Článek
Před lety nám při přednášce o českém právu přednášející s jistou jízlivostí v hlase sdělil, že zákony naší země jsou založeny na výjimkách. Úplně jsme tomu tehdy nerozuměli, ale vlastní zkušenosti mne přesvědčily, že měl naprostou pravdu. A o jedné z výjimek, která se týká dokonce základních práv, je tento článek.
Myslíte si, že údaje v katastru nemovitostí vypovídají o právním stavu? Nevypovídají, protože výjimkou jsou účelové komunikace. Myslíte si, že soukromé vlastnictví lze omezit jen ve veřejném zájmu a za náhradu? Omyl, pro účelové komunikace to neplatí.
Co jsou to tedy ty „účelové komunikace“? Zjednodušeně řečeno, je to cesta, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí. V čem je problém?
Snímek
Na ilustrativním snímku z katastru nemovitostí (KN) jsou žlutě vyznačeny hranice obecní komunikace, která je v údajích KN vedena jako komunikace, ale není patrná v terénu. Níže pak je cesta v terénu zjevná (většinou kratší, přímější), ale vedoucí přes soukromý pozemek, v tomto případě vedeném v KN jako trvalý travní porost.
Vlastníci ale většinou o takovéto (zne)užívání a znehodnocování pozemků nestojí, na rozdíl od uživatelů. Vzniklé spory o cestu se na úrovni státní správy a navazující soudní praxe řeší posuzováním existence účelové komunikace na základě takzvaných čtyř znaků. Pokud jsou splněny, prohlásí se cesta na soukromém pozemku za veřejnou, a vlastník pak bez náhrady nesmí bránit v jejím užívání.
Tyto znaky jsou následující:
1. Stálost a patrnost v terénu
2. Spojení pozemků s veřejnou komunikací
3. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním
4. Nutná komunikační potřeba
Tento postup posuzování se stal oficiálním i přesto, že existují zákonné nástroje pro zajištění přístupu těm, kteří jej potřebují. Jedná se o vykoupení, či krajní vyvlastnění, za náhradu a ve veřejném zájmu. Nebo v případě soukromého zájmu jsou dostupné instituty nezbytné cesty nebo věcného břemene. Obojí je spojeno s kompenzací pro zatíženého vlastníka.
U účelových komunikací se však dovozuje, že vlastník část svého pozemku zcela dobrovolné věnuje pro potřeby veřejnosti, a to za nic. Případně se používá formulace „od nepaměti“, která nutnost prokazování souhlasu, respektive nesouhlasu, eliminuje. V praxi se pak ukazuje, že lze s tímto tvrzením projít přes všechny odvolací stupně, včetně Nejvyššího správního soudu, ač pro takové tvrzení neexistuje žádný důkaz.
Pokud jde o posuzování, zda jsou splněny výše uvedené znaky, první dva nebývají sporné. A ty zbylé dva se vyznačují značným stupněm volnosti.
Nutnou komunikační potřebu lze „vyrobit“ například takto: obec prohlásí, že nemá peníze na obnovení cesty, jiná v okolí není, takže je z toho veřejný zájem na užívání soukromého pozemku. Nebo alternativní cesta nemá dostatečnou kvalitu. Posuzování tohoto znaku umožňuje velkou kreativitu, která formální splnění znaku nutné komunikační potřeby nečiní nijak zvlášť náročným. Stačí chtít.
A poslední znak – souhlas.
Zde se dostáváme k tomu největšímu problému pojícím se s praxí čtyř znaků účelové komunikace na soukromém pozemku. A tím je kolize s LISTINOU ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD a čl. 11:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Na úrovni soudních rozhodnutí – tedy ne zákonem, bylo vyvozeno, že náhradu za omezení či spíše zabrání soukromého pozemku pro veřejnost (i když tou veřejností je klidně jen jeden člověk) lze udělat bez náhrady, pokud vlastník, či kterýkoliv předchozí vlastník nevyjádřil aktivní nesouhlas.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku….
Namísto toho, aby byl souhlas alespoň jednoznačně prokázán, stačí takzvaný „konkludentní“ souhlas, tedy pouze dovozený. Kdo má trochu zkušenosti s fungováním státní správy si dokáže představit, jak takové „vyvozování“ může vypadat.
Vlastník je fakticky vydán na libovůli rozhodující osoby, která má při svém konání velmi široký manévrovací prostor umožňující plnit případná zadání, jak má dané rozhodnutí vypadat.
Aby toho nebylo nemálo, vlastník nejen, že nedostane žádnou náhradu, ještě platí za část pozemku, který nemůže používat, daň a lze po něm vymáhat škodu, pokud by si na „veřejné“ cestě někdo něco poškodil!
Obcím se v důsledku výše uvedeného vyplatí neudržovat vlastní účelové komunikace, či dokonce je poškozovat (ano, jsou takové případy), ač by podle zákona měly o vlastní majetek, do kterého jistě patří i cesty, pečovat. Vyplatí se jim přehodit odpovědnost za dopravní obslužnost na soukromou osobu, přestože takové řešení zakládá na další spory.
Podle mého názoru se jedná o výsměch ochraně vlastnictví, který má a může mít zásadní represivní dopady na jednotlivce i rodiny. Nejedná se totiž jen o cesty přes pole či louky, jedná se i o zahrady u rodinných domů.
Existují právní nástroje pro zajištění přístupu, takže žádné subjektivně posuzované čtyři znaky nejsou nejen nutné, ale naopak umožňují poškozování základních lidských práv. Jsou zdrojem mnoha sporů, nekonečných správních řízení a drahých soudních tahanic.
Napište svůj příběh a pojďme se zasadit o zrušení tohoto postupu, protože poškozených není málo a mohou přibývat další.
https://www.facebook.com/profile.php?id=61583123144483&locale=cs_CZ nebo pište na pravovsem@email.cz.
