Článek
Persona non grata
Zhroucení dolaru podemlelo spokojenost Josepha Kennedyho s republikánskou vládou. Dosud mu totiž, ačkoliv se cítil stejně jako otec demokratem, vyhovovalo asertivní jednání politických špiček vzhledem k hospodářství. Konzervativní starousedlíci se drželi názoru, že neviditelná ruka umí dirigovat trh mnohem lépe než jakékoliv zásahy ministerstev. Tento postoj obchodníkovi, spekulantovi a vůbec finančníkovi každým coulem, jako byl právě Kennedy, naprosto vyhovoval. Jenže s nástupem krize začal nejen on, ale i tisíce dalších doufat, že tentokrát stát zasáhne a důsledky katastrofy se pokusí alespoň trochu zmenšit. Mýlil se. Prezident Herbert Hoover a ostatní volení funkcionáři nadále mluvili o síle a umění trhu se uzdravit a nehodlali mu v hojení ran pomoci. Tento fakt proto vedl k vytvoření silné demokratické opozice, která jako obvykle stavěla svůj program na naprosto opačných slibech.
Mezi předními uchazeči o post prezidenta se objevil také tehdejší guvernér New Yorku, s nímž měl Joseph nemalé zkušenosti. Byl jím totiž Franklin Roosevelt. Kennedy se s ním tak opět setkal, tentokrát v létě roku 1930. Mluvili o neudržitelné situaci v zemi, o možných postupech řešení krize, o kandidatuře. Tehdy si Joe uvědomil, že zatímco peníze mohou ztrácet hodnotu, osobní prestiž se dá získat i skrze politické angažmá. Neváhal proto ani vteřinu a podnikl možná nejvýznamnější krok svého života - začal se aktivně ukazovat na politických prknech Spojených států. Prknech, která mnohdy znamenají svět.
Mezi první své politické cíle si Joseph Kennedy vytyčil zařídit, aby Roosevelt vyhrál prezidentské volby konající se v listopadu 1932. Věřil totiž, že mezi všemi kandidáty, ať z řad republikánů, tak i jeho protivníků v demokratické straně, právě Franklin Delano Roosevelt je schopen vyvést zemi z finanční tísně. Získával pro něj hlasy v rámci svých ne právě nepočetných známostí, přispěl nemalou částkou na kandidaturu, byl poctěn účastí na volební kampani po Spojených státech, během které neúnavně pokračoval v přesvědčování dalších přátel a známých. Dobře věděl, že nejbližším spolupracovníkům a nejzasloužilejším zastáncům nového prezidenta se dostává vysokých státních funkcí a činil vše proto, aby i na něj podobná pozice zbyla - nejlépe ministr financí.
Jaké pak přišlo zklamání, když vítězný Roosevelt jmenoval nové hlavy do čel všech ministerstev, obsadil křesla jejich náměstků, dokonce i velvyslanci již byli určeni a Joseph Kennedy stále marně čekal na svou vysněnou odměnu za věrné služby. Uražený Joe se přestal na nového pána Bílého domu zlobit až po rozhovoru s ním, kdy mu rozený diplomat Roosevelt vysvětlil, že mnozí straničtí kolegové zkrátka nechtěli věnovat vysoký úřad burziánovi z Wall Street, ať už se vyvaroval nejhorších spekulací ještě před černým čtvrtkem, nebo ne.
Finančníkovi tedy nezbývalo nic jiného, než se opět spolehnout sám na sebe a v nejisté době zabezpečit rodinu pomocí obchodu. A jako vždy využil svůj instinkt. Rooseveltovo zrušení prohibičních zákonů, o němž se Kennedy dozvěděl ještě před jeho zavedením, jej totiž přivedlo na myšlenku uzavřít několik smluv na výhradní zastoupení výrobců skotské whisky ve Spojených státech. Po vstoupení zákona v platnost tak zásobil Američany medově hnědým mokem a svůj účet bankovkami.
