Článek
Ráno začíná dřív, než otevřu oči. Nejdřív přijde zvuk. Není to budík, protože ten jsem už dávno vypnula. Je to spíš takový šepot, který se ozývá někde mezi stěnou a mojí hlavou. Nějak se mě týká… Ne samotnými slovy, spíš úmyslem. Jako když víte, že vás někdo sleduje, aniž byste se otočili. Někdy mám silný pocit, že ten šepot reaguje na to, co si zrovna myslím…že není náhodný…že čeká.
Sluchové halucinace: mozek vytváří zvuky sám o sobě, bez vnějšího zdroje, a ty jsou pro pacienta naprosto reálné a často působí jako hlas někoho dalšího.
Otevřu oči. Strop je na svém místě, ale nevypadá stejně jako včera. Dnes má jemné praskliny, které si nepamatuju. Vím, že tam asi byly vždycky — ale dnes dávají smysl. Tvoří mapu. Ještě nevím čeho. A mám zvláštní pocit, že kdybych ji dokázala přečíst, něco bych pochopila. Něco důležitého. Něco, co bych možná ani vědět neměla.
Apofenie je tendence vidět určité vzorce a významy ve zcela náhodných detailech, například v prasklinách, tvarech či uspořádání různých věcí.
Dopoledne se snažím držet reality. Káva pomáhá. Nebo si to aspoň říkám. Sedím u stolu a soustředím se na obyčejné věci: hrnek, lžička, cukr. Realita má pevné body, říkala doktorka. Když se jich držím, svět se nerozpadne.
Uzemnění je vědomé soustředění na konkrétní věci a smysly, které nemocným pomáhá udržet kontakt s realitou.
Jenže pak lžička cinkne o hrnek a ten zvuk je nějaký jiný, až příliš čistý…jako kdyby to byl nějaký signál? Na chvíli plně zamrznu.
„To přece nic není,“ řeknu si polohlasně.
Ale někdo to slyšel. Vím to. Ne tady v bytě… spíš někde v prostoru vedle. Jako kdyby měl svět nějakou druhou vrstvu a tam se ten zvuk zaznamenal. A možná nejen zaznamenal, ale také v vyhodnotil. Zkontroluju telefon. Žádné zprávy ani notifikace. To je zvláštní, to nějak nesedí… Jako by někdo čekal, jestli si toho všimnu, a testoval, jestli zareaguju správně.
Paranoidní interpretace, kdy běžné podněty dostávají osobní význam a jsou vnímány jako záměrné, s cílem škodit.
Jdu ven, protože tady v bytě je to horší. Lidi na ulici vypadají normálně, ale tak nějak až moc normálně. Usmívají se, mluví a vypadá to, že si hledí svého, jenže občas se na mě někdo podívá o vteřinu déle. Jen o maličkou chvilku déle, než by měl…a to stačí. Ten jeho pohled si v sobě nesu dál a přemýšlím, jestli ví…nebo jestli jen tuší. Nebo jestli jsem to já, kdo něco vysílá.
Vztahovačnost a paranoia, tedy přesvědčení, že nemocného okolí sleduje, hodnotí nebo tajně něco podniká, bez důkazů.
Začínám si stále víc a víc všímat drobností. Gesta lidí, načasování jejich kroků, způsob, jakým si někdo upraví rukáv nebo vytáhne telefon. Některé věci se totiž opakují! Ne úplně stejně, ale dost podobně na to, aby to mohla být jen náhoda. Možná je v tom vzorec, možná jde o další test. Na zastávce stojím vždy zády ke zdi, protože Je to bezpečnější. Aspoň vím, že za mnou nikdo není. Nebo spíš jsem si skoro jistá…Občas mám pocit, že i když okolo nikdo není, něco nebo někdo může být za mnout. Ne úplně fyzicky, spíš jako nějaká přítomnost, která nepotřebuje prostor.
Pocit ohrožení je objektivně velmi silný, i když ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozí.
