Článek
Píše se rok 2021, a to červen. Právě jsme se dozvěděli, že žáci ani učitelé již nemusejí nosit roušky během výuky, není třeba je mít nasazené ani v kancelářích a konečně jsou povoleny kulturní akce s více jak tisícovkou návštěvníků. Následující měsíc bylo dokonce umožněno chodit bez roušek i venku a již se nemuselo testovat ve firmách ani na školách.
Kdo má dokument o bezinfekčnosti (test či očkování), může navíc už v červnu vycestovat do vybraných destinací, aniž by se musel testovat před odletem zpět. Po dlouhých měsících izolace, na něž si všichni dobře vzpomínáme, si s mamkou říkáme, že musíme využít situaci, a to hned. Jakmile se totiž lidé rozutečou za hranice, je jen otázkou času, kdy se zase přižene další covidová vlna a vše nám opět zavřou.
Rychle usedáme k aktuální nabídce zájezdů, která je sice značně omezená, avšak zároveň značně výhodná. Hotel na Menorce, který běžně (současně zase) stojí doslova majlant (a bavíme se o cenách nad třicet tisíc na osobu na týden) mají s odletem za tři dny na deset dní za třináct. Proč se nepodívat, kam normálně cestuje honorace?
Španělé požadují doklad o bezinfekčnosti, zaregistrování na speciálních stránkách a roušky v MHD a jídelnách. Česká letecká společnost trvá na rouškách v oblacích. Není třeba se testovat před cestou domu. Hurá. Těšíme se.
Na letišti se na sebe křeníme pod rouškami. Odevzdáváme všechny tři občanky, ukazujeme potvrzení o tom, že nás covid netrápí, procházíme branami a nenaměří nám ani horečku při náhodné kontrole. Letíme na noc. Malá spí. Spí v autě, v hale, spí babičce v náručí, když skládám kočárek kvůli kontrole na drogy, spí v kavárně a spí během letu. Otevře oko až v cizině. Přebalit, nakrmit, vyzvednout kufr a šup do autobusu. Převoz netrvá ani půl hodiny a malá? Spí. Obavy z prvního dlouhého přesunu se tedy nevyplňují.
Pokoj dostáváme poměrně rychle uprostřed temné, ale teplé noci. Na malou čeká pohodlná postýlka. Chvíli ji zkoumá. Je sice trochu jiná, než ta, co má doma, ale medvídek je na svém místě, proto pokračuje v klidném spánku a my si oddechneme. Začínáme tomu věřit a těšíme se.
Po snídani, jejíž bohatost odpovídá španělskému stylu a počtu hvězd, jdeme na nedalekou terasu na kávu, abychom se domluvily, co budeme dělat. Zatímco v jídelně se, s výjimkou doby, kdy člověk kouše, musí nosit roušky, venku můžeme (na rozdíl od domoviny) volně dýchat a kochat se výhledem. A připadáme si přitom jako v ráji.
Pandemii připomínají jen nápisy na stolkách a všudypřítomné kmitající uklízečky
Pomalu si zvykáme na dovolenkovou atmosféru. První den chceme trochu poznat areál a hlavně vyrazit k moři, protože to nám samozřejmě chybělo nejvíc.
Baleáry obklopuje moře Středozemní, o jehož červnových teplotách máme pochybnosti. Záliv u hotelu je ale krásně mělký a dokonale vyhřátý.
Už jen pohled na modravou vodu a dokonale zlatavý písek nabíjí naše duše na sto procent. Malá se sice pohyblivého živlu zpočátku obává, ale nakonec se nechá ke koupeli přesvědčit. A pak stavíme bábovky.
Později vyrážíme na obhlídku resortu. Je vidět, že se otevřel světu po delší odmlce nedávno. Naplněný je sotva z poloviny, kromě jednoho z barů ale funguje všechno. A to je super. Nemusíme nikde čekat (jen občas stojíme frontu před jídelnou, protože nám kontrolují teplotu a musíme si dezinfikovat ruce), zkoušíme všechny místní vymoženosti a máme přitom parádní klid.
