Článek
Schyluje se stále k větší, řekl bych, korektuře veřejného mínění. Obzvlášť od dob, kdy Rusko vtrhlo na východní Ukrajinu. Co si však počít, když jste přesto na Ukrajinu svůj názor nezměnili? Je to velké tabu a dilema.
Pokud však to velké tabu porušíte, riskujete, že budete označení přinejmenším za dezinformátora, který neví, co se na Ukrajině děje. U sociálních bublin, které nadmíru konzumují mainstream (nebo v životě to platí nejčastěji také u kariéristů), to platí dvojnásob.
Ti totiž ví, co se smí a nesmí říkat. Já jsem ten, koho to nezajímá a pokud jsem o své pravdě přesvědčen, pustím svůj názor do konfrontace. A protože jen tak nekecám, povím vám příběh ze svého života, konkrétně z práce.
Nejdřív však chci něco říct k této platformě - Seznam Médium, který mne na sebe upozornil tím, že umožnil lidem psát a vypouštět do světa i někdy naprosto šílené a extrémní názory. Jako například, že důchodci by neměli mít volební právo. Takové názory se začaly najednou objevovat v hlavních titulcích na Seznam Médiu.
První, co jsem udělal bylo, že jsem na Seznamu klikl u článku na křížek, aby se mi tyto články už neobjevovaly. No a před pár dny jsem si řekl: Telefon mě na to upozorňuje pořád a vidím tady samé extrémy z jedné strany, ale nevidím z druhé, které je konfrontují. Nikdo tu nepíše realistické názory a podobně. Co by se tedy mohlo stát? Maximálně dostanu ban. A pár článků už jsem vydal a nic se nestalo. A tak musím uznat, že Seznam Médium je o úroveň výš, co se týče plurality názorů. Pravda, že tady nikoho nevyzývám k páchání trestného činu, nebo nepublikuji žádné nenávistné výroky vůči skupinám obyvatel. Tak není důvod, proč bych se nemohl vyjádřit. Jenom konstatuji konkrétní věci, co se mi nelíbí.
No a než začnu mluvit konkrétně k věci, tak je třeba zasadit do kontextu. Chtěl bych říci, že každý pochází z nějakého prostředí, které si třeba předem nevybral, do kterého se narodil a to chtě nechtě ovlivňuje vývoj člověka a programuje ho to. Postupem času si člověk třeba své nastavení může začít uvědomovat, ale s něčím už nehne. Bude mít zásady, bude mít tendence, bude na něco citlivější a na něco méně. K tomu přidáme přirozenosti lidské. Jako jsou zapomínání, usnadňování si věcí, vyhýbání se či hledání konfliktu a úcta či despekt k autoritám. A to souvisí s tím, že asi nebudeme poslouchat toho, koho nemáme rádi. Na druhou stranu, pokud je to nezbytné, musíme se podřídit, pokud nechceme být vyloučeni, například ze zaměstnání. A tady bych chtěl říct jednu věc. Nikdo, ani šéf, ani zaměstnanec, by neměl rozhodovat o vyloučení druhé osoby z práce, na základě toho, že fandí Spartě nebo Baníku. Pokud se to nelíbí šéfovi, tak to má udělat v momentě, kdy takovou osobu nabírá do služeb na pohovoru. V druhém případě se s tím musí počítat. Rozhodnout má kvalita odvedené práce a výsledky. Platí, že jedině takové důvody jsou relevantní jako odůvodnění, když šéf dá někomu výpověď. To jen krátce k tématu dávání výpovědi zaměstnanci zaměstnavatelem bez udání důvodu, protože to tu zrovna někdo navrhuje. A ač bych toho měl na srdci víc, teď ne.
Každý pracuje podle svého vědomí a svědomí a ti, kteří nějaké svědomí mají jsou pak nejčastěji terčem. Kdo usiluje o lepší podmínky pro ostatní, pokud za sebou nebude mít dostatečnou podporu a základnu, selže, byť může mít sebelepší návrh. Z druhé strany to může být vnímáno jako něco, co pramení z nespokojenosti jedince a je vyloženo jako útok proti vedoucímu, který může být se systémem spokojený, přestože ho sám nahlas otevřeně kritizuje.
