Článek
Bylo mi 24 let, když jsme se s mým partnerem dozvěděli, že budeme mít miminka. Ano, měla to být dvojčátka. Jenže v osmém týdnu se zjistilo, že se druhé přestalo vyvíjet. Byla jsem z toho dost špatná a upnula se na to jedno. Jako každá prvorodička jsem byla natěšená, jak budu vozit kočárek a jak budeme všichni šťastní, že náš brouček poroste. Ve čtvrtém měsíci mi paní doktorka odeslala na genetické vyšetření, případného vyloučení dawnova syndromu a dalších jiných vad. Oba s partnerem jsme se domnívali, že když navštívíme moderně zařízenou genetiku s 3d ultrazvukem, že budeme v nejlepších rukách. No… Když je plod v naprostém pořádku, asi bych tento článek nepsala. Jenže ono tomu tak nebylo. Ale popořadě.
Po první návštěvě a konzultacich jsem podstoupila odběr krve, ultrazvuk a šťastná, že vyšetřením vyloučili dawnův syndrom. Poté jsem absolvovala vyšetření na diabetologii, kde díky mé dietní chybě, jsem nás s miminkem upoutala k dietní stravě… Takže každých 14dni jsem pak absolvovala odborníka přes těhotenskou cukrovku a ultrazvuk . Týdny plynuly a další genetické vyšetření, jsem měla v 21 t. Oba jsme s partnerem odchazeli šťastní, že je vše v pořádku. To se ale změnilo ve 38t., kdy na vyšetření (ozvičkách),začali padat kontrakce… Převezli mě hned na oddělení, kde jedna paní doktorka na ultrazvuku, řekla, že je vše v pořádku. Ulevilo se mi, ale přesto už jsem začala tušit, že je něco špatně. A také že ano. Za půl hodinky přišel doktor a ultrazvuk provedl znovu. Zvaznel a zeptal se, zdali jsme byli na EKG vyšetření. Byla jsem v takovým šoku, že jsem si nedokázala vzpomenout… Každopádně pan doktor mě chtěl uklidnit a zřejmě i sebe a na druhý den mě poslal na vyšetření kardiologie. Tam jsem se dozvěděla verdikt, že budu muset do Motola, kde mě vyšetří a uvidí se co dál… V tu chvíli jsem měla tmu.
Jen matně si pamatuji, že mi pan doktor oznámil, že malý má vážnou vadu srdce a je třeba, abych v Motole byla pod dohledem. Takovou bezmoc a beznaděj jsem opravdu zažila jen jednou, a to když mě umírala maminka v náručí. V ten den, kdy jsem byla přijata v Praze mi pan profesor Tlaskal oznámil, že je mu to velice líto, ale malý má Syndrom hypoplastickeho levého srdce a bude muset podstoupit operaci a neví, jestli to jeho tělo zvládne. Po těch slovech jsem se opravdu složila a nebýt tak úžasných sester, které tam slouží, moji rodiny, která za mnou hned přijela, a spolubydlících na pokoji, tak jsem asi z toho šestého patra vyskočila… Musím říct, že takto padnout na dno jsem zažila jen teď. Ale zvedla se z toho dna, nadechla se a řekla si, neboj broučku, zvládneme to a ty světu ještě ukážeš. Uplynul týden a malý se narodil po dvou vyvolávacích pilulkach po 12ti hodinách, spontánně .. Ale stalo to za to, protože v ten moment jsem už věděla, že jsem v nejlepší nemocnici a pod dohledem špičkových lékařů. A skutečně. Po porodu jsem musela odjet nabrat síly domů, ale co si budeme, na jip jsem volala dvakrát denně, než mi oznámili tu nejlepší zprávu. Malého převážíme na pokoj, můžete k němu přijet… No hned jsem odvolala partnera z práce a vyrazili jsme za naším zlatíčkem. Propustili nás domů po týdnu od jeho převozu na oddělení. Já byla tak pyšná a šťastná, že to náš brouček zvládl. Neříkám, bylo to dost náročné na psychiku, ne to, že měl,, prdiky", nebo že mu lezly zoubky. Náročné bylo vstřebat to, že naše děcko je nemocné a že ta vada se mohla zjistit 100%už v 21.t.
Ale co. Po třinácti letech by nikdo nepoznal, že malý si prošel třemi velkými operacemi, několika katetrizacemi… Ale žije! A dokonce zpívá a hraje na tenor. Je to kluk, jako každý jiný. Nebude z něj vrcholový sportovec, ani příslušník IZS, ale kdo ví. Touto cestou bych chtěla moc poděkovat všem, kteří se denně podílí na operacích různých srdečních vad a odvádí neskutečně špičkovou práci. Někdo by řekl, je to jejich práce, ale já říkám, že jsou to opravdoví andělé.