V roce 1934 však přeci jen získal vlivné místo ve vládě. Stal se předsedou úřadu Securities and Exchange Commission, který měl za úkol kontrolovat banky a burzovní činnost. Tento akt se mnohým členům strany ani opozičním politikům nezamlouval, protože jak známo sám Kennedy byl burzián, a tak v podstatě hlídal sám sebe. On však poctivě plnil prezidentovy pokyny a nikdy nedošlo k vážným rozbrojům mezi ním a členy komise. Když však sami vnitrostraníci začali brojit proti Rooseveltovo plánu na záchranu hospodářství, tzv. New dealu, Kennedy raději rezignoval. Zaměstnal jej jiný úkol - navázat styky mezi americkou vládou a Vatikánem. Při této příležitosti ve svém domě v Bronxvillu hostil budoucího papeže Pia XII., do té doby pyšnícího se titulem kardinál Pacelli. Zároveň se rozhodl zcela otevřít světu, co se týče svého kladného názoru na politiku Franklina Roosevelta. Svůj názor vystihl v knize Jsem pro Roosvelta, v níž mu děkoval za záchranu kapitalismu a poukazoval na nezbytnost státního zásahu do ekonomiky.
Podporu vyjádřil svému příteli i v čase druhých prezidentských voleb, na něž opět přispěl jak peněžně, tak ziskem hlasů. Tentokrát Kennedy nemusel na svůj nový post čekat dva roky, avšak ministrem se zase nestal. Dohlížel nad obchodním loďstvem jakožto předseda Národní komise. Vzhledem k neutěšenému stavu lodí, zastaralých, těžce konkurujících těm evropským, s nespokojenými dělníky a nutností investic a inovací, se zdaleka nejednalo o práci lehkou.
A následoval rok 1937. Pro dosavadního amerického velvyslance ve Velké Británii znamenal poslední vydechnutí, zatímco pro Josepha Kennedyho splnění snu. Konečně získal opravdovou váženou funkci. Roosevelt neváhal s posláním burziána za hranice, miloval totiž paradoxy. A fakt, že americkým velvyslancem ve Velké Británii se stane potomek irských bezzemků, uprchlíků, navíc katolík, takovou podívanou si nemohl nechat ujít. Možná netušil, že Kennedymu se v té chvíli honí hlavou myšlenka, že až bude zažehnuta skrytá hrozbu války v Evropě, tak se s pomocí Roosevelta, který již po třetí kandidovat nemůže, stane prvním katolickým prezidentem USA. A Joseph zas asi netušil, že on není tím správným Kennedym, který by se tímto titulem v budoucnu mohl pyšnit.
Hned během prvních dní svého pobytu ve Velké Británii poukázal Joseph Kennedy na svou tvrdohlavost. Odmítl se totiž chovat podle etikety a na přijetí u krále přišel navzdory protokolu v dlouhých kalhotách, navíc s sebou kromě manželky (po domluvě) mohl přibrat celou rodinu, jelikož věděl, že každé podobné seznámení může sehrát v jejich budoucím životě důležitou roli. Co se týče politického ovzduší v Anglii v době, kdy Kennedy nastupoval svou dráhu velvyslance za Spojené státy, dala by se shrnout v jednu větu. Převládala politika Appeasementu. Existovala sice skupina kolem Winstona Churchilla, přezdívaného ,,Cassandra“, která se horlivě snažila prosadit rozhodnější kurz proti fašismu a jednání Adolfa Hitlera, avšak ta byla neustále potlačována. Vyvrcholením se stala nucená rezignace ministra zahraničí Anthonyho Edena, zastánce názoru, že by se Angličané měli proti Německu a Itálii postavit radikálněji, začít zbrojit, ba co víc stejně jako Churchill navrhovatele možného spojenectví se Sovětským svazem, což vedlo k jeho abdikaci a jmenování nového ministra, lorda Halifaxe, státníka, jenž byl dobrým přítelem předsedy vlády Nevilla Chamberlaina, jednoho z hlavních představitelů mírové politiky posledních let.
Svou nominaci na předního aktéra v politice ústupků si Chamberlaine zcela jistě zasloužil, a to z mnoha důvodů. V jednom z nich hrály svou roli také Spojené státy, jejichž prezident Franklin Roosvelt si dokonale uvědomoval vážnost a napětí situace v Evropě a předvídal, že brzy propukne konflikt, ať už lokální nebo globální. Chápal také, že Británie se cítí svázána různými smlouvami, společenskými konvencemi, nerozhodností, nedostatečným arzenálem, mezinárodním postavením a názory svých politických špiček. Proto již v lednu, přestože si byl vědom možného fatálního dopadu výsledků schůzky pro Ameriku a její obyvatele, nabídl britskému předsedovi vlády, že se souhlasem Anglie svolá do Washingtonu konferenci vedoucích evropských státníků k projednání všech sporných otázek. Kdyby k tomuto setkání na americké půdě došlo, znamenalo by to zcela jistě také americký závazek zapojit se do případného konfliktu a možná, že samotná hrozba střetu se zaoceánským obrem by fašisty alespoň na chvíli zastavila. Chamberlain, jehož jednání však plynulo z představy, že se podaří obrátit zájem Hitlera na zisk moci na úkor východu, a tím porazit komunismus, však velkorysou nabídku odmítl, a pokračoval dál v ,,usmiřování“. Možná, že v té chvíli si ještě Roosevelt oddechl, protože jednal bez vědomí veřejnosti, která zatím stále podporovala izolacionismus, později se však nad Angličanovým krokem jistě zamyslel.
