Článek
Vždyť nejzásadnější otázkou je, kdo bude tuto neutralitu hájit, garantovat? Je to snad tak, že se vyvěsí vlajka neutrality a všichni, včetně těch nejhorších imperialistů, náhle zjihnou? Svatou neutralitu přeci není možné porušit, taková neutrální magická hranice nepropustí jediný bombardér, dron, raketu a víc – neumožní potenciálnímu agresorovi tuto možnost byť jen zvažovat.
Pohled do historie je ovšem trudnější. K čemu byla Belgii za 1. světové války neutralita? Nebylo snad Lotyšsko obsazeno v roce 1940 Sovětským svazem? Nebylo Rakousko připojeno anšlusem ke Třetí říši? Neutralita sama o sobě k ničemu moc není, pokud máte tu smůlu a sousedíte s agresorem v celkově se zhoršující bezpečnostní situaci. Jedním z nejklidnějších neutrálních území je Irsko, ale to je ostrov daleko na západě „ve stínu“ Velké Británie. A Švýcarsko uniklo boji s Itálií a Třetí říší pouhou shodou okolností – viz operace Tannenbaum.
Pokud by se už onen stát, který by se zrovna vyskytoval v nedobrém geografickém postavení rozhodl pro neutralitu, má jen dvě možnosti. Vyzbrojit se za velkých nákladů až po zuby, nebo naopak nebýt vyzbrojen vůbec a buď se spoléhat na to, že okolo něj jsou státy, které svou obranu berou vážně (a doufat, že ani jeden z takových států nevypadne z podobné aliance), nebo se spoléhat na historické štěstí. Což v dnešní době nemůže skoro nikdo. Takový stát a jeho představitelé, i když o tom mlčí, jsou reálně připraveni kdykoliv omezit suverenitu (v zahraniční i domácí politice) a poté doufat, že za ústupky je snad agresor nechá na pokoji. Nebo dokonce počítají s tím, že se s agresorem nějakým způsobem „výhodně“ spojí a z jeho vítězství si uzmou něco pro sebe. Bývá paradoxem dějin, že k takovým ústupkům jsou nejvíc připraveni ti, kteří nemluví o ničem jiném, než o posvátnosti suverenity a silném státu.
