Článek
10. července 1973 v Praze neudeřil náhlý zkrat. Olga Hepnarová najela do lidí čekajících na zastávce a už předtím poslala do redakcí dopisy, které útok rámovaly jako trest. Právě proto se otázka lítosti nevrací jako bulvární detail, ale jako test toho, co z případu opravdu víme.
Osm mrtvých a dopisy vylučují náhlý zkrat
Dlouho nelitovala, ale o jejím úplném konci panuje víc mlhy než jistoty. Na zastávce nad Strossmayerovým náměstím čekali lidé na tramvaj a do té skupiny vjela vypůjčená Praga RN. Podle shrnutí Českého rozhlasu k případu Olgy Hepnarové útok zasáhl dvacet lidí, osm jich zabil a dvanáct zranil. Tři zemřeli na místě, dalších pět později v nemocnici. Právě tady ten případ začíná a právě sem se musí vracet.
Šlo o plán. Dne 10. července 1973 v Praze nejednala v afektu, protože ještě před činem rozeslala do redakcí dopisy, tedy texty poslané novinám před útokem, které měly její čin předem vysvětlit a oznámit. Dostupné reprodukce a popisy těchto dopisů ukazují formulaci o „trestu smrti přejetím“ a potvrzují, že vznikly před útokem. Právě předchozí oznámení dělá z otázky lítosti něco víc než jen pátrání po výrazu v obličeji.
Zkratka svádí. Když jsem porovnal veřejně dostupná shrnutí spisu a odborné zpracování Univerzity J. E. Purkyně o mediálním obrazu případu, nejpevnější důkazy neleží v pozdějších legendách, ale právě v dopisech, výsleších a soudním spisu. Tvrzení, že „nelitovala ani vteřinu“, vystihuje její postoj, ale jako doslovný citát nebo bezpečně popsaný stav až do poslední chvíle nefunguje. Pevné je zatím hlavně to, že promyšlenou pomstu sama dlouho potvrzovala i po zadržení.
Po zatčení dál trvala na pomstě
Po zatčení mluvila chladně. Veřejně dostupná shrnutí případu uvádějí, že čin rámovala jako pomstu společnosti a před soudem trvala na tom, že je duševně normální a za vše nese plnou odpovědnost, jak připomíná historické shrnutí iROZHLASu. Nešla tedy cestou, která by z ní dělala oběť neovladatelného zkratu. Dostupné zdroje zároveň potvrzují zamítnutí žádosti o milost, tedy poslední prosby o zmírnění nebo odpuštění trestu. A právě vlastní slova a postoje nesou větší váhu než vše, co se k ní později přilepilo.
Diagnóza tu nic nesmaže. Znalci popsali poruchové rysy osobnosti, ne nepříčetnost, tedy ne stav, který by člověku rušil schopnost rozpoznat čin a nést za něj trestní odpovědnost. Odborné zpracování UJEP i přehledy, z nichž vychází Advokátní deník, mluví o poruše osobnosti, ne o duševní chorobě zbavující odpovědnosti. Když jsem procházel tyto materiály, právě tady se rozpadala pohodlná věta, že „byla prostě šílená“. A tím spíš vystupuje do popředí otázka, co se dá doložit o jejím postoji těsně před smrtí.
Největší nejistota začíná až u popravy
Jistota se láme až na samém konci. Dlouhodobá nelítost vychází z jejích dopisů, výpovědí i soudního postoje, jenže poslední minuty před popravou popisují zdroje rozdílně. Starší zpravodajské verze příběhu pracují s psychickým zhroucením a odporem těsně před výkonem trestu, zatímco novější texty odkazující na protokol mluví mnohem střízlivěji. Odpověď na titulkovou otázku proto zní přesněji takto: dlouho nelitovala, ale o úplně posledních vteřinách nemáme stejně pevnou jistotu jako o tom, co říkala a dělala předtím.
Archiv o Pankráci zní jinak než legenda
Právě na Pankráci se rodí nejvíc mýtů. Když jsem četl materiály Vězeňské služby ČR, byl rozdíl mezi tradovanými historkami a střízlivým úředním jazykem nepřehlédnutelný. Kolem výkonu trestu kolovaly podle nich i nepravdivé informace a novější publicistika zároveň upozorňuje, že historky o kousání, zvracení nebo zlomeném prstu nemají ve veřejně citovaném protokolu pevnou oporu. Tam, kde se často čeká největší senzace, zůstává hlavně potřeba oddělit archiv od legendy.
Český přesah je stejně mrazivý. Pankrác byla pražská věznice, kde stát vykonával trest smrti, tedy soudem nařízené usmrcení odsouzeného. Právě tam Hepnarová 12. března 1975 zemřela jako poslední žena popravená v Československu, jak uvádí Biografický slovník českých zemí i materiály Vězeňské služby ČR. Trest smrti pak stát zrušil až zákonem, který zrušil trest smrti, s účinností od 1. července 1990. Ten odstup není malý a rozhodně není pohodlný.
Není potřeba nic přibarvovat. Osm mrtvých na zastávce, předem ohlášený útok a žena, která dlouho trvala na své verzi pomsty, stačí samy o sobě. Pokud tenhle případ dodnes děsí, pak ne proto, že bychom potřebovali krvavější legendu o popravišti, ale proto, že československý stát dokázal uzavřít jednu promyšlenou vraždu další smrtí.
Zdroje: Případ Olgy Hepnarové a jeho mediální obraz od 70. let 20. století, Poslední popravená žena v Československu. Jsem obětí vaší bestiality, napsala Hepnarová, Před 45 lety byla v Československu popravena poslední žena. Hepnarová byla odsouzena za vraždu osmi lidí, HEPNAROVÁ Olga 1951–1975, Historická penologie 1/2006, Zákon č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon
