Článek
Kdyby chtěla
Narodila se jako šesté dítě Josepha a Rose Kennedyových 6. května 1924 a ujala se role nejuzavřenějšího člena rodiny. Celým jménem Patricia Helen jen málokdy zaslechla, že na ní volají jinak než-li Pat a její celoživotní láskou se stalo cestování.
Již v mládí navštívila mnoho zajímavých míst planety, v nichž našla zalíbení. Lákala ji jejich skrytá tajemství, malebná příroda i atmosféra nočních velkoměst, napětí hor a zároveň poklid nížin, vůně řek, ruch kolem historických památek. Plavby lodí, létání v oblacích, kupé vlaků, pohodlí automobilu i všednost autobusu. To vše si zamilovala, a dokonce se rozhodla o svých turistických dobrodružstvích psát články. Nějaký čas tedy o svých zážitcích z kouzelných zemí, kde trávila dovolenou, informovala zahraniční tisk jakožto dopisovatelka.
Pat vystudovala Rosemont College, ale hned po obdržení diplomu se rozhodla splnit si druhý svůj velký sen. Ačkoliv o ní otec jednou prohlásil: „Pat má skvělou hlavu na byznys. Myslím, že by skutečně dokázala ovládnout celé město, kdyby chtěla,“ ona toužila nikoliv získat si uznání slavných akcionářů, ale dobýt plátna Hollywoodu. Navíc tehdejší doba rozhodně nebyla pro ženu pasující se do role obchodnice či burziánky příznivá. Ženská emancipace se ocitala v samém počátečním stádiu. Teprve nedávno něžné pohlaví dostalo povolení kouřit, čímž neuvěřitelně vzrostla spotřeba tabákových výrobků, ženy se sdružovaly, vytvářely organizace, odvážné feministky bojovaly za svá práva, ale to vše bylo pořád v plenkách a úkol ženy byl stále chápán především jako starost matky o dítě a manžela, strážkyně domácího krbu.
Proniknout do Hollywoodu však už nebylo snadné, ačkoliv se jednalo o prominenta, dceru štědrého dárce. Filmový průmysl, na rozdíl od otázky emancipace žen čili běhu na dlouhou trať, získal nebývalou popularitu a milióny fanoušků po celém světě během několika let. Zázračné promítání lidských pohybů, projevy pocitů, divadlo na plátně, dokonce přenos zvuku. To vše ohromilo planetu a šířilo se jako mor, s tím rozdílem, že každý chtěl onemocnět. Každý včetně Patricie. Pat nejlépe virem producent či režisér. Nabídla proto několika studiím mezi něž patřilo i RKO Pictures možnost zfilmování příběhů jejího otce.
Jenže ani Hollywood se nestal výjimkou ohledně ženské otázky, a tak nakonec Pat skončila u práce pomocné produkční v programech určených patriotům nebo nábožensky založeným lidem. Podílela se například na rádiové show zpěvačky Kate Smithové či na programu otce Peytona nazvaném „Family Rosary Crusade“.
Ačkoliv jí prkna znamenající svět neposkytla vysněnou kariéru, potkala se díky nim se svým budoucím manželem. Petera Lawforda, britského herce, scénáře a potlesk živily. Poprvé se s Pat seznámili prostřednictvím její sestry Eunice. V roce 1949 se viděli znovu, a když je osud svedl dohromady i potřetí o čtyři léta později, neváhali. Románek rychle přerostl v něco víc, což také následující rok veřejně prohlásili a hned 24. dubna 1954 se vzali v kostele sv. Thomas More v New Yorku. Pár se usadil v Kalifornii v Santa Monice a navázal přátelské styky s mnoha dalšími mladými lidmi, převážně pak herci.
V roce 1955 se manželům narodilo první z celkem čtyř dětí, a to syn Christopher. Přišel na svět ve stejné nemocnici a ve stejný den jako syn Patriciiny přítelkyně, herečky Judy Garland. Peter v té době natáčel televizní sitcom ,,Dear Phoebe“, v němž se objevuje s medailonkem ručně vytvořeným jeho ženou.
Zdánlivě idylické manželství však začalo mít trhliny. Herec dorážel na katolictví své ženy, odsuzoval její zbohatlickou rodinu. Pat přestala tolerovat jeho milostné avantýry, sklon k alkoholu a drogám. Tak rychle, jak se vzali, tak spěšně se také rozešli. Krátce po atentátu na Johna Fitgeralda Kennedyho se tak ocitla Patricia Helen osamocena. Nejdříve žili s Peterem odděleně, v roce 1966 se oficiálně rozvedli. Kvůli svému náboženskému přesvědčení se Pat již nikdy znovu neprovdala.
Prodělala pak těžké chvíle. Odolala počínající závislosti na alkoholu, ke které ji přivedly veškeré rodinné problémy, a vytrpěla si léčbu rakoviny. Pracovala pro Knihovnu a Muzeum Johna F. Kennedyho, stala se zakladatelkou několika studijních programů. Zemřela na Manhattanu na zápal plic 17. září 2006. Jako teprve druhá ze svých sourozenců odešla přirozenou cestou.
