Článek
Vzpomínám si na jednu malou storku s mojí maminkou, když ještě žila. Procházela jsem kolem ní několikrát a rušila ji při čtení novin otázkou, zda neviděla moje brýle k počítači, že je nemohu najít. Když jsem kolem ní prošla asi po třetí, koukla jsem se na ni pořádně. Mami, ty máš moje brýle! Ty přes ně vidíš?
Moje roztržitost se objevovala obzvlášť v práci při hledání telefonu. Moje asistentka mě honila, že už musím jet na nějaké jednání, ale já furt něco hledala na pracovním stole. Co proboha hledáš? Musíme jet. No, co hledám, nemám telefon. Po mojí odpovědi se ozval smích. Máš ho na uchu, protože telefonuješ.
Ten telefon mi připomněl jednu moji bývalou kolegyni. Přestávku v práci na oběd využila k nákupu. Nákup vyložila do lednice a za chvíli jsem ji viděla, že něco hledá. Nemohla najít telefon. Tak já ti zavolám. Najednou začala zvonit lednice a telefon se objevil v mrazáku. No byl to důvod k hurónskému smíchu. Bez roztržitosti by se člověk snad ani nezasmál.
Tenhle celkem dlouhý úvod směřuji k článku, který mě trochu pobavil. Ale umím si představit ten strach a hrůzu, když se vám ztratí dítě. Ono je to mžik a dítě už nevidíte. Sama jsem to párkrát zažila s některým z mých tří dětí. Obzvlášť nebezpečné je nakupování s malými dětmi, je to výzva pro každého rodiče. Malé batole, které sotva chodí, dokáže zmizet mezi regály během vteřiny, kdy jste se zaměřili na něco jiného.
Ilustrační foto
Tatínek nakupuje a posléze se vrací ke kočárku. Zjišťuje s hrůzou, že dítě v kočárku nemá, začne panikařit, vytahuje mobil a zoufale volá, že se mu ztratilo dítě. V tu chvíli jej osloví žena poblíž a uklidní jej. Připomene mu, že má miminko na zádech v nosítku. Historka vyvolává smích, ale zároveň připomene, jak rychle se může něco stát, něco opravdu vážného. Stačí jen na okamžik spustit dítě z očí.
Mám tři dospělé děti a co se týká ztraceného dítěte, nikdy se nic zásadního nestalo. Pořádnou hrůzu jsem zažila jen jednou, když si můj táta vzal moje nejmladší ani ne dvouleté dítě údajně do parku na procházku. Musím přiznat, park je před naším rodinným domem a já jsem pořád koukala pro jistotu z okna. Po čase vidím, že se táta vrací sám a já volám, kde máš dítě a jímá mě hrůza. Odpověď mě tedy neuklidní: já myslel, že se vrátila sama domů. Jak proboha? Je v cizím městě, kam jsme přijeli za rodiči a jsou jí teprve dva roky. Park je obrovský a my s mužem běháme s panikou po celém parku a já už si představuju, co všechno zlého se mohlo stát. Od vyběhnutí do silnice po únos. Najdeme ji na druhém konci parku už kousek od silnice, ale v pořádku. Nicméně od té doby mě vždy jednou za čas pronásleduje sen, jak hledám své ztracené dítě. Probouzím se vyděšená a celá zpocená a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že to byl sen. Nakonec moje tři dospělé děti se už jen tak lehce neztratí.
Takže hledání brýlí či telefonu je ten nejmenší problém. I můj muž často něco hledá a už mám zkušenost, že pomůže jiný pohled a já většinou najdu věc, kterou hledá a funguje to i obráceně. Když totiž hledám nějakou věc dlouho, už nejsem schopná ji vidět, i kdyby mě snad mlátila do hlavy.
