Petrohrad. Historická perla na nespoutané Něvě.

Do Petrohradu jsme jely lůžkovým vlakem. Cesta trvala přibližně 7 hodin, a tak jsme improvizované postele ocenily. Musím přiznat, že jsme měly trochu obavy, ale naštěstí velkou část našeho vagonu zabrala základní škola, přičemž pohled na „neškodná“ (a nutno podotknout že nerozjívená) děcka nás hned uklidnil. Stejně tak nás pobavilo, když si postarší pár nedaleko nás začal s posvátnou úctou připravovat čaj v samovaru.

A jelikož jiní vytahovali svačiny, knihy, deskovky, karty, povídali si nebo hráli na mobilu - prostě osazenstvo působilo tak nějak normálně - přestaly jsme se brzy tolik stresovat. Ve vlaku jsme vyfasovaly i čisté povlečení na peřinu s polštářem, pod který jsme si schovaly to nejcennější, a nakonec jsme i na pár hodin zamhouřily oči.

Do druhého největšího města Ruska jsme dorazily brzičko ráno plné očekávání, ovšem s prázdnými břichy. Jelikož doba check-inu v námi vybraném ubytování ještě zdaleka nenastala a většina z 5 milionů obyvatel přístavního velikána se teprve probouzela, zamířily jsme do jednoho z mála otevřených bister v nádražní hale. Dobrá snídaně nám zvedla náladu. Stravovnu jsme opouštěly usměvavé, obtěžkané každá jednou krosnou a kabelkou.

Po chvíli jsme si uvědomily, že by nás kromě zavazadel mělo začít tížit také svědomí, neboť jsme si v bufetu omylem do tašky přibalily jeden z námi použitých jídelních nožů. Inu, možná to je osud, řekly jsme si!

Abyste tomu dobře rozuměli. V Rusku se tehdy (nevím, jak dnes) všude procházelo skrz rámy - když šel člověk do metra, do obchodu, do kina, do divadla a nebo jel vlakem. Kovové předměty, například kapesní nože, byly zabaveny. Kamarádka tak ten svůj musela nechat v Moskvě, jakkoliv byla přesvědčená, že by se mohl hodit. Tak jsme se usmyslely, že během petrohradského pobytu si již téměř tupého příboráka necháme a vrátíme ho až před zpáteční cestou. A pro ty, kteří už teď zdvihají prst a mračí se - nebojte se. Karma nás dohnala!

Navigace nám prozradila, že k našemu hostelu to máme asi hodinku pěšky, a tak jsme vyrazily do mrazivých ranních ulic Petrohradu. Jely jsme tam totiž na přelomu října a listopadu, a to z hlediska počasí v Rusku rozhodně není žádná hitparáda. Přes den teplota nedosahovala ani 10 °C a v noci už klesala pod bod mrazu. My jsme ale byly lačné objevovat.

Mezi prvními nás přivítal Bronzový jezdec - ikonická socha osvícence a zakladatele města Petra Velikého na Senátním náměstí. Skulpturu nechala na počest pokrokářského panovníka vytesat Kateřina Veliká. Kůň stojí na tzv. Hromové skále, kterou v Rusku považují za největší člověkem přemístěný kámen, a svým postojem dává najevo, že je jeho pán otevřen pokroku a zároveň připraven překonávat překážky. Nese značný historický i kulturní význam a konají se u ní různé oslavy a akce.

Po nějaké době jsme dorazily k dalšímu neodmyslitelnému symbolu Sankt-Petěrburku, a totiž k Něvě. Ta sice není nijak zásadně dlouhá - nedosahuje ani 100 km, ovšem z hlediska průtoku jde o čtvrtou nejdivočejší řeku v Evropě.

Něva odtéká z Ladošského jezera a ústí do Něvské zátoky ve Finském zálivu v Baltském moři. Na dolním toku se přitom dělí na řadu ramen a vytváří rozsáhlou deltu, na jejíž ostrovech leží Petrohrad, který se tak stává jedním z nejzásadnějších ruským přístavů.