Svůj plán ustupovat Německu až kam to půjde tak Angličané stvrdili hned několik dní po nástupu Josepha Kennedyho do úřadu, a to 12. března 1938. Na anšlus Rakouska totiž Velká Británie odpověděla pouhým neúderným protestem, čímž je opět ubezpečila, že ze severu zatím nic nehrozí.
Tak se nechal ujišťovat i Kennedy. Podezříval totiž některé Angličany, že hodlají USA vtáhnout do války, kterou mají v plánu s Německem vyvolat. Proto mu padnul do oka Chamberlain a jeho blízcí, kteří nejen jeho ujišťovali, že nic podobného se nechystá, ba naopak, k boji nesmí za žádnou cenu dojít. Na rozdíl od toho s Winstonem Churchillem si neporozuměl nikdy. Jejich názory na svět se zcela lišily. Kennedy, stejně jako mnozí Američané, zčásti obdivoval fašistické diktátory, kteří dokázali ve svých zemích získat silnou pozici, držet a vládnout pevnou rukou, nastolit pořádek, umírnit dělnické masy. Jakožto katolík a uctívač Vatikánu nesouhlasil s ,,bezbožným“ komunismem, a tudíž neměl ani kladný názor na Sovětský svaz a utlačování církve ve Španělsku, kde zrovna zuřila občanská válka. Ve fašismu spatřoval vlastně bariéru proti komunismu. Obdivoval německé hospodářství a v žádném případě nepřipouštěl možnost, že by Spojené státy mohly v průběhu případné války přijít Evropě na pomoc, protože nemají zapotřebí ji opět tahat z bryndy.
A pak přišla další rána. 29. září 1938 všichni obyvatelé tehdejšího Československa doplatili na Hitlerovu nenasytnost, Mussoliniho zrádnost, Daladierovu zbabělost a Chamberlainovu neschopnost empatie, a tak trochu i Rooseveltovu svázanost izolacionismem svých voličů, a museli se podřídit Mnichovské dohodě - odevzdat pohraničí a připravit se na další agresi, jež se zdála nevyhnutelnou. ,,Za živého boha nedovedu pochopit, proč by někdo měl riskovat válku, aby zachránil Čechy!“ Tato slova měla původně zaznít v projevu Josepha Kennedyho, která občané země ponechané svému osudu nakonec díky Rooseveltovu škrtu neslyšeli.
Když došlo v Německu k pogromu na Židy, projevil se další hluboký rozdíl v názorech a vystupováních Roosevelta a Kennedyho. Zatímco hlava USA odvolala svého velvyslance z Berlína, čímž dala najevo notné pobouření, burzián ujišťoval svého kolegu zastupujícího v Anglii Německo, že nacistický postoj chápe. Podle něj není problémem fakt, že se chtějí zbavit Židů, ale že tak jednají příliš nápadně. Dokonce tvrdil, že i v Bostonu existují kluby, kam nemají tito lidé už padesát let přístup. Německý velvyslanec pak do rodné země poslal dopis, v němž se mimochodem na adresu Josepha Kennedyho vyjadřuje v tom smyslu, že by si s Führerem rozuměli. A svůj antisemitický názor Kennedy nezměnil ani po skončení války, kdy vyšly najevo všechny hrůzy odehrávající se za zdmi koncentračních táborů, stejně jako už provždy otevřeně vystupoval proti komunismu, když finančně podporoval takzvaný ,,hon na čarodějnice“ senátora McCarthyho.
