Článek
Přiměl mě reagovat, i když my máme v domě v přízemí vanu a v druhém patře sprchový kout.
Tenhle luxus jsme si dopřáli i v našem předchozím domě, kde byla vana a sprcha náš vlastní záměr. Nynější dům už jsme se dvěma koupelnami koupili. Vanu až na pár výjimek téměř nepoužíváme, ale po mojí operaci kyčle se fakt hodila a nejen proto, že je v přízemí a já bych po operaci do prvního patra po příšerně točitých schodech s berlemi prostě nevylezla, ale vana mi poskytovala pohodlí, které jsem potřebovala. Do vany bych si ale tenkrát nemohla sednout, tak mi muž přes vanu koupil lavičku a já jsem se na ní sprchovala. No vlastně ke koupeli, ke které je vana určena, jsem ji vlastně nevyužila.
To bylo vlastně na dlouhou dobu využití naší vany, jinak se využívá na mytí větších věcí, které se nevejdou do myčky ani do umyvadel. Jinak u nás vanové rozkoše nevyužíváme, sice mám ráda rozsvícené svíčky a relax, ale v současné době se mi to zdá ztráta času a využíváme pro nutnou záležitost očisty právě jen sprchu. Je to podstatně rychlejší, pravděpodobně hygieničtější a asi to šetří množství vody, i když při koupání na tohle člověk nesmyslí.
Před pár měsíci se však objevila naprostá nezbytnost vlastnictví vany. Naše malá vnučka dvouletá si při zimní návštěvě všimla, že máme vanu. Zažila zatím jen sprchu, ale nutno podotknout, že by mohla být nasycena koupáním, protože chodí pravidelně už asi rok do plaveckého kroužku.
Od té doby se při každé návštěvě koupe, i když my všichni do poslední chvíle se snažíme vanu před ní utajit. Nedaří se, a když vidíte to nadšení a křik, prosím já chci do vany, rozhodně přání neodoláte. Proč taky? Ta radost z koupání ve vaně obohatí i vás.
Teď v létě má vnučka u nás na zahradě k dispozici velký bazén a malý bazén jen pro ni a koupe se v obojím. Venku bylo vedro, tak jsme šli obědvat do domu a po obědě si malá uvědomila, že máme tu velkou skvělou a úžasnou věc, které se říká vana a začala volat: já se chci koukat. Dcera, její maminka jí argumentovala tím, že má na zahradě spoustu vody ke koupání, ze které právě vylezla, tak přece nepůjde ještě do vany.
Babička, tedy já, je ale benevolentní, vana je přece něco jiného, je to dobrodružství, které jinde vnučka neprožije, a tak šup a znovu je ve vaně, a ještě vyžaduje moji přítomnost: babičko, pojď se podívat, jak se koupu.
A tak jsem asi poprvé uznala, že mít vanu dává naprosto smysl. Nejen to, je to vlastně nezbytnost, i kdyby jen kvůli radosti jednoho malého človíčka.
