Moderní tvář Tokia

Hlavní město ostrovů obývá více lidí než celou ČR, a to třináct milionů. Přilehlá metropolitní oblast, tzv. Velké Tokio, pak čítá téměř čtyřicet milionů obyvatel, což z ní činí oficiálně největší na světě (přesně se totiž neví, jak je to s Káhirou).

Během první návštěvy jsme si pronajali byt v jedné z mnoha výškových budov v centru. V Tokiu podle oficiálních zdrojů stojí více než padesát budov, které převyšují sto sedmdesát metrů, nicméně ostatních (průměrných) mrakodrapů je tam něco kolem dvanácti set, což je mimo jiné nejvíce ze všech měst světa. (A je to znát. Shodou okolností jsem nejprve byla v Japonsku, potom v Číně a až nakonec v USA. Musím říct, že ve srovnání s Tokiem a Šanghají na mě New York působil značně střídmě).

Japonské byty v aglomeracích bývají vskutku malinké. Mnohdy se jedná o jeden pokoj, který nájemníci ve stylu Ikey různě skládají - večer udělají z kuchyňské linky postel apod. My jsme tudíž měli relativně štěstí, neboť náš byt byl ve stylu 1 + 1, nadto si poměrně velký pokoj majitel rozdělil knihovnou na dva (obývák a ložnici). Museli jsme jen dodržovat zouvání si bot před vstupem do bytu a měnit si boty také do koupelny, což je v Japonsku běžné.

Jednou z prvních atrakcí, k níž jsme stočili své kroky, byla Šibuja. Jedna z největších tokijských čtvrtí je mezi turisty proslavená především tou částí, kde se kříží čtyři silnice a napříč vede hned pět přechodů pro chodce. Jelikož se na místě také kříží tři trasy metra a sedm vlakových spojů, není divu, že na jednu zelenou ve špičce přejde až neuvěřitelných dva a půl tisíce lidí.

Neumím si představit, jak by něco takového probíhalo u nás, kde se všichni z obou směrů nahrnou naráz, kam se jim zlíbí a raději do sebe vrazí, než by se uhnuli, nicméně spořádaní Japonci po zebrách putují hezky jedním směrem vlevo, druhým vpravo a všechno stihnou za pár vteřin bez problémů. A kolikrát přitom všichni drží v ruce deštník.

Ono vůbec bylo někdy až zarážející sledovat, jak jsou Japonci spořádaní. Třeba tokijské metro je ultramoderní záležitost. Odbaví statisíce lidí denně. Na eskalátorech přitom nikdo nezdržuje. Ti, kteří stíhají, stojí poslušně za sebou vpravo a ti, kteří dobíhají, mají volný průchod vlevo. Vlaky jezdí třeba i každou minutu. Na zastávkách jsou na zemi značky, podle nichž poznáte, kde přesně budou dveře, až vůz zastaví. Lidé se staví do fronty podle toho, kdy přišli na platformu, nikoliv podle toho, jak moc spěchají. Kdo se už do vlaku nevejde, a že metro ve švech praská, počká prostě poslušně na další spoj. A věřte, že z Čech taky neznám, že by se dopravce veřejnosti omlouval, když se jeho vlak opozdí o (tomu neuvěříte!) celou jednu minutu. Ale v Tokiu se toto děje. A není divu. Každá minuta hraje v milionovém městě roli.

Bavíme-li o výškových budovách v Tokiu, nemohli jsem vynechat Tokio Sky Tree. Telekomunikační věž se tyčí do výšky šesti set třiceti čtyř metrů, což z ní činí nejvyšší budovu svého druhu na planetě. Jinak jde o celosvětově třetí nejvyšší budovu (Burdž Chalífa v Emirátech, Merdeka 118 v Malajsii).

