Článek
Vybírám si v obchodě pečivo a zrak se mi zastaví na člověku mírně ošuntělého vzhledu, který přeskládává koláče. Přemýšlím, zda je to zaměstnanec, ale toto nebude zaměstnanec. Dole v bedně našel ten svůj, bere ho do sáčku a hodlá odejít. V hlavě se mi honí různé myšlenky, mám na rozhodnutí 2 vteřiny. Nakonec se rozhodnu ho slušně konfrontovat s tím, zda si všechny tyto koláče bere, nebo zda si mohu také nějaký vzít. Prý bere jen tento jeden, ostatní jsou moje. Následuje dotaz proč na ty ostatní tedy sahá. Prý má ruce čisté. A je to tady, vtip roku! Pán má ruce čisté! A proto považuje sahání na pečivo za úplně normální a čemu se jako divím. No, před pěti lety by tohoto člověka v obchodě normálně přivázali rouškami ke sloupu a polili dezinfekcí, ale dnes je to už normální, jen já se tomu divím.
V obchodě údajně chybí instrukce, jak se má s pečivem zacházet. Takže pána upozorňuji na ceduli visící 2 metry vedle, která děkuje zákazníkům za používání rukavic. Pán údajně není povinen se tím řídit. Označuji jeho chování za chování neandrtálce a ptám se, zda mi půjčí jeho koláč, že bych si na něj rád sáhnul, že mám ruce také čisté. Načež jsem označen za duševně chorého a mám držet hubu.
Ano, takoví lidé mezi námi existují. Rozdělení inteligence (a schopnosti chovat se ve společnosti a vlastně všechno ostatní) v populaci má tvar nějakého lognormálního rozdělení (i když si nejsem jist, zda musí nutně nabývat pouze kladných hodnot, takže je to nakonec opravdu gaussovo) a občas je člověk bohužel konfrontován s tímto nízkoprocentním kvantilem. Kdo je na tuto sortu zvyklý, nebo je dokonce jejím členem, je toto jednání denní chléb (v tomto případě asi denní koláč), já jsem si vlastně ověřil, že matematika má pravdu, takže nevím proč se divím, jsem opravdu duševně chorý. Z toho ale vyplývá, že někde tam existuje ještě něco horšího…
