StB ho unesla z Rakouska. Bývalý ministr zemřel po letech věznění za záhadných okolností

Bohumil Laušman se narodil 30. srpna 1903 v Žumberku. Už od mládí se pohyboval v sociálnědemokratickém prostředí a postupně se vypracoval mezi významné československé politiky. Během druhé světové války působil v exilu ve Velké Británii a po návratu do vlasti se stal jednou z důležitých postav poválečné politiky.

V letech 1945 až 1947 zastával funkci ministra průmyslu. Později stanul v čele Československé sociální demokracie. Jeho politická dráha však měla i problematickou kapitolu. Po únoru 1948 přijal funkci místopředsedy vlády v kabinetu Klementa Gottwalda, čímž se podílel na politickém uspořádání vznikajícím po komunistickém převratu.

Jeho vztah s komunistickým vedením se postupně zhoršoval. Ztratil politický vliv a v roce 1949 odešel do emigrace. Žil v Jugoslávii a později v Rakousku, odkud se snažil pokračovat v politické činnosti.

Jenže ani za hranicemi nebyl v bezpečí.

Laušmanova situace byla složitá také kvůli jeho rodině. Při pokusu o útěk z Československa se jeho nejbližší dostali do rukou komunistických úřadů. Zprávy o jejich osudu na něj silně doléhaly.

Právě této zranitelnosti dokázala Státní bezpečnost využít.

Večer 23. prosince 1953 za ním přišel Hermann Rauscher, rakouský socialista, který si získal jeho důvěru. Laušman mohl mít pocit, že mu známý pomůže udržovat spojení s rodinou. Rauscher však pracoval pro československou tajnou službu pod krycím jménem Günter.

Podle historických záznamů byl Laušman vylákán na schůzku, kde mu agent podal alkohol s omamnou látkou. Když se dostal do stavu, v němž se nemohl účinně bránit, zasáhli další spolupracovníci tajné služby.

Začala operace, která měla bývalého ministra dostat zpět do Československa.

Nešlo o běžné zatčení ani o dobrovolný návrat. Laušman byl unesen z území Rakouska a tajně dopraven přes hranice. Akci schválilo vedení československého ministerstva vnitra.

Představme si situaci, kdy člověk večer odchází na schůzku s někým, koho považuje za známého, a další den se probudí v zemi, ze které se pokusil uniknout. Nemůže si vybrat, kde bude žít, nemůže se svobodně rozhodnout, komu zavolá, a neví, co se stane s jeho rodinou.

Právě takový byl základ Laušmanova případu.

Jeho únos představoval mimořádně riskantní operaci. Československá rozvědka zasáhla na území cizího státu a dopravila do vlasti člověka, kterého tamní úřady nemohly jednoduše vydat na základě běžného soudního řízení.

Pro komunistický režim však výsledek stál za riziko. Laušman znal poválečné politické poměry, věděl mnoho o vztazích mezi sociální demokracií a komunisty a mohl veřejně popisovat fungování režimu.

Po návratu do Československa se ocitl v rukou bezpečnostních orgánů.

V roce 1954 se Laušman objevil na veřejnosti a vystoupil proti emigraci i proti svému předchozímu působení v zahraničí. Jeho prohlášení mělo posloužit propagandě komunistického režimu: mělo vyvolat dojem, že se někdejší politik vrátil dobrovolně a uznal správnost postupu československých úřadů.

Jenže za jakých podmínek takové vystoupení vzniklo?

Laušman byl v rukou StB a jeho rodina se stala obětí komunistické perzekuce. V takové situaci nelze veřejné prohlášení automaticky považovat za svobodné vyjádření názoru. Historické prameny popisují jeho návrat jako únos a následné veřejné vystoupení jako součást postupu režimu.

Případ ukazuje, jak mohla propaganda využít samotnou oběť politické represe. Člověk, kterého stát připravil o svobodu, mohl být následně představen jako důkaz, že jeho návrat byl správný a dobrovolný.

Laušmanova situace se tím ale nezlepšila.

V roce 1957 byl Bohumil Laušman v tajném procesu odsouzen k 17 letům vězení za velezradu a vyzvědačství. Někdejší ministr a předseda sociální demokracie se tak ocitl v postavení politického vězně.

Jeho případ se odehrával v systému, ve kterém komunistická strana ovládala bezpečnostní složky i justici. Veřejnost neměla možnost sledovat proces jako nezávislé soudní řízení a obžalovaný neměl záruky, které by odpovídaly spravedlivému procesu v demokratickém státě.

Laušman zůstal za mřížemi. Jeho žádost o milost byla v roce 1960 zamítnuta.

Věznění se protahovalo a naděje na návrat do normálního života mizela. Z člověka, který kdysi spolurozhodoval o průmyslovém směřování země, se stal vězeň zcela závislý na rozhodnutích režimu.

Bohumil Laušman zemřel 9. května 1963 ve věznici v Praze-Ruzyni. Bylo mu 59 let.

Jeho smrt je dodnes spojována s nejasnostmi. Přesné okolnosti jeho posledních hodin a otázky týkající se zacházení s ním patří k tématům historického zkoumání. Samotná skutečnost, že zemřel ve vězení, však není důkazem, že byl zavražděn. Takové tvrzení by vyžadovalo konkrétní a přesvědčivé důkazy.

Jisté je, že se svobody nedočkal. Zemřel po téměř deseti letech od chvíle, kdy ho tajná služba unesla z Rakouska.

Jeho život tak skončil v systému, před kterým se pokusil uniknout a který ho nakonec připravil o možnost rozhodovat o vlastním osudu.

Na Bohumila Laušmana je možné pohlížet kriticky. Jeho rozhodnutí po únoru 1948 a přijetí funkce v Gottwaldově vládě jsou součástí jeho historické odpovědnosti. Nebyl od počátku jednoznačným odpůrcem komunistů a jeho politická dráha byla mnohem složitější než jednoduchý příběh hrdiny a padoucha.

To ale nic nemění na povaze jeho únosu a následného věznění.

Právě v tom spočívá síla tohoto příběhu. Ukazuje, že totalitní moc mohla člověka nejprve využít, poté ho označit za nepřítele a nakonec mu odebrat svobodu. Dřívější politické funkce ani osobní zásluhy nebyly zárukou ochrany.

Laušmanův osud připomíná, že demokracie není pouze možnost jednou za čas hlasovat. Znamená také právo na spravedlivý soud, ochranu před svévolí státu a možnost svobodně rozhodovat o vlastním životě.

A právě o to Bohumil Laušman nakonec přišel.

Zdroje a další čtení: