Vítejte ve Skotsku: Dudy, ovce, vřesy - hrady, whisky, Nessie

Skotská příroda tvoří kulisy mnoha filmů a seriálů, a to nejenom těch, jejichž děj připomíná skotskou historii, beletrii či náturu (Statečné srdce, Jana Eyrová, Still game), nýbrž i jiných, zejména fantasy snímků. Je totiž úžasná. Najdete v ní divoká vřesoviště, štíhlé vodopády, velká jezera, dravé řeky, tajemné hrady, malebné hory, starodávná městečka, širé lesy, zdatné pijany i talentované hudebníky.

Stejně jako většina cest do vysněných destinací, i ta do Skotska pro nás začala v oblacích…

Přistáli jsme v Edinburghu. Mezi tamním letištěm a centrem města jezdí moderní tramvaj. Je velmi komfortní, rychlá a relativně levná (jedna cesta trvala půl hodiny a vyšla na cca 8 liber).

Ještě jsme se v Edi pořádně neohřáli, ale už jsme dobře věděli, že jsme ve Skotsku. Sotva jsme vylezli z tramvaje, už k našim uším doléhaly první dudácké melodie.

Pod kilt jsme si nahlédnout netroufli. Dámské osazenstvo naší party jen popustilo uzdu fantazii, a to pánské kroutilo hlavou nad tím, jak je možné, že jsou Skotové ochotni něco takového nosit.

Nakonec jsme naše hluboké filozofické rozjímání ukončili a zamířili jsme do samého srdce Edinburghu najít předem sjednané ubytování. Vzhledem k tomu, že se nacházelo těsně u paty edinburského hradu, ani jsme se nedivili, jak byl hostel vevnitř vyzdoben.

Protože jsme všichni kino nadšenci, zvolili jsme ubytování, které z každého hosta přes noc vyčaruje filmového hrdinu. Já jsem byla Frodo.

Když jsme rozbalili vše potřebné a zbavili se těch nejtěžších věcí, vyrazili jsme na procházku městem. Jelikož byl konec srpna, ulice vskutku žily. Ještě doznívaly ozvuky festivalu pouličního umění Fringe, díky němuž se kdysi proslavil i Mr. Bean. Mohli jsme vidět celou řadu performerů, showmanů a tanečníků.

Samozřejmě jsme neminuli ani celou řadu výrazných edinburských památek a lokalit včetně katedrály svatého Jiljí, kostela sv. Cuthberta, parků, zahrad (včetně té nejznámější Princess Street Garden) a fontán, Královskou míli a hrad.

To, co se mi na všech místech v Británii vždycky líbí, jsou jejich rozsáhlé vždy upravené parky s dokonale posekaným trávníkem a několika vzrostlými statnými stromy, kam jak Angličané, tak Skoti položí několik ne zrovna pohodlných, ale svým způsobem kouzelně přívětivých lehátek, a je úplně skvělé si tam prostě jenom sednout, slunit se, a v tom naprostém klidu plném přátelské atmosféry se pohodově skupinově bavit.

Právě jeden takový park leží naproti edinburskému hradu, a když si sednete do lehátka, skýtá se vám pohled jednak na krásnou fontánu (Ross fountain), tak na majestátního kamenného obra.

Kromě osobitých historických staveb jsou ale v Edinburghu půvabné i obyčejné domy v ulicích, z nichž každý píše svůj vlastní příběh, má tvář a je zkrátka jedinečný, ať už ve svých dispozicích, tak v tom, jak má ozdobená okna, důmyslné terásky či jakou mozaiku z cihel mu architekt vytvořil.

Na Edi je pěkné, že tam ještě nevymřel takový ten typický městský maloobchodní duch. Narazili jsme sice na jeden několikapatrový obchoďák, ale jinak jsou všude drobné krámy - drogerie, řeznictví, lahůdky, hračkářství, obchod s oděvy, krejčovství, klenoty, tabák, zelenina, papírnictví, pekařství, obuvnictví - zkrátka a dobře takové malé zázraky, jež u nás už představují relativně ohrožený druh.

Samozřejmě, že atmosféra v takovém městě je potom úplně jiná. Odráží se v ní určitá pospolitost a přátelskost.

V úplném centru jsme také narazili na velké ruské kolo, a to bychom nebyli my, abychom se neprojeli. Jak jsme byli nahoře, postupně začala padat tma, a tak jsme viděli Edinburgh nejenom za šera, ale také za nočního světla

Z kulatého obra bylo vidět dokonce i na nedalekém moře.

Vzhledem k tomu, že další den bylo v plánu v našem poznávání Skotska pokračovat zevrubněji, bylo zapotřebí se rychle nasnídat a vyrazit vyzvednout našeho pronajatého čtyřkolové pomocníka. Z tisíce lákavých variant jsme si tak vybrali jednu provoněnou pěkně vyzdobenou hospůdku, a rozhodně jsme nebyli zklamáni.

Typická skotská snídaně není nic pro vegany -vajíčka, šunka, klobásky, houby, fazolky -všechno vynikající.

Ještě jsme se krátce prošli po Edi, načež jsme krkolomnými uličkami nad nádražím zamířili vyzvednout naše auto.

Kamarádka neřídí. Já ho sice mám a v Čechách jezdím pravidelně, ale tady jsem si nějak řekla, že řízení na opačné straně je přece jenom otázkou lepší prostorové představivosti a rychlejšího úsudku, a proto jsem bez protestu volant přenechala mužské části osazenstva.

Kluci si objeli každý dvakrát parkoviště a vyrazili do ostrého provozu.

Oba se toho zhostili naprosto bez problémů. Jsou prostě na to od přírody šikovnější.

I samotná jízda autem po skotských silnicích stojí za to. Člověk sice má určitý cíl, na který se těší, nicméně kolikrát jsme byli doslova očarování kouzlem de facto obyčejné krajiny, kterou jsme projížděli, a několikrát jsme dokonce zastavili, protože půvab skotské vysočiny je nepopsatelný. Míjíte jezera, řeky, lesy, louky…číhají na vás pestrobarevné květiny vykukující z míst jinak zarostlých metrovým kapradím…narazíte jen tak na vodopád. Úžasný je také pohled na zamlžené skotské kopce a do toho všeho se na vás dívají nevinně se pasoucí ovce. Prostě paráda.

Třeba u tohoto jezera, jehož název už zpětně nedohledám, jsme zastavili na svačinu, a dokonce jsme tam narazili na svatebčany, kteří si dělali svoje novomanželské fotografie, a zároveň na labuť, potápěče, kajakáře i surfaře.

Ale i silnice jako taková občas skýtala velice zajímavé výhledy. Je pravda, že Skotsko i v srpnu bylo velice zamlžené, často poprchávalo a ve vzduchu jsme cítili všudypřítomnou vlhkost, přesto nás překvapil způsob, jaký pan řidič zvolil, když si usmyslel, že musí na usušení prádla využít ten jediný okamžik, kdy zrovna bylo relativně teplo a sucho. Lidé jsou zkrátka hlavičky.

Naši první metou za hranicemi Edinburghu se stal majestátní hrad Stirling a nedaleký památník Williama Wallace, skotského bojovníka za svobodu.

Stirling je malé městečko s necelými 40 000 obyvatel, jehož největší dominantou je samozřejmě hrad. Jeho historie sahá až do 12. století a staly se tam asi ty nejdůležitější události spojené se skotskými dějinami, proto jsme si jeho návštěvu nechtěli nechat ujít. Například se tam odehrály vítězné bitvy Skotů nad Angličany (první z nich vedl William Wallace a druhou Robert Bruce), proběhla tam korunovace slavné to sokyně Alžběty I. Marie Stuartovny, sloužil i jako vězení - zkrátka a dobře, je to velice důležitá památka.

Při návštěvě interiéru jsme se mohli podívat, jak se dříve stolovalo, spalo, tančilo či hodovalo, dokonce jsme si mohli poslechnout ukázku středověké hudby a sami jsme si mohli zkusit zahrát.

Jelikož se vyčasilo, poskytl nám Stirling krásné výhledy do okolní krajiny i na nedaleký památník Williama Wallace. Ten je tvořen 67 metr vysokou věží, která se tyčí na jednom z kopců v poměrně těsné blízkosti městečka.

