Článek
Persona non grata
Zhroucení dolaru podemlelo spokojenost Josepha Kennedyho s republikánskou vládou. Dosud mu totiž, ačkoliv se cítil stejně jako otec demokratem, vyhovovalo asertivní jednání politických špiček vzhledem k hospodářství. Konzervativní starousedlíci se drželi názoru, že neviditelná ruka umí dirigovat trh mnohem lépe než jakékoliv zásahy ministerstev. Tento postoj obchodníkovi, spekulantovi a vůbec finančníkovi každým coulem, jako byl právě Kennedy, naprosto vyhovoval. Jenže s nástupem krize začal nejen on, ale i tisíce dalších doufat, že tentokrát stát zasáhne a důsledky katastrofy se pokusí alespoň trochu zmenšit. Mýlil se. Prezident Herbert Hoover a ostatní volení funkcionáři nadále mluvili o síle a umění trhu se uzdravit a nehodlali mu v hojení ran pomoci. Tento fakt proto vedl k vytvoření silné demokratické opozice, která jako obvykle stavěla svůj program na naprosto opačných slibech.
Mezi předními uchazeči o post prezidenta se objevil také tehdejší guvernér New Yorku, s nímž měl Joseph nemalé zkušenosti. Byl jím totiž Franklin Roosevelt. Kennedy se s ním tak opět setkal, tentokrát v létě roku 1930. Mluvili o neudržitelné situaci v zemi, o možných postupech řešení krize, o kandidatuře. Tehdy si Joe uvědomil, že zatímco peníze mohou ztrácet hodnotu, osobní prestiž se dá získat i skrze politické angažmá. Neváhal proto ani vteřinu a podnikl možná nejvýznamnější krok svého života - začal se aktivně ukazovat na politických prknech Spojených států. Prknech, která mnohdy znamenají svět.