V březnu 1939 čekal na rodinu Kennedyů příjemný úkol. Opět se setkala s Piem XII. při jeho slavnostní nástupu na papežskou stolici. Následující události zdaleka nebyly tak milé. Po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov totiž Británie zjistila, že vzhledem k podobě stávajících smluv s Polskem nemůže opakovat situaci z září předchozího roku a obětovat další zemi ve prospěch ,,míru“, jelikož sama slíbila Polsku spojenectví a ochranu. Jedinou cestou je proto apel na kapitulaci Polska, tentokrát však ze strany USA. Kennedy, věrný spojenec Chamberlaina, přetlumočil tuto prosbu do Bílého domu, ale odpověď nebyla kladná.
Jaké zklamání se zmocnilo Josepha Kennedyho, když čtyřicet osm hodin po vojenském napadení Polska (1. září 1939) vyhlásila Velká Británie německému agresorovi válku. Přes velký šok a nevoli reagoval rychle. Snažil se, aby evakuace amerických občanů z Anglie zpět do domoviny probíhala co nejrychleji a klidně. Bohužel, několik z těchto lidí se stalo prvními oběťmi britsko-německého konfliktu, protože Hitlerovi přívrženci potopili britskou loď Athenia, na níž do Kanady cestovali i chráněnci velvyslance USA. Také neprodleně poslal rodinu pryč z Londýna a nebál se získávat informace od kohokoliv. Dozvěděl se proto, že mnozí britští státníci se obávají, že duchaplnost a statečnost Francie se nemusí ve finále ukázat v takovém světle, jak o ní jejich kolegové žijící za kanálem básní, a pokud se tomu tak stane a führer dobude i Paříž, zůstane Anglie v boji sama. Prostřednictvím Kennedyho tak byla předána zpráva Roosveltovi, který měl během případného jednání obou znepřátelených zemí působit jako prostředník. Odpověď tehdy zněla jednoznačně záporně.
Vzhledem k stále se prohlubujícím názorovým propastem mezi prezidentem a velvyslancem USA muselo v brzké době dojít k události, která velice ovlivnila Kennedyho smýšlení o jeho tehdejší pozici. Z důvodu propuknutí války vstoupil do politiky Velké Británie konečně muž, který tak dlouho a přesto marně usiloval o její razantnější postoj vůči fašistům. Nebyl jím nikdo jiný než Winston Churchill. Zastával nyní funkci ministra válečného námořnictva a jak známo s americkým velvyslancem si nikdy nepadli do oka. Churchill se však mylně domníval, že Kennedy opravdu zastupuje svou zemi a předkládá v britských salónech novinářům názory své vlády a veřejnosti, ačkoliv tušil, že je silně ovlivněn Chamberlainovou politikou. O to víc se cítil tím vším rozladěn, jelikož od zaoceánského obra očekával větší empatii, a navíc nutně potřeboval zásobení jeho zbraněmi, a tak neustálé ujišťování Josepha, že neutralitní zákon nelze porušit a že USA nehodlají Evropě pomáhat, jej velmi rmoutilo. O to víc byl překvapen, když se na něj obrátil Roosevelt osobním dopisem s prosbou, že bude-li něco potřebovat, ať tak nečiní obvyklou cestou, myšleno skrze osobu velvyslance, ale taktéž osobní korespondencí. Vzhledem k faktu, že tyto zapečetěné dopisy pak procházely Kennedyovou rukou, pouze je nesměl číst, ale věděl, že rozhodně neladí s jeho postoji, znamenal velký posun v chápání jeho významu a role v Anglii, kde si začal připadat jako persona non grata.
Koncem listopadu odjel Kennedy zpět do USA oslavit svátky s rodinou a také na schůzku s vládou. V té době zrovna hořely debaty, zda v rozporu s ústavou bude v následujících volbách konajících se v listopadu 1940 kandidovat Franklin Delano Roosevelt znovu, již potřetí. Od velvyslance, o němž už mnozí věděli, že se svými názory prezidentovi nepodobá a nesouhlasí s více jeho kroky ohledně války v Evropě, se čekalo, že tentokrát podpoří jiného zájemce o post v kanceláři Bílého domu z řad demokratické strany, a to jejího předsedu Jima Farleye, popřípadě Josephovo přátelé si troufali tvrdit, že by mohl kandidovat on sám. Proto všechny překvapilo, když se burzián vyjádřil opět ve prospěch tehdejšího prezidenta. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud se v Evropě neuzavře mír, zhroutí se demokracie a bude tak připravena půda pro komunismus. A před komunismem může Ameriku ochránit jedině Roosevelt.
