Článek
Úryvek:
„Není mi lhostejný ani jeden krůček a pád dítěte v kopřivách… I když mu matka říká: Jdi pro rum do čaje, ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje, až nakonec zašeptá: čum do ráje… nene, není mi lhostejný ani jediný pád dítěte… A přece zlo stoupá míchou lidstva krvavě poplivanou jako schody k zubařovi… Je věkovité to zlo a unavené a každé jeho šlápnutí se štítí, ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy, neboť po tolikerých pokusech světců a básníků, po tolikerých pokusech světců a básníků vypnout proud – věří už jenom v souhlasnou chvíli, kdy dojde ke krátkému spojení mezi nebem a peklem. Ale ovšem… Můžeme také čekat, až něco bouchne a spadne na nás láska… Anebo že naděje je v trpělivosti a v dlouhočekání…Představ si konečnou stanici života…“
Už víte? Dneska hádáme velikána české poezie, jehož dílo skrývá tolik úchvatných metafor, že v nich při každém čtená najdeme nové a nové významy. Kdo hádá iniciály V. H., tuší, kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme četli Noc s Hamletem od Vladimíra Holana.
Víte, že:
Vladimír Holan strávil neuvěřitelných 15 let v téměř úplné izolaci od okolního světa. Dobrovolně nevycházel ze svého bytu v Dobrovského domě na pražské Kampě. Po roce 1948 byla totiž jeho tvorba označena za „formalistickou“ a zakázána. Holan se odmítl podřídit režimu i literárnímu diktátu a na protest se uzavřel před světem. Byt opouštěl jen zcela výjimečně, většinou pod rouškou tmy. Jeho spojením se světem byla manželka a návštěvy několika málo nejbližších přátel (jako byl Jaroslav Seifert). V tomtéž domě o patro výše přitom žil Jan Werich. Zatímco Werich reprezentoval světla, ruch a humor, Holan pod ním žil v temnotě, samotě a metafyzice. Byli jako noc a den. Během této neuvěřitelné patnáctileté izolace vytvořil Holan dílo takové síly, že když byl v 60. letech po částečném uvolnění poměrů znovu vydáván, stal se jedním z nejváženějších českých kandidátů na Nobelovu cenu za literaturu. Tragický rozměr života Vladimíra Holana se otiskl i do jeho rodinného života, konkrétně do osudu jeho jediné dcery Kateřiny, která se narodila v roce 1949 s Downovým syndromem. Pro básníka, který v té době čerstvě nastoupil do svého dobrovolného domácího vězení to byla další rána, ale zároveň událost, která zcela proměnila jeho vnímání světa. Holan dceru bezmezně miloval. Stala se pro něj čistou duší v pokřiveném světě. Věnoval jí obrovské množství času a napsal pro ni i celou řadu něžných básní a ukolébavek. Dcera pro něj představovala nevinnost. Zatímco Holanova poezie z té doby byla plná těžké filozofie, úzkosti a temnoty, vztah k dceři byl plný čistého citu. Kateřina bohužel zemřela v roce 1977, ve věku pouhých 28 let. Pro již starého a nemocného básníka to bylo zničující. Přestal psát, uzavřel se do sebe ještě více a o tři roky později zemřel.
Bylo to lehké? Věříte, že životní osudy ovlivňují autorovo dílo, nebo je takový biografický pohled přežitkem? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