Něva má mnoho tváří. Jedna z nich připomíná Vltavu. Šly jsme po nábřeží, sledovaly širokou vlnkami posetou hladinu a zároveň se kochaly pohledem na typické petrohradské klasicistní budovy - paláce, muzea, měšťanské domy. Vše přísně symetrické, ozdobené sloupovým s fasádami v jemným pastelových barvách. Úplně jsme chápaly, proč si město oblíbila ruská smetánka a vzpomněly si na mnohé řádky z knih klasiků od Puškina přes Dostojevského, kteří všichni věnovali Petrohradu část svých úvah.

Sotva však člověk opustil hlavní nábřeží, ocitl se rázem v malebném, ospalém a téměř nehybném kouzlu benátského střihu.

Přes dílčí kanály vedly architektonicky zajímavé mosty, na nichž se později během dne a zejména pak večer sdružovali lidé, aby pozorovali obyčejný život kolem. Často jsme tam narážely také na umělce různého druhu, zejména pak na malíře. Nehledě na zimu zalézající pod nehty jsme pak večer každá jednomu takové seděly modelem a dodnes máme schované své karikatury.

Když jsme našly ubytování, zhodnotily, že je to super a zbavily se přebytečných zavazadel, vyrazily jsme za uměním do Ermitáže - jednoho z nejznámějších muzeí vůbec, které se kromě milionů artefaktů různého stáří, druhu i stylu pyšní největší sbírkou obrazů na světě.

Petrohrad je kulturní středisko mezinárodního významu, které je od roku 1990 zapsané na seznamu Světového dědictví UNESCO. V centru i v jeho okolí se nalézá mnoho památek - chrámů, paláců, muzeí. Mezi ty nejproslulejší pak rozhodně patří Admiralita a Zimní palác.

Admiralita stojí na místě původních loděnic vybudovaných Petrem Velikým, odkud byla dlouhodobě vysílána plavidla tzv. Baltské flotily. Stavba s typickými prvky klasicistního stylu - řadou sloupů, obloukovou bránou, ozdobená antickými sochami, jež v pozdějších letech fungovala jako administrativní sídlo a následně i jako námořní škola, nás okouzlila především svými rozměry (architekti v Rusku obecně byli a jsou značně velkorysí). Zaujala nás její téměř půl kilometrová délka a parádní vysoká věž s pozlacenou střechou, která původně sloužila jako maják.

V Petrohradě na člověka dýchají dějiny z každého kouta. Nejinak tomu byla na Palácovém náměstí - místě spojeném s krvavými událostmi roku 1905 i s těmi revolučními roku 1917. Místě, kde se každoročně 9. května konají vojenské přehlídky ke dni vítězství v tzv. velké vlastenecké válce (jinými slovy jde o sovětsko-německý konflikt v rámci 2. sv. v.).

Uprostřed náměstí jsme hned zaregistrovaly proslulý Alexandrův sloup postavený na počest ruského vítězství v napoleonských válkách. Nás však mnohem více zajímal Zimní palác. Ten nechal v 18. století postavit kdo jiný než Petr Veliký jako zimní sídlo ruských carů. Útokem na něj započala Velká říjnová socialistická revoluce.

Budova byla postavena v barokním slohu a jako první ji obývala Kateřina Veliká. Právě tato panovnice založila sbírky, která se staly základem jedné z nejrozsáhlejších expozic na světě dostupné v muzeu zvaném Ermitáž. Zimní palác dnes tvoří součást komplexu budov Ermitáže, a právě v nich jsme strávily celý náš první den.

Ačkoliv bylo velmi brzy ráno, zima, ba dokonce i poprchávalo, už se před vchodem do Ermitáže začala tvořit poměrně dlouhá fronta. Naštěstí jsme se stihly zavčasu zařadit a dostaly jsme se hlavní branou na rozlehlý dvůr a do šaten mezi prvními.