Užíváme si dětské skluzavky, ty dospělácké, jakuzzi a bezpočet animačních programů včetně večerního disca pro děti, což malou docela baví.
Paella nemůže ve španělské restauraci chybět.
Následující den, když už jsme dostatečně otrkané, vypravujeme se na procházku po městečku.
Nejprve nás kroky zavádějí do ulic, kde si všímáme dopadů pandemie, jelikož většina restaurací je ještě stále zavřených a obchody mají značně omezenou otevírací dobu, ba ani půjčovny aut nejsou dosud plně k dispozici. Nám to ale nevadí. Narážíme na velmi pěkné dětské hřiště a následně se dobíráme k půvabnému a osvěžujícímu piniovému háji, kterým (naštěstí pro nás, jelikož máme kočárek) vede pěkně upravená dřevěná stezka. Ta se následně stáčí doleva a vede podél celé pláže.
Dostáváme se až k útesům lemujícím naši zátoku a necháváme se unést divokými krásami vln. Jak dlouho už jsme neviděly tak jasnou modř a zeleň?
Postupujeme dále městečkem, obdivujeme se vychytávkám španělské architektury a kocháme se výhledy na naši zátoku z různých úhlů.
Moc se nám líbí, že Španělé využívají pro svá obydlí přírodní materiály jako je kámen nebo dřevo či písek. Hodně se u nich objevuje také mramor…mají nejspíš větší přirozené zásoby a nižší pořizovací náklady, a tak je pro ně tato (u nás spíše luxusnější) varianta stavění dostupnější.
Později dokončujeme naší procházku při pobřeží a vracíme se do resortu, na něj pomalu, ale jistě, padá tma. Užíváme si západ Slunce, jenž tu působí velmi romanticky.
A romantická atmosféra zátoku neopouští ani po setmění, ba naopak. Kdo by si takovou vzpomínku nechtěl uchovat?
Další den míříme na lokální autobus, který nás za několik málo eur dováží do hlavního města ostrova - Mahonu. Stačí jen velmi rychle složit kočárek a nasadit si roušky. A doufat, že cesta nepotrvá moc dlouho, protože malá nesnáší cesty auty ani autobusy příliš dobře.
Dvacet pět minut ale zvládá dobře. Za chvíli už zase pohodlně hačá v kočárku a nechá se vozit skrze útulné kamenné uličky malého velkoměsta.
S klidem a nadšením si prohlíží i vitríny v tamním kostelíku. Já a mamka si zase s nadšením a vzrušením prohlížíme bohatě vyzdobené výlohy a vkusně upravené truhlíky a záhonky.
Narážíme také na pěkné a udržované dětské hřiště.
Cesta nás vede až k rozlehlé tržnici, kde můžeme obdivovat typické španělské šunky, výborné ovoce a odkud je krásně vidět na mahonský přístav. Z něj vyplouvají lodě k pevnině, zejména do Valencie, a mnohé patří ke skutečným velikánům, jak jsme si nemohly nevšimnout.
Mahon postavili Britové, kteří ostrov až od počátku 19. století ovládali. Místní přístav je téměř 6 km dlouhý a necelý 1 km široký a patří tak k nejdelším přirozeným přístavům na světě.
To bychom nebyly my, kdybychom nezkusily nějakou z místních hospůdek. Nemusíme řídit, a tak si samozřejmě objednáváme sangriu…a na chuť také patatas bravas. Dokonalost sama.
Patatas bravas aneb španělské pečené brambory. Každý region má trochu jiný recept a jiný dip. Nejlepší mají ve Valencii (s koprem), ale i tyhle byly skvělé.