Návrat ke kořenům
Jean Kennedy
,,Narodila se příliš pozdě, tudíž ji bylo souzeno vidět tragédie, nikoliv triumfy!“ prohlásila o své dceři Jean Ann Kennedy její matka. A obsah citátu se vskutku zakládal na skutečnosti. Již během dospívání zažila dívka první velkou ztrátu, když její nejstarší bratr Joe padl ve válce. A právě Jean byla vybrána, aby se zhostila smutného úkolu a na počest hrdiny pokřtila nový torpédoborec. Zároveň ji tížil odchod usměvavé Rosemary do ústavu, později zahynula Kathleen, která již předtím upadla v nemilost kvůli nešťastnému sňatku. I pozdější události vyústěné atentáty na Johna a Roberta neopomenutelně zapůsobily na ženu, jejíž sociální cítění se projevilo v nesčetných otázkách a vedlo k vyřešení mnoha konfliktů. Hlavně kvůli rodinným katastrofám si Jean vytvořila pevné pouto s nejmladším sourozencem Edwardem, kterého dokonce seznámila s jeho budoucí ženou. ,,Byli nerozlučná dvojice. Vždycky chodili spolu, občas ho pokárala nebo ji on vyhodil, ale vždycky to byla jeho velká sestra. Ona pořád je, ačkoliv je Teddy tak dvakrát větší!“ psala Rose o svých dětech. Senátorova (Teddy) nedávná smrt ji tak zasáhla asi úplně nejvíce.
Jean studovala v Americe, během diplomatického poslání otce navštěvovala školy v Anglii, později absolvovala Manhattanville College v New Yorku, kde excelovala v angličtině. Tam se také seznámila s oběma budoucími švagrovými, Ethel Skakelovou a Joan Bennetovou, osudovými ženami Roberta a Edwarda. Sama pak v roce 1956 neodolala, když ji o ruku požádal Stephen E. Smith. Mladý muž z velice bohaté rodiny působící na přední pozici v dopravní firmě založené dědečkem se později stal nejdůležitější postavou v pozadí Kennedyovských obchodů. Spravoval a staral se o majetek, rozšiřoval jej, řídil financování politických kampaní, usiloval o zřízení rodinné knihovny. S Jean měli dva biologické syny a dále adoptovali dvě dcery, z nichž jedna byla narozena ve Vietnamu. Stephen Smith později zemřel na rakovinu. Syn William se později dostal na titulní strany novin, když jej obvinili ze znásilnění. U soudu jako svědek vypovídal i jeho strýc Edward. Soud Williama zprostil obvinění a dnes pracuje jako lékař.
Jean se zapojila do politických kampaní všech svých bratrů. Svojí politickou kariéru pak zahájila 17. března 1993, kdy ji prezident Bill Clinton jmenoval americkou velvyslankyní v Irsku. Po schválení návrhu senátem se tak ujala svých povinností a odjela do Irska, země svých předků. Návrat ke kořenům ale nebyl jednoduchý. Lidé členku významného amerického klanu vítali, pamatovali si ji jako doprovod JFK při jeho poslední návštěvě několik měsíců před osudným dallaským atentátem. Politická situace však byla napjatá. Neustálé střety mezi katolíky a protestanty, severem a zbytkem ostrova, hrozba útoků organizace vystupující pod zkratkou IRA (Irská republikánská armáda) a nejasný postoj zahraničních zemí. To vše nutilo velvyslankyni jednat. V mládí plachá, tichá a nepříliš čiperná dívka se proto změnila v šarmantní, rozhodnou, neústupnou a velice vlivnou diplomatičku, jejíž zásluhy na uklidnění situace jsou značné.
Přesvědčila nejvyšší státní funkcionáře USA včele s prezidentem Clintonem, aby udělili vízum Gerrymu Adamsovi, hlavnímu představiteli Sinn Fein - politického ramene IRA, který nakonec přiletěl v roce 1994. Tento krok byl později považován za klíčový v následujícím úspěšném mírovém procesu. V posledním roce svého působení na velvyslanectví poskytla svůj příběh deníku Huffington Post, kde popisovala své poučení ohledně americké politiky z hlediska irského mírového procesu a zároveň i své neustálé snažení vzbudit zájem o smír mezi fanaticky rozdělenými náboženskými vyznavači. Od irské prezidentky McAleesové obdržela čestné občanství.
Po ukončení diplomatické kariéry v roce 1998 nezapomínala na Irsko. Podporovala dobročinné akce a irské imigranty. Zastávala funkci ve správní radě Joseph P. Kennedy Jr. Foundation, zabývající se problematikou mentálně retardovaných lidí, a tentýž post získala krátce po atentátu na bratra také v Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu. Na tuto pozici byla znovujmenována každým prezidentem. Obdržela mnohá ocenění. Například Jeffersonovu cenu za výjimečné veřejné zásluhy nebo humanitární cenu Margaret Medové. Napsala knihu Chronicles of Courage: Very Special Artists publikovanou v roce 1993, která navazovala na založení Very Special Arts, pobočky Kennedyho centra poskytující možnosti prosadit se kreativním umělcům s různými handicapy. K založení organizace Jean inspirovala práce sestry Eunice.
Jean Ann K. Smith byla dlouhou dobu posledním žijícím z devíti dětí Josepha a Rose Kennedyových. Mnozí řešili otázku, zda by neměla kandidovat do senátu a pokračovat tak v rodinné tradici. Její přátelé však tvrdili, že jednaosmdesátiletá žena činu má v plánu věnovat se svým vlastním podnikům. A to také dělala až do své smrti 17. června 2020 ve věku úctyhodných 92 let.
Pokračování za týden. Bude řeč o Johnovi.
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. D
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