Na to, jak to kdo myslí vážně, je dneska důležité dát si pozor
Sám mám ze svých předešlých zaměstnání nějakou zkušenost, kdy jsem byl iniciativní. Byly to třeba prkotiny. Například na lince u pásu může být zrušení vyskakovacího okna s hláškou ve skeneru ušetřený čas, zvlášť, když se ta hláška objeví za ten den klidně i tisíckrát. A takových skenerů používá řekněme 10 lidí denně. Ta hláška tam předtím nebyla, tu hlášku tam vymysleli vedoucí, aby nemuseli upozorňovat zaměstnance, že mají sundat kolíček z bedny. Za rok jsem pochopil, že jsou veškeré sliby od konkrétních nadřízených plané.
Týkalo se to všech, všichni to věděli a když jsem na to upozorňoval, všichni souhlasili, že je to zbytečné. Když jsem ale s tím návrhem na změnu přišel k vedoucím, sám za všechny, jako předkladatel, sklidil jsem akorát posměch. V lepším případě mi bylo řečeno, že ajťáci mají plné ruce práce, popřípadě je to příliš komplikované na realizaci, protože by musela vyjít nová aktualizace systému, ve kterém skenery fungovaly. Oponoval jsem, protože z předchozích zaměstnání jsem věděl, že to takový problém není. Měl jsem za sebou školu s oborem informační a komunikační technologie a předchozí práci se zaváděním systémů a programů na linkách, kde probíhaly opravy přístrojů, do níž byl nahráván software, který jsme také testovali, popřípadě jsme highlightovali (upozornili na) chyby. To pak stačil jeden šikovný Číňan, který měl program na starosti a do druhého dne vše fungovalo jak má. Vedoucí se prostě asi báli zajít za Ajťákem a říct mu, že to co chtěli se ukázalo jako nepřinosné. Umíte si představit, že lidi používající skener už tu hlášku automaticky přeskakovali, aniž by ji četli. Jako roboti. To mi bylo líto, že je to zdržuje a pak od svých vedoucích dostanou sprda, že by mohli mít za ten den více položek a nejpomalejší z nich označili červeně s vykřičníkem. Samozřejmě tam byl člověk, který odbíhal na jinou linku, která byla třeba v jiné hale a vždycky tam byl faktor, který se nedal až tak ovlivnit, proto byla tabulka nesmyslná. Nejrychlejší zase byli ti, kteří měli na starosti vícero typů zboží, byli na to zaučení a za celý den se nemuseli hnout z místa. Avšak to by nevadilo, kdyby měli vlastní tabulku, ale hlavně, kdyby tím ostatní nepřicházeli o bonusy. Celá věc se mi zdá pořád absurdní a nesmyslná.
Je celá řada daleko horších věcí, které jsem zažil na pracovišti, např. během covidu. To ale o tom jen pokud by byl zájem. Už jsem na to rezignoval a dělám práci, kde nemusím nic takového řešit.
Mě se to netýká
Já jsem na tom byl ještě dobře. To co jsem vám popsal jsem osobně já moc neřešil, pokud se to týkalo jenom mě. Já se s tím dokážu poprat, nahlas řeknu, že to je diskriminace. Nebo jsem si stěžoval, že na mě vedoucí řvou. Když jsem si šel stěžovat, vedoucí se ke mně začali chovat jinak a dívali se na mě, že by mi snesli modré z nebe. Mně však bylo líto ostatních, po kterých řvali. Nechme stranou. Od mých kolegů jsem ustavičně slyšel, co je trápí a naslouchal jsem jim, načež jsem vždy vyhodnotil, jestli to není nespravedlivé, jestli se s tím dá něco dělat a podobně. No a návrhy na řešení mě opravdu napadaly. Nakonec se mi ale jen potvrdilo, že co si člověk neudělá sám, to nemá. Po roce jsem si řekl, že pokud to tak půjde dál, najdu si jinou práci, abych se na to už nemusel dívat a poslouchat, jak vedení na poradách lže svým podřízeným a dává jim naděje, že bude líp v lepším případě a vyhrožuje nějakým (zdá se, že kolektivně přijatelným) trestem v horším případě, například, že se nebudou vyplácet přesčasy, ale jako výhru si ty přesčasy musíme vybrat, když se vedoucím zachce. Pak už jsem nesnášel každou novinku, kterou nám vedení přineslo, třeba že si musíte vybrat dovolenou jen v určité dny a v některé dny zase nesmíte, například v prosinci.
