Článek
Úryvek:
„Ovíjel se nábožnými řemínky, pro něž je - pro většinu lidí - nesrozumitelné hebrejské pojmenování, a díval se pak ve dne i v noci na tu, kterou oddával a která měla i ve smrti všechny své vlasy krásné jako hedvábí. Byly opravdu černé jako uhel. Někdy, když měl světlé chvilky, mezi úsvitem a soumrakem, je rabín Dajem z Lodže srovnával s dušemi svých věznitelů. Nemohl umřít, protože opravdu kdysi, když začal zpívat u transportu, s nímž měl být zaplynován, vybral ho pan Bedřich Brenske mezi živé; pak mu stále zdůrazňoval, že budou přáteli; protože souručenství tu není nikdy vyloučeno, ať je to souručenství jakkoli neuvěřitelné; pověřil ho, aby zpíval mrtvým ženským vlasům, dokud nebudou usušeny a odeslány do Německa na výrobu sítí, matrací a látek.“
Už víte? Dneska hádáme muže, jehož dílo bylo nejednou zfilmováno a jenž často věnuje pozornost dětským a ženským postavám, a tak pokud se Vám v hlavě rýsuje jméno černooké dívky z úryvku, jste na dobré stopě titulu. Kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme si připomněli Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou od Arnošta Lustiga.
Víte, že:
Ačkoliv je příběh Kateřiny Horovitzové uměleckou fikcí, Lustig se nechal inspirovat dvěma reálnými událostmi. První se odehrála v Osvětimi roku 1943, kdy si mladá polská tanečnice Franceska Mannová před vstupem do šatny uvědomila, co se děje. Začala se svlékat tak smyslně, že zaujala dozorce SS. Využila jejich nepozornosti, vytrhla jednomu z nich zbraň a dva muže postřelila. Její čin vyvolal mezi ženami vzpouru, kterou nacisté brutálně potlačili, ale Franceska se stala symbolem odvahy. Druhým inspiračním zdrojem byl případ rovněž z roku 1943, kdy nacisté zajali v Itálii skupinu bohatých Židů s americkými pasy. Pod záminkou výměny za německé zajatce z nich postupně vymámili obrovské sumy peněz a nakonec je stejně zavraždili.Lustig v knize geniálně pracuje s jazykem nacistických pohlavárů, zejména postavy Bedřicha Brenskeho. Brenske mluví neustále nesmírně zdvořile, používá eufemismy, mluví o „tajemství“, „cestě“ a „obchodu“, přestože téměř všichni (včetně čtenáře) vědí, že jde o cynickou hru vedoucí k jisté smrti. Tento kontrast mezi absolutní slušností formy a absolutním zlem obsahu dodává knize mrazivou atmosféru. Autor sám jako teenager prošel terezínským ghettem a koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. V roce 1945 uprchl z transportu smrti.
Bylo to lehké? Je snazší lidi rozplakat, nebo rozesmát? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