Vzhledem k tomu, že u turniketu na kontrolu lístků byly podobně jako jinde v zemi umístěné také scannery a rámy na detenci kovů, věděly jsme, že právě nastal náš čas. Připravily jsme si totiž s sebou svačinu a měly jsme z toho důvodu v kabelce našeho nového kovového kamaráda - nádražní příborový nůž, a tak jsme se posadily na velká polstrovaná křesílka téměř královského typu, která byla rozmístěná v dlouhé chodbě proti šatnám a ještě než jsme vůbec odevzdaly naše kabáty, udělaly jsme něco, co za 300letou historii budovy asi ještě nikdo před námi. Vytáhly jsme z batůžku paštiku, rajčata a chleba, které jsme začaly naším tupým nožíkem krájet a mazat a před zraky všech lokálních i zahraničních turistů (a že to byly lidé z všech koutů světa) jsme pěkně po česku posvačily. Potom jsme nůž uložily do jedné z tašek, kterou jsme společně s bundami ponechaly v šatně, a zamířily jsme na prohlídku muzea.

Pěkně v teple a posilněné jsme už z prvního okna na vstupním schodišti, jež nás mimochodem samo o sobě naprosto fascinovalo a nalákalo dál, pohlédly ven a spatřily nádvoří, na němž se v mrazivém nečase klikatila nekonečná fronta a byly jsme rády, že už jsme vevnitř.

A vzhledem k tomu, že jsme v úchvatných prostorech muzea bez jakéhokoliv dalšího občerstvení strávily následujících několik hodin, si náš piknik nemůžeme dodnes vynachválit.

Je mi jasné, že ať tady nabídnu jakékoliv fotografie, nemohou ani z poloviny nahradit skutečné dojmy, které člověka přepadají na místě. Fascinující byly nejen vystavované předměty, ale v srdci Ermitáže - Zimním paláci - to byly zejména prostory, které nás oslnily. Bohatě zdobené interiéry, stropy, výmalby, záclonky…Úchvatný byl Zlatý salón a Velký trůnní sál.

Kolem nás proudily čím dál větší davy, a tak nám přišlo vtipné, že když Kateřina Veliká začala artefakty sbírat, založila v jednom z křídel Zimního paláce tzv. Malou ermitáž. Původem francouzské slovo přitom označovalo osamělé místo.

Sbírky Malé ermitáže byly postupně rozšířeny a roku 1852 byly pod názvem Carská ermitáž poprvé otevřeny veřejnosti. Dnes se v muzeu nachází přes 3 miliony položek, oficiálně se jmenuje Státní ermitáž a zabírá plochu 350 sálů v 10 různých budovách. Komplex má rozlohu 66 tisíc m2, což z něj činí druhé největším muzeum na světě hned po pařížském Louveru.

Z předmětů nás zaujaly hlavně vázy a sochy. Navštívily jsme také část muzea věnovanou japonské kultuře, starému Egyptu, nádhernou knihovnu…neminuly jsme starověké nádoby, historické mince, zbraně, válečné medaile, šatstvo a výstroj smetánky, klenoty, talíře…

Součástí prohlídky byly také starobylé hodiny zvané peacock, které jsme viděly v „akci“. Zajímavé.

V rámci vstupenky se dalo také přejít na druhou stranu náměstí, kde se nachází vstup do největší světové obrazárny, která čítá tisíce položek a kde jsme mohli obdivovat díla těch nejznámějších umělců - Rembrandta, Picassa, El Greca, Moneta, Rubense, da Vinchiho aj.

Zcela zmožené, uchozené, hladové, ale zároveň naprosto nadšené, jsme se k večeru dobelhaly na hostel a vrhly se na postel.

Ještě předtím jsme se ale zastavily pro něco malého k večeři do jedné z mnoha místních samoobsluh, a protože jsme byly svobodné, mladé a zasloužily jsme si to, tak jsme si před spaním přiťukly snad tou nejznámějším ruskou medicínou, a totiž dobře vychlazenou vodkou. Tu jsem si mimochodem přivezla domů a ještě dodnes ji mám v mrazáku, a když je mi nejhůř, tak pomáhá.

Další den jsme chtěly vyrazit také do okolí města, kde se nachází spousta známých pamětihodností a mezi nimi tzv. Petěrgorf, který se proslavil zejména nádhernou fontánou. Věděly jsme sice, že na přelomu října a listopadu nebude kašna zapnutá, ale přesto jsme ji chtěly vidět.

