Článek
Jakožto pozorovatel mohu říci, že je na místě ptát se, do jaké míry ovlivňuje válka na Ukrajině česká média.
Patříme na západ. Alespoň takový dojem mám já s pohledem propojenosti české ekonomiky s německou ekonomikou. Škodovku máme v koncernu Volkswagen a máme také jistě mnohé další nadnárodní korporace spojené se západem, to je ale teď vedlejší.
Vyznívá otázka, pakliže patříme na západ, proč z úst předních politických představitelů slyšíme, že chceme patřit na západ, když už tam jsme?
Má odpověď zní, protože za humny je válka. A tak si připomínáme, co jsme si zažívali, když jsme chtěli „patřit“ na západ. Obyčejnému člověku to bylo jedno, ale budiž. Nikdy se to však díky Bohu, nepřeneslo do nějakých větších konfliktů. Největší problém měli paradoxně politici, kteří si nevěděli rady se směřováním země, a tak pozvali svého tehdejšího Big Brothera na pomoc do Čech, aby to těm Čechům vysvětlili. Přineslo to akorát umělé protahování hroutícího se systému až do konce 80. let. Tehdy nám to spolu s Rusy přicházeli vysvětlovat i Ukrajinci. Čili musíme pochopit, že Ukrajina byla vždy k Rusku blíže, než jsme byli my sami. A od dob rozpadu Sovětského svazu se toho moc nezměnilo. To, proti čemu teď bojují, je ruský vliv, avšak navzdory velké ruské menšině, žijící na Ukrajině. Proto byla na místě otázka jednoho českého reportéra Zelenskému, jaká bude konečná otázka Rusů a proruských lidí, žijících na Ukrajině. My jsme si něco totiž zažili, tedy alespoň jsme se o tom učili, o Benešových dekretech a odsunu Němců po válce, kteří žili v pohraničí, a to do pryč a veškerý jejich majetek byl zkonfiskován. Taková temná minulost.
A naši politici si vzali do hlavy, že jsme na křižovatce, nebo co. Neuvědomili si však, že se nejedná o nás, ale o Ukrajince. Ještě nedávno za dob minulých vlád jsme chtěli být mostem mezi východem a západem a být tím, kdo spojuje. Dneska máme na mezinárodní úrovni minimální roli a most mezi východem a západem buďto už v Evropě žádný není, nebo v této roli aktuálně najdeme jen Slovensko nebo Maďarsko, když přimhouříme oko, že mají co dělat, aby se ještě více nezprotivili Bruselu.
Kam se poděl ten most?
A už se ostáváme se k roli českých, ale i evropských médií, aby v tom nebyli tak úplně sami. Média jsou velkým hybatelem veřejného mínění, proto je nelze ignorovat. Od počátku války tu máme takový nešvar. Nikdy nebyli víc provládní, než za této zoufalé vlády. Vysvětlení? I parlamentní demokracie je režim, kterému se slouží. A pakliže někdo média oblbne, třeba že to je kvůli novým stranám typu SPD, která chce například demokracii přímou, tedy jinou, a tím pádem podle stávajících garnitur protisystémovou, a ne prosystémovou - nehledě na kvality, ale na účelnost. Nebo protože tu máme Putina za dveřmi a jeho útok na Ukrajinu je současně - budu citovat -,,útok na demokracii". A to jsou hysterické podněty, jak postavit všechna mainstreamová média - oběti systému - do pozoru a změnit směr z takzvaného mostu směrem hlouběji kamsi na západ.
Potom tady máme méně závažné hysterické výlevy, například když někomu začnou stoupat preference. Nemusím být podporovatel té které strany, abych nevěděl, že akce vyvolává reakci, ale pak už je jen na ostatních, jestli je hysterická, nebo ne.
Na závěr. Vždycky jsem považoval hysterii za něco expresivního, že člověk je u toho velmi emocionálně nestabilní, ale nyní vidím, že u toho může mít kamennou tvář, chladné vyjadřování a upravovat míru agresivity podle situace. A nálepkování lidí s nepohodlným názorem přispívá k tlumení této hysterie a uklidňuje mysl agresivní hysterky. Bez nálepek by už byla jenom takzvaná pure, tedy čistá, nefalšovaná hysterie. A to by pak byl velmi krátký proces, diagnóza a léčba.
