Článek
Nemluv o tom
Píše se rok 1976 a já jsem byla pětileté dítě, které si cestu autobusem užívalo. Netušila jsem vůbec nic. Zatáčky mě bavily, svět za oknem se míhal jako obrázky v kaleidoskopu a já si připadala důležitě jen proto, že jedeme až k moři. Všechno ostatní — nervózní pohledy dospělých, tiché debaty a napětí, které se nedalo přehlédnout — šlo mimo mě.
V hotelovém pokoji jsme jedli malé hrozny skoro potmě, při úzkém proužku světla z chodby. Já jsem jen vnímala sladkost ovoce a teplo vzduchu, zatímco rodiče šeptali tak tiše, že ani dnes, když si to vybavuju, nevím, co přesně řešili. Jen už chápu, že nešlo o běžné starosti.
Jedinou zářivě bezstarostnou bytostí byla paní Ježková — delegátka zájezdu z ČSSR. Její blond drdol, široký úsměv a sbírka laků na nehty mě fascinovaly víc než moře. Když nám se sestrou dovolila vybrat si barvu a mně nalakovala nehty perletí, připadala jsem si jako někdo, kdo se tajně stal princeznou. Byla laskavá, vlídná a já ji měla ráda.
Cesta zpátky vlakem mi utkvěla jinak. Seděla jsem v dusném kupé, jedla slaný jugoslávský koláč, když se maminka začala prudce dusit. Nejdřív jsem nechápala — vždyť ještě před chvílí se usmívala. Pak se všechno zrychlilo: tatínek ji podpíral, delegátka Ježková pobíhala, doktor v bílém plášti se objevil odněkud z chodby. Já jsem strnula. A poprvé jsem ucítila, že něco není v pořádku.
Maminku odnesli na nosítkách. Vlak stál a kolem nás se rozhostilo ticho, které si pamatuju dodnes — takové, co člověku sedne na ramena. Tatínek jednal klidně, až tvrdě, s lidmi, kteří nechtěli porušit plombu vagónu. Tehdy jsem nerozuměla žádnému slovu, ale cítila jsem, že se rozhoduje o nás.
Někdo mě zvedl do náruče a podal tatínkovi. Sestra plakala, chtěla k babičce. Kufry spadly na beton s dutým žuchnutím. A vlak se rozjel — bez nás.
A tak jsme tam stáli, tři malé postavy v cizím světě, na vlakovém nástupišti v Bělehradě, v rozpáleném létě roku 1976. Já stále napůl v okouzlení z výletu, napůl v tichém strachu, který jsem tehdy neuměla pojmenovat.
A z celé té cesty mi zůstala jediná věta, která tehdy padala až příliš často:
„Nemluv o tom.“