Když takhle putujeme živými uličkami, dcerka u jednoho z obchůdku zbystřuje nafukovacího plameňáka. Je jím naprosto okouzlená, ba co víc - zcela zmagnetizovaná. Je jí tou dobou rok a tři čtvrtě, ale mluví už v pěkných plynulých větách, a tak nám oznamuje: „Maminko, prosím, kup plameňáka. Já se s ním budu koupat.“ Říkám si, že sice netuším, jak tu věc později vyfouknu a narvu do kufru, ale bude to pro nás jistě ve vodě hned zábavnější, než když ji pořád držím. Plameňák je totiž uzpůsobený pro ty nejmenší a má mezi nohama držák. A tak se k nám přidává.
Růžový kamarád vydržel ještě další tři sezóny a byl to dcerky nejlepší parťák na cesty.
Do Mahonu vyrážíme opakovaně, jelikož je to kousek a nikdy se tam nenudíme.
Jednou vyrážíme i na lodní výlet. Kapitáni nabízejí nepřeberné množství tripů, mezi nimi přibližně hodinu dlouhou plavbu v okolí hlavního města.
Počasí nám přeje, cena není přemrštěná a zájemců je dost na to, aby se cesta uskutečnila.
Dozvídáme se mnohé o historii území a zvycích Menorčanů. Průvodce vypráví o tajemných megalitických stavbách, tančících koních, rybářských vesničkách a zmiňuje i to, že je Menorca oficiální biosférickou rezervací UNESCO.
Chápeme proč.
Zaujme nás rovněž zmínka o ZOO, a jakmile zjišťujeme, jak se na místo dostat, vyrážíme. Lloc de Menorca je menší, ale úžasná zoologická zahrada, kde chodíme s malou mezi zvířátky a můžeme je hladit i krmit.
Cesta sem trvala necelou hodinu, avšak vezla nás paní řidička. Ta neměla velké pochopení pro své pasažéry a vybírala každou díru, řezala zatáčky a jela dost rychle, tudíž už jsme těsně před cílem jen prosily všechny svaté, aby zastavila. Špatně se totiž nedělalo jenom dceři.
Ale sotva zacházíme za bránu ZOO, opět se jí objevuje na tvářích úsměv.
Moc se jí líbí, když ji nad hlavami pobíhají lemuři, které navíc může nakrmit. A nadšená je také z papoušků. Jednoho ji pan chovatel půjčuje na ruku a barevný elegán dcerku lechtá pírky. Ona vesele říká: „Gracias“ a pan chovatel se směje a chválí ji.
Poslední den naší cesty. Udýchaná delegátka svolává všechny účastníky zájezdů a informuje ty, kteří odlétají až o dva dny déle (a později), že už budou muset mít opět test na covid. Je pátek večer. Španělé se chystají na svoji víkendovou siestu (zná to - všechno bude mañana). Kde ona teď bude shánět doktora potvrzujícího bezinfekčnost pro takové množství lidí ze všech hotelů, aby mohli v pondělí odletět? A co bude dál? V pondělí zároveň další desítky turistů přiletí?
Litujeme ji i je, a zároveň si říkáme, že jsme to měly v nose. Vešly jsme se přesně do těch dvou týdnů, kdy šlo na chvíli vypustit pandemii z hlavy. A náramně nám to pomohlo.
Naše hnidopišství se nám ale trochu mstí. Během letu zpět totiž narážíme na bouřku, do níž se omylem připlétáme. Než piloti stihnou živlům upláchnout, zhasnou světla, propadáme se o několik desítek metrů, vypadávají věci z horních přihrádek, nepřipoutaný palubní personál popadává jak hrušky a lidé se drží přes uličky za ruce.
Zatímco my máme sucho v hrdle, malá se v klidu kouká na pohádku. A když už se to netřese, usíná. Turbulence a bouře jsou prý nad Baleárskými ostrovy běžné. Super! Asi jsme si zasloužily trochu postrašit…
Menorca je místo, která na cestování s dětmi maximálně doporučuji a moc ráda bych se tam ještě vrátila. Akorát si asi před tím dám trochu kinedrylu.