Odpoledne je doma ticho, a to je nejhorší. Není totiž prázdné, ale spíš plné nějakého očekávání, jako když máte předtuchu. Sedím u počítače a snažím se trochu pracovat, v bezpečí home officu to většinou jde. Jednu větu ale čtu pořád dokola, protože mezi slovy se začínají objevovat významy, kterých jsem si prvně nevšimla. To budou skryté zprávy! Nebo možná vodítka k tomu, jak je správně rozluštit. Některá slova jakoby vystupují víc než jiná, jako by spolu ladila určitým skrytým významem.
Opět apofenie, zde ve formě hledání skrytých zpráv i v obyčejném textu.
„To je přece blbost,“ říkám si. Ale co když není?
Zavřu oči. A tam se to objeví znovu…Obrazy, které si nepamatuju, že bych kdy viděla. Místa, která na mě působí naprosto důvěrně, ale zároveň vím, že nepatří do mojí hlavy.
Halucinace jsou vjemy bez skutečného podnětu, nejen sluchové, ale i vizuální nebo dokonce pocitové.
Na chvíli si nejsem jistá, jestli jsem tady, nebo tam. A někdy mám pocit, že to druhé místo je skutečnější než tohle.
Najednou si začnu uvědomovat, že myšlenky, co mi běží v hlavě, nejsou úplně moje. Přicházejí odněkud jinud, a objevují se už hotové. Jako by mi je někdo vkládal do mozku a snažil se, abych si myslela, že jsou moje vlastní.
Porucha hranic vlastního já, kdy myšlenky mohou působit, jako by nepatřily mně nebo byly vloženy zvenčí.
Večer přichází únava, ale i když spím ráda, není to únik. Svět se totiž ztiší, ale moje hlava uvnitř zesílí. Neslyším pořád hlasy, to ne, někdy jsou to jen ty cizí myšlenky. Někdy přicházejí i dřív, než si stihnu něco vůbec pomyslet. Jako odpověď na otázku, kterou jsem si ještě ani nepoložila.
A to je na tom to nejhorší, ta nejistota skutečnosti. Co jsem vlastně řekla já a co přišlo odjinud? A slyší někdo, co si myslím?
Paranoidní prožívání je pocit, že i myšlenky mohou být sledovány nebo sdíleny.
Podívám se na sebe do zrcadla. Obličej je můj, to vím, ale ten výraz někdy vůbec nepoznávám. Jako bych se dívala na někoho jiného, kdo se mě snaží napodobit, nebo jako bych sledoval sama sebe v nějakém teráriu, za tlustým sklem.
Derealizace / depersonalizace jsou pocity odcizení od sebe sama nebo vlastního obrazu.
A tak ležím v posteli a snažím se držet reality. Tohle je pokoj… a tohle je postel. A to nejdůležitější, tohle jsem já. Stále si to opakuju, jako kotvy. Někdy to funguje, ale ne vždycky. Někdy mám navíc pocit, že i tyhle věty někdo někde poslouchá, nebo že vůbec nejsou moje. Že tím, že si je opakuju, něco potvrzuju… Nějakou roli, kterou se čeká, že budu hrát.
Myšlenky se někdy rozpadají a čas nedává smysl. Nevím, jestli tu ležím minutu nebo hodina. A když zavřu oči, tak vím, že zítřek nezačne ráno, ale někde mezi tím… v prostoru, kde si nikdy nemůžu být úplně jistá, co je skutečné a co jen velmi dobrá kopie reality.
Porucha vnímání času a souvislostí je častá…
A někdy mě napadne, že možná není cílem poznat rozdíl. Možná je cílem jen reagovat správně a dělat, co se ode mě čeká. Nevím to, ale cítím to. Jako někdo ví a věří, že existuje Bůh.
A přesto dalšího ráno vstanu znovu, protože i když okolnímu světu nevěřím a nerozumím mu… pořád v něm žiju, nebo se o to alespoň snažím.
Zdroje vysvětlení odborných pojmů:
Blain, S. D. (2020). Apophenia as the Disposition to False Positives: A Unifying Framework for Openness and Psychoticism Scott. Journal of Abnormal Psychology, (129).
Cicerobot. (2015). Retrieved from http://www.cicerobot.com/
Digman, J. M. (1990). Digman, J. M. (1990). Personality structure Emergence of the five-factor model. Annual Review of Psychology, 41, 417-440. Annual Review of Psychology, 41, 114–440.
