Článek
Vše začalo nenápadně. Martin, který byl vždycky veselý a společenský, začal být tichý a uzavřený. Ze školy se vracel unavený a většinu času trávil zavřený ve svém pokoji. Přestal chodit na fotbal, který dřív tolik miloval. Když jsem se ho pokoušela ptát, co se děje, odpovídal jen krátkými větami nebo krčil rameny. Připisovala jsem to pubertě a školnímu stresu. Když jsem si ale všimla, že přestává jíst a jeho známky se rapidně zhoršují, začala jsem mít opravdové obavy.
Rozhodla jsem se, že musím něco udělat. Nejprve jsem oslovila Martinovu třídní učitelku, abych si potvrdila, že Martinovy problémy ve škole mohou souviset s jeho psychickým stavem. Ta mi následně doporučila psychologa specializujícího se na dospívající. Zkontaktovala jsem ho a přitom tvrdě narazila na realitu našeho zdravotního systému.
Byla jsem informována, že čekací doba na první sezení s doporučeným psychologem je šest (!) měsíců. Tohle zjištění pro mě bylo devastující. Věděla jsem, že Martin potřebuje pomoc okamžitě. Obvolala jsem celkem šestnáct dalších psychologů ve městě i jeho okolí, ale čekací doby byly všude podobně dlouhé. Nakonec jsem se rozhodla vyčkat na termín u psychologa, který nám byl doporučen. Každý následující den byl plný nejistoty a obav, jestli situace nebude ještě horší.
Snažila jsem se být Martinovi co největší oporou. Trávili jsme spolu více času, mluvili jsme o všem možném, chodili jsme na dlouhé procházky. Hledala jsem i dočasné alternativy – konzultace u školního poradce, knihy a webináře o psychických problémech dospívajících.
Když jsme po dlouhých šesti měsících čekání konečně vstoupili do ordinace psychologa, byla jsem nervózní. Pan doktor byl ale velmi přátelský a profesionální. S Martinem si hodinu povídali, zatímco já čekala v čekárně. Po skončení sezení mi pan doktor vysvětlil, že Martin prochází depresí a bude potřebovat pravidelnou terapii. Doporučil nám konzultaci u psychiatra.
Martin začal chodit jednou týdně na terapie. První měsíce byly náročné. Často byl po sezení vyčerpaný a naštvaný. Postupem času jsem si ale začala všímat drobných změn. Začal více komunikovat, znovu se zajímat o fotbal a jeho nálada se postupně zlepšovala.
Pod vedením psychologa pracoval na různých technikách zvládání stresu a emocí. Naučil se, jak lépe vyjadřovat svoje pocity a jak se vypořádat s negativními myšlenkami. Postupně se mi začal víc otevírat. Zlepšení Martinova stavu pomohla i medikace, na kterou už jsme naštěstí nečekali tak dlouho. Po zkušenostech s extrémně dlouhou dobou čekání na psychologa už jsem se nestyděla využít kontakty z dob, kdy jsem chodila na gymnázium. Martin měl léky do dvou týdnů. Uvědomuji si ale, že ne všechny děti mohou mít takové štěstí.
Po několika měsících jsem viděla, jak se Martin postupně vrací sám k sobě. Jak se pomalu mění v našeho starého Martina. Jeho smích se zase začal rozléhat naším domem. Martinovy známky se zlepšily a opět se začal vídat s kamarády. Věděla jsem, že jsme ještě nevyhráli, ale byla jsem neuvěřitelně vděčná za pokrok, který udělal.
Když se ohlédnu zpět, uvědomuju si, jak důležité bylo vyhledat odbornou pomoc. Psychologická podpora nejen zachránila život mého syna, ale také nás jako rodinu přiblížila. Naučila nás, jak spolu lépe komunikovat a podporovat se navzájem. Kéž by jenom mohla přijít dříve. Šest měsíců, během kterých jsme čekali na první kontakt s psychologem, často připomínalo spíš noční můru, než hezký rodinný život.
Chtěla bych povzbudit všechny rodiče, kteří se možná nacházejí v podobné situaci. Nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Taková pomoc ale musí přijít včas. Věřím, že každý z nás může přispět k tomu, aby děti jako Martin dostaly potřebnou pomoc o mnoho dřív a nemusely zbytečně trpět dlouhé měsíce. Existuje mnoho organizací, které zabezpečují psychologickou pomoc dětem a mladistvým v krizi. Každý příspěvek, ať už malý nebo velký, může udělat obrovský rozdíl.