Nabízely se různé alternativy, jak se na místo dostat (například s cestovními kancelářemi), ovšem všechny vycházely poměrně draho nebo byly zdlouhavé. Den předtím jsme ovšem byly v potravinách a s prodavačem jsme se trošku zapovídaly no a on nám dal výborný tip, jak se do Petrodvorce dostat za hubičku a velmi rychle.

Dojely jsme proto metrem na stanici Avtovo, vyšly ven na ulici a vyhledaly jeden z minibusů - tzv. maršutku. Ty vyrážejí směr Petěrgorf a zpět několikrát denně, jediný zádrhel je, že bez jízdního řádu - řidič prostě čeká, dokud se vůz nenaplní. Ovšem, čekací doba byla v obou případech asi 20 minut a cena 70 rublů (dneska je to necelých 20 korun) za to stála. Spolu s ostatními vychytralými turisty jsme se tak dostaly k paláci ležícímu asi 30 km za Petrohradem rychle a bez potíží.

Petrohradské metro nebylo ošklivé, ale v porovnání s tím moskevským samozřejmě působilo obyčejně a šedě. Kdybychom ho však měli komparovat s tím pražským nebo nedej bůh třeba barcelonským či dokonce newyorským, pak lze samozřejmě i to petrohradské označit za výjimečné. Ono ruská metra jsou legendární, co se týká výzdoby a architektury.

Za extraordinérní bývá označován i Petrodvorec - jinak také ruské Versailles (byl totiž postaven podle tohoto francouzského vzoru). Tím, že jsme na místě byly na podzim, přičemž řada kašen, umělých jezírek ani zahrad jednoduše nenabízela to nejlepší, nemohu za sebe tvrdit, že by mě palác o své přezdívce přesvědčil. Dovedu si ovšem představit, že v létě, když vše kvete a funguje, nebude titul daleko od pravdy.

Byť celý komplex sestává z řady paláců, obří zahrady a více jak 100 fontán, nás samozřejmě nejvíce zajímal Velký barokní palác a k němu přilehlá velká kaskáda, kterou tvoří 66 kašen, 3 vodopády a 225 soch. A že to byl parádní pohled.

Když jsme si všechno prohlédly a udělaly potřebné fotky, příjemnou procházkou jsme od kaskády podél kanálu došly až k Finskému zálivu, respektive k Baltskému moři. Po cestě jsme přitom narazily na párek čínských turistů, kteří byli velmi milí a hovorní, mluvili o tom, jak se jim líbilo v Praze a kteří nás přemluvili ke společnému selfie.

Přestože na pobřeží vál opravdu silný a neskutečně ledový vítr, byl pohled na moře uspokojující. Museli jsme si nasadit čepice, kapuce, dát šály pod oči a nasávaly jsme atmosféru a s ní i mnoho energie.

Získanou sílu jsme následně hned zužitkovaly, když jsme se vrátily do Petrohradu a pokračovaly v plnění našeho itineráře. Jaká je Aurora, Petropavlovská pevnost, chrám sv. Izáka nebo balet v Michajlovském divadle? A jakéže lapálie nás potkaly kvůli příboráku? Na to zavzpomínám v březnu.

Zdroje:

https://www.radynacestu.cz/magazin/ermitaz/

https://hobby-cestovatel.webnode.cz/eurovikendy/petrohrad/doprava/

Poznámka:

Chápu, že pokud dnes někdo napíše text o ruském městě, mohou si to někteří čtenáři vyložit nevhodně. Ráda bych upozornila na to, že jde skutečně jen o vzpomínku na město a památky v něm z návštěvy uskutečněné v roce 2017 a že článek nereflektuje můj názor na současné dění. Přesto jsem se rozhodla výjimečně nepovolit pod tímto textem diskusi, neboť je mi jasné, jakým směrem by se stáčela. Nemám v plánu dávat v cestovatelském deníku prostor politickým komentářům. Děkuji za vstřícnost.