Článek
A já jsem si vzpomněla na dávnou minulost, kdy byly naše tři děti malé a období vzdoru jsem samozřejmě zažívala. Přichází v době 2-3 let věku, kdy si dítě začíná uvědomovat svoji individualitu, osobnost a začíná mít své názory. Já jsem si přitom vzpomněla na svoji dávnou zkušenost, kdy jsem také zažívala syndrom špatné matky jako tolik matek přede mnou, a i po mně.
Ráda vzpomínám na dobu, kdy byly děti malé, i když to někdy bylo těžké. Příběhů bylo hodně, ale na některé jsem vůbec nezapomněla.
Je pravda, že naše děti byly celkem hodné, ale i já jsem si tenkrát snad v roce 1986 vysloužila titul špatné matky a dodnes si to moc dobře pamatuju, ale ani dnes bych se nezachovala jinak. A jsem přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí, přestože ještě dlouho na mě lidé koukali se zlým pohledem. Ale tenkrát na mě sociálku nikdo nezavolal. Dnes možná ano a převážně ženy. Jako by okolí, které kritizuje matku se řvoucím dítětem a kroutí hlavou, jak nezvládá situaci, samo dávno zapomnělo. V této chvíli je těžké neřešit okolí, ale jinak se z takové situace nevymotáte.
Bydleli jsme na okraji Prahy a já chodila nakupovat z kopce do krámu vzdáleného kilometr. A tohle se mi stalo jen jednou, ale tu nálepku špatné matky jsem měla ještě dlouho. Možná jsou dodnes pamětníci, kteří pamatují a za teplých vlahých večerů si zkazku vyprávějí.
Šla jsem do krámu s jedním dítětem za ruku a s druhým v bugině (nevím, jak se tomu říká dnes, jo golfové hole!). Vstoupíme do krámu, a to malé stvoření začne hned ukazovat na první bonbóny, které uvidí. Bože, proč tenkrát byly ty bonbóny na ráně. Říkám: ne, tohle teď ne. I já jsem byla šíleně překvapená, jak se najednou to moje hodné dítě změnilo v zuřící šelmu. Začala brečet, tedy řvát a pořád ukazovat na ten pamlsek a lehla si zuříc na zem. Už jsem si představovala, když povolím, jak asi budou vypadat naše budoucí nákupy, proboha.
Krám byl plný lidí a já obcházela regály se řvoucím dítětem, za nějž se i to starší stydělo: mami, tak to kup. Ne nekoupím, takhle si o to říkat nebude. Celou dobu byly na mě zaměřeny zlé pohledy, a nejen ty pohledy říkaly, přibyly k tomu i slovní rady: ježíš, tak tomu dítěti kupte to lízátko či co to bylo.
Ano, uznávám, tohle je jen pro silné nervy. A jak to bylo dál? Jela jsem se řvoucím dítětem až domů, tlačila kočárek plný nákupu do kopce a uklidňovala své starší dítě. Doma ten křikloun v plenkách, suďte si mě nebo ne, dostal na prdel. Dnes by asi na mě někdo zavolal sociálku.
Až se ten malý prevít uklidnil a stalo se z něj zase roztomilé mimino, dostal za odměnu sladkost. Nikdy potom se taková situace už neopakovala a všechny tři děti věděly, že když budou hodné, maminka bude taky hodná a sladkost bude odměnou.
Tenkrát jsem nečetla žádné návody, jak vychovávat, a asi jich ani moc nebylo, používala jsem selský rozum. Jistě, ne vždy jsem se zachovala správně, jsem jen člověk, ale naučila jsem se za svá pochybení i malým dětem omlouvat. Ale popsanou situaci za pochybení nepovažuji ani dnes. Dnes už manuál na výchovu nepotřebuju.
Vnoučatům jsem nikdy na zadek nedala. Občas jsem tedy zařvala, ale dnes, jak trochu odrostly, je situace jiná a při jejich sourozeneckých hádkách, které považuji za samozřejmé a normální, stačí říct, na žádný výlet se nepojede, nebudu číst pohádku, dokud nebudete k sobě hodní. Ale je pravda, že i naše vnoučata jsou hodná, tak to ani není tak těžké.