Už jen fakt, že Roosevelt získal podporu Josepha Kennedyho, katolíka, burziána, muže ve věčné ideové opozici, lákal mnohé k tomu opět hlasovat pro autora New Dealu. Roosvelt za odměnu prosil Kennedyho, aby ještě alespoň onen rok do voleb setrval ve své funkci v Londýně. Tento dar však věrného voliče vůbec netěšil. Po proběhnutí Podivné války, kapitulaci Francie a neustálých náletů nad Británií se cítil podveden. Předsedou vlády se stal Winston Churchill, který zdaleka neměl v úmyslu se vzdát, což stále víc a víc působilo na americké politické špičky, které mimochodem odhlasovaly třetí Rooseveltovu kandidaturu, což vedlo k zintenzivnění soukromé pošty mezi oběma předními představiteli VB a USA. Kennedy, který zastával názor, že Amerika by měla začít zbrojit, avšak nikoliv kvůli případnému vstupu do války, ale kvůli tomu, že až fašisté vyhrají, budou mít Spojené státy s dostatečným arzenálem lepší vyjednávací pozici než Amerika bezbranná, proto nepřijímal s nadšením, když Roosevelt poslal VB na pomoc 50 starých torpédoborců výměnou za zřízení amerických vojenských a námořních základen na britských ostrovech v Atlantiku.
Kvůli pocitu méněcennosti Kennedy neustále žádal o to, aby byla uznána jeho rezignace na post velvyslance v Anglii, kterou nyní stále častěji odsuzoval. V tu dobu však vrcholila volební kampaň a Roosevelt dobře věděl, že vrátí-li se burzián zpět, mohl by přidělat jen problémy. Tušil, že Josephův postoj vůči jeho osobě se od listopadu 1939 změnil, že pochybuje o své vyřčené podpoře a zároveň věděl, že jeho protibritský názor by jen zbytečně posílil opozici, izolacionismus a republikánského protivníka. Až v říjnu 1940, těsně před závěrečnou volbou, povolil Kennedymu návrat s podmínkou, že nepromluví s novináři dříve než s ním. A jakožto geniální diplomat, který vždy burziána odzbrojil výřečností a vychytralostí, opět si jej získal na svou stranu. Sice nezměnil ani snítku jeho náhledů na situaci, přesto se mu jej podařilo přesvědčit, že jen on sám, starý dobrý Franklin, je ideálním kandidátem.
Po vítězných volbách se však oba tito muži nadobro rozešli. Kennedy radil židovským režisérům, aby netočili protifašistické filmy, protože není radno dráždit vítěze, varoval Ameriku před vstupem do války, jen doporučoval, aby zbrojila, protože bude muset s Hitlerem a Mussollinim vyjednávat, tvrdil, že v Anglii se rodí komunismus. Roosevelt naopak slíbil pomoc všem zemím, které aktivně bojují proti evropským agresorům a po japonském útoku na přístav Pearl Harbour na jeho apel vstoupily USA do boje. Až v těchto dnech Kennedy polevil ve svých pesimistických úvahách, možná na ně jen rozhořčením zapomněl, a neprodleně nabídl vládě své služby. Bohužel, nedostal žádnou příležitost pomoci své rodné zemi, jelikož podle mnohých byl díky svým názorům nespolehlivý. A když se dozvěděl, že dle Roosevelta budou muset po válce všechny státy žít v míru a jednotě se SSSR, který přináší největší oběti, definitivně se usvědčil v tom, že v budoucnu musí presidentskou funkci zastávat muž jménem Kennedy - pokud ne on sám, pak je na něm připravit na tuto roli jednoho ze čtyř svých synů.
Otcovy snahy naučit syny, jak se prosadit v politice poválečného světa, však často narážely na potíže, neboť děti ne vždy sdílely Josephovy názory. Svůj splněný sen - triumf druhé nejstaršího syna Johna - tak Joe sledoval jen zpovzdálí.
A osud se k Josephovi Kennedymu zachoval neomaleně i později. Po prodělání mrtvice ztratil schopnost řeči a z velké části i pohybu. Zprávy, které až do své smrti 18. 11. 1969 o svých úspěšných synech dostával, pak navíc často obsahovaly nenáviděné slovo - atentát.
Jakého syna měl Joe nejraději? Pokračování za týden.
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