Když jsme tuto skotskou perlu opustili, vyrazili jsme směrem k našemu ubytování. Po cestě jsme ještě narazili na jednu zajímavou přírodní turistickou atrakci. Kluci si totiž pro nás připravili překvapení a vzali nás k vodopádům.

Vzhledem k tomu, že jsme nevěděly, co je cílem naší procházky, byly jsme trochu udivené, když po nás pánové (dnes již naše drahé polovičky) chtěli, abychom vstoupily do téhle klece, ale naštěstí jsme jim věřily.

A ten výsledek za to stál.

Pak už jenom jedna krátká zastávka na fotečku ve skotské přírodě, nakoupit v obchodě a šup na kutě.

Co se týká obchodů ve Skotsku, tak jsme byli mile překvapeni, a to nejenom poměrně přívětivými cenami, ale hlavně kvalitou potravin. Moc se nám líbilo, že v řadě krámů, zejména v těch větších, prodávali čerstvou zeleninu nebo třeba předvařené těstoviny typu rýžové nudle, a to v menších baleních, připravené v podstatě k tomu, že se daly rovnou jíst…nabízeli také v mnohem větší míře různé předmyté mixované saláty bez dresinků nebo, krom těstovin se zeleninou, i různé varianty jídel s rybami či houbami a tence nakrájené plátky masa. Pokud nešlo jíst věc hned, stačilo ji často jen drobně dochutit nebo krátce dosmažit, a to mi tady v Čechách chybí.

Pohled z okna v pronajatém ubytování vůbec nebyl špatný.

Další den jsme vyrazili do městečka Fort William ležícího na úpatí nejvyšší hory Skotska (i Velké Británie a Severního Irska), Ben Nevisu.

Koho by návštěva městečka lákala, musím předem podotknout, že v něm vlastně vůbec nic není. Jeho centrum tvoří jedna poměrně krátká a úzká ulice. Přesto jsme byli schopni v něm strávit v podstatě celý den. My vlastně vůbec nevíme proč. Ještě k tomu pršelo, ale Fort William má prostě takovou neuchopitelnou příjemnou atmosféru. Člověka to chytí - tuhle obchůdek s typickými kostkovanými vlněnými šálami, tuhle kostelík, tuhle cukrárna, tuhle informační centrum…

Na okraji města je také zachovalá ruina hradu Iverlochy. Poštěstilo se nám na ošklivé počasí, a proto jsme měli rozvaliny v podstatě pro sebe.

Pak je tady živelná řeka Linnhe…

No a samozřejmě jsme nemohli minout ani typickou skotskou hospůdku.

Ve Skotsku mě překvapilo, že vařili velmi dobré polévky, a přitom to nebyly nikdy žádné vývary, ale vždycky takové hutné krémové záležitosti - cizrnová, dýňová, brokolicová, čočková, hrášková, rajská aj.

Kluci se nenechali pobízet a dali si takový malý kousíček masa.

Řidič dne měl smůlu, protože jako jediný nemohl ochutnat výborné čepované pivo a taky si nedal, na rozdíl od nás ostatních, whisky. Zkusili jsme Talisker, protože tam jsme se v budoucnu také chystali, tak abychom věděli, do čeho jdeme. Mně ta zakouřenost moc nevyhovovala, ale ostatním chutnal panáček hodně.

My děvčata jsme šly spíš do ne snad dietnější, ale méně nadupané varianty oběda, a to do typického fish and chips.

A jelikož už se pomalu blížil čas na počítání oveček před spaním a my jsme ještě museli dojet na ostrov Skye, kde jsme měli strávit několik následujících dnů, opustili jsme Fort William.

Samozřejmě jsme nevynechali žádnou zajímavou „foto“ zastávku.

A tady už si kamarád zvěčňuje ostrov Skye (a přitom ještě netuší, že já zvěčňuju jeho), na nějž jsme se následně přesunuli přes nedaleký silniční most. A jestliže se nám do té doby výlet líbil, pak poznávání ostrova Skye posunulo laťku spokojenosti z maxima ještě o několik pater výš. Ale o tom zase příště.

Zdroje: https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/skotsko-stredomori-dudy-hudebni-nastroj-kultura_1908031632_nkr, https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Ben_Nevis