Procházku jsme si zpestřili návštěvou Sushira. Sushiro je název restaurační sítě, jejíž filiálky lze najít po celé zemi. Jedná se o takové japonské rychlé občerstvení. V každé pobočce se nachází jezdící pásy, podél nichž sedí hosté, a jakmile kolem nich projíždí vytoužená laskomina, sundají si talířek z pásu k sobě. Ne úplně povedené verze takové restaurace můžeme dnes potkat i v Čechách.

Proč české sushi pásy nepovažuji za žádnou výhru je nabíledni. Japonsko je ostrovní stát, tudíž i v tom nejobyčejnějším, de facto „fastfoodovém“, Sushiru jezdí na talířkách prvotřídní kousky čerstvých ryb všeho druhu. Losos je v Japonsku samozřejmostí (u nás jezdí sporadicky). Já mám ale nejraději tuňáka. Ten je na ostrovech tak čerstvý, že vyloženě připomíná svojí barvou hovězí maso. Vynikají je také úhoř (ten se jako jeden z mála tepelně upravuje), krevety…na obrázku je potom tamagoyaki (vaječná omeleta). U každého stolku jsou navíc vždy zdarma k dispozici výborný zelený čaj, voda a samozřejmě ty pravé druhy omáček (Sushiro má svojí vlastní sladkou sushi omáčku, která je naprosto luxusní a vždy si ji vozíme domů). A ceny? Ty se pohybují někde kolem dvaceti korun za jeden talířek a věřte, že i když máte velký hlad, víc jak třicet talířků ve dvou nedáte.

Pokud se mluví o Japonsku ve smyslu moderních technologií, pak Tokio přichází často na přetřes díky rušné obchodní čtvrti Akihabaře.

V oblasti sídlí obří nákupní domy, stejně tak tam najdete stovky malých kamenných prodejen a působí tam i pouliční prodejci. Všichni se přitom zaměřují na technologie, elektroniku, mangu, anime, videohry, hračky, sběratelské kartičky, pop kulturu apod.

My jsme si na Akihabaře vyzkoušeli virtuální realitu dávno před tím, než začala být v ČR běžnou záležitostí. Nasadili mi v jednom obchodě brýle a můj avatar jel na horské dráze nad animovaným Tokiem. Mnohým se dělalo nevolno po pár vteřinách, já bych klidně mohla sledovat virtuální cvrkot doteď.

Každý asi slyšel o japonské manze. Jedná se o typický japonský komiks. V překladu to znamená „rozmarná kresba“, což je asi nejlepší charakteristika specifického designu postav. Mang existuje celá řada (One piece, Naruto, Fullmetal Alchemist). Celá řada z nich je také převedená do filmové (animované) podoby, stává se tzv. anime.

Mangu, potažmo anime, milují lidé z celého světa. Fanoušci, včetně mého muže, si proto v Japonsku lebedí, protože si mohou v zemi původu zakoupit sběratelskou figurku, potkat se na ulici s někým v daném kostýmu, pořídit si originál mangy včetně čísel, která ještě nejsou v jejich domovině dostupná, a kochat se všudypřítomnými odkazy na své hrdiny (plakáty, výzdoba, hlášky, upoutávky).

Akihabara ale nabízí suvenýry i pro nadšence do vesmíru či do zvířecí říše.

Chytit plyšáka je ale otázka hodně času a spousty drobných.

A pokud na Akihabaře potkáte drobnou dívku v upnuté školní uniformě, nebojte se. Ani se neztratila, ani nenabízí nevyžádané služby. Jenom vás zve do restaurace. Tak totiž v oblasti nahánějí zákazníky.

V některých tamních hospůdkách prý dokonce host může servírce zaplatit, aby na něj byla zlá. Zdá se to divné, ale Japonci jsou extrémně pracovití (dokonce mají slovo označují smrt z přepracování) a velmi slušní (pořád děkují, pořád se uklánějí, chodí na čas, dodržují pořádek). Na kolik jde o přirozenost a na kolik o přetvářku, to je otázka. Každopádně, když Japonci chtějí, aby na ně byl někdo drzý, něco je to stojí. Na tomhle my Češi rozhodně ušetříme.