Spělo to do takové situace, že jsem se vykašlal na povinnou inventuru s tím, že jsem už měl zakoupený pobyt. Samozřejmě jsem byl pak na koberečku a chtěli vidět fakturu, že si nevymýšlím. Já. Ten, který se mohl přetrhat, aby byl s každým zadobře.
Vůbec nelituji
Kolegové z práce byli super, věděli, že jsem ochotný jim pomoci, tak byli milí a rád na ně vzpomínám. Ne všichni, ale tak to bývá.
Co jsem ale nepochopil bylo to, že nikdo nedokázal vystoupit z řady, pokud se jim něco nelíbilo. Někteří se holt báli a bojí, že jinou práci neseženou. Jeden dokonce už měl připravenou výpověď, se kterou přišel, podal ji a pak ji zase stáhl. To jsem tam už ale nepracoval. A takové zprávy mi jen připomněly ty hnusy, na které si starší generace zvykly v době socialismu.
Neprotestovat proti nespravedlnostem je jedna z forem autocenzury
Dával jsem najevo věci, které mě trápí, do takové míry, aby se to o mně vědělo. Na pracovišti vždy existovala možnost podávat návrhy na zlepšení, byla to přihrádka na chodbě, která byla vždy prázdná. Posléze jsem do ní začal dávat své návrhy na zlepšení a kdokoliv, kdo prošel kolem, si to mohl přečíst. Někdy to tam vydrželo déle a někdy to odtama hned zmizelo.
Systém
Došel jsem do bodu, kdy jsem věděl, že je potřeba změnit celý systém. A to já ze své nulové pozice nemohl ovlivnit. A tak bylo nejjednodušší počkat, až mě někdo schopný nahradí (protože kdyby mě nahradil někdo neschopný, tak by to odskákali všichni a na skladě by byl větší chaos) a trpělivě jsem čekal, až se někdo takový najde.Trvalo to rok. Mezitím přicházeli a odcházeli lidé, kteří tam dlouho nevydrželi. Když jsem dal výpověď, tak si mě naposledy pozval šéf na kobereček a ptal se, proč jsem se rozhodl odejít. Znáte tu nechuť říci pravý důvod člověku, který před vašima očima za ty roky klesl na samotné dno? Normální člověk by mu sprostě vynadal, ale v té firmě pracovali i mí blízcí a kamarádi, takže by se jim ještě mohl mstít, tak jsem řekl jenom, že jsem si našel lepší práci. On mi naoplátku řekl jako výraz vděčnosti, že pokud bych se rozhodl vrátit, přestože vzali každého, kdo chtěl a kdo to udělal, tak mě teda ne. Tomu jsem se vnitřně ze srdce zasmál.
Souvislost s autocenzurou
Když už tohle existuje na pracovišti, snáze rozlišujete chování i ve společnosti. Vidíte kdo jsou ti, kteří mají potřebu označovat lidi za dezoláty. Vidíte ten jejich strach postavit se za celou společnost proti nálepkování, bojí se, že by byli označení taky a jestli ne je, tak jejich blízké. Jsou jen vzácné případy lidí, kteří Ukrajinu dříve podporovali a teď už ne. Ti samí, kteří nálepkují, razili jako první očkování proti covidu, aniž by se pídili po informacích. Jsou to lidé jako my. My jsme ti lidé. Protože mlčíme. I já jsem neřekl nic na plnou hubu šéfovi, když jsem mohl. I já jsem nálepkoval Pražáky jako sluníčkáře, nebo kavárnu. Je to všechno v nás. Proto bojovníci za pravdu s níž souhlasíme, mají takové problémy a každý, kdo chce, tak jejich práci zneváží. Protože jim nepomáháme.
Buďme lepší a kritizujme činy s argumenty bez nálepek.
Spokojení lidé usnuli na vavřínech, neboť před vším zavírají oči
Pozitivní nakonec. Je nás stále víc a lidé pomalu otevírají oči.
Pokoj lidem dobré vůle.
