Článek
Říká se, že svět je jako kniha a ti, kdo necestují, čtou jen její první stránku. Na cestovatelské mapě byla španělská Málaga dlouhá léta opomíjena. Ještě před 20 lety fungovala spíše jako jedna velká autobusová zastávka. Lidé sem přijeli, přestoupili na vlak nebo autobus a pokračovali dále. Nejčastěji do letovisek na Costa del Sol, do Granady nebo do Sevilly. To samé platilo o turistech z výletních lodí. Ve městě se moc nezdržovali a rovnou odjížděli jinam.
Zajímá mě, co se tady tak změnilo, že se dnes o Málaze mluví jako o Barceloně Andalusie. Mé první kroky vedou do centra na náměstí Plaza de la Constitución s řadou velmi vysokých palem. Všude je spousta lidí. Hospody a bary jsou obsypané lidmi. Lidé sedí na zahrádkách, sluní se a pijí sangriu. Kousek od náměstí voní z pekárny de Nata vanilka a skořice. Tady dělají ve městě ty nejlepší pastely. Malé pudinkové koláčky z listového těsta plněné vanilkovým krémem. Posouvám se k málagské katedrále. Jmenuje se Santa Iglesia Catedral Basílica de la Encarnación a měla mít původně dvě věže. Její stavba trvala 200 let a během té doby peníze na druhou věž tak nějak zmizely. Údajně v Americe. Takže dnes má katedrála pouze jednu věž a místní ji familiárně říkají La Manquita. V překladu jednoruká katedrála. Jen pár kroků od katedrály jsou pozůstatky římského divadla. To v Málaze nechal postavit římský císař Augustus, po kterém máme v kalendáři pojmenován srpen. Tedy August. Divadlo je přístupné zdarma. Usedám na kamenný ochoz a představuji si, jak tady před dvaceti stoletími seděli římští radní. Přímo nad věží je další skvost města. Stověžatá pevnost Alcazaba de Málaga. Každou neděli odpoledne tady mají vstup zdarma a v tu chvíli je v pevnosti k nehnutí. Vyberte si proto k její návštěvě raději všední den. Pevnost postavili Arabové, takže se připravte na spoustu vodních kanálků, malé zahrady s pomerančovníky a spoustu oblouků. Podle arabských architektů totiž pevnost měla mít nejen obranný, ale i estetický charakter. Z jižních hradeb pevnosti uvidíte střešní apartmán s velkou rubikovou kostkou. Jedná se o napodobeninu budovy Centre Pompidou Málaga. Kostku si na střeše nechal postavit pan Antonio Banderas. Chlapík, co hrál asi v milionu hollywoodských filmů a zlomil srdce asi milionu žen po celém světě. Antonio se v Málaze narodil a dodnes má ke svému rodišti velmi blízký vztah. Když budete mít štěstí, třeba ho na terase zahlédnete.
Po prohlídce Alcazaby můžete vystoupat ještě o patro výše, kde se nachází další pevnost. Castillo de Gibralfaro. Při výstupu na Castillo pod sebou uvidíte býčí arénu pana architekta Joaquína Rucoba. Je obří. V průměru má 52 metrů a býčí zápasy se tady konají již od roku 1874.
Z pevností se vracím zpátky do města. Pořád je tady spousta lidí. Dal bych si kafe. Nořím se zpátky do uliček starého města. Je tady snad ještě více lidí než před chvílí. Procházím městem. Míjím muzeum pana Pabla Picassa, který se tady narodil, aby se později po většinu svého života učil kreslit jako dítě, a mířím k malému náměstí Plaza Enrique Garcia-Herrera. V kavárně Santa Camas tady vaří skvělou brazilskou kávu. Rok poté, co jsem ji objevil, si ji všimli také nejrůznější influenceři. Káva je tady opravdu skvělá. Jedinou kaňkou na kráse je, že kousek od kavárny stojí řada kontejnerů na odpad. To mě přivádí k myšlence, že je v Málaze všude v centru hodně čisto a mramorová dlažba se tady leskne jako ve Veroně. Čas rychle běží. Blíží se večer a je ideální doba k návštěvě přístavní promenády. Nejlépe se k ní z centra dostanete po širokém bulváru markýze de Larois. Je plný značkových módních butiků. Jsou tady značky, které známe od nás z Česka, ale i obchody, které u nás neuvidíte. Na konci bulváru si místní rozložili stolečky a hrají spolu šachy. Klidně se můžete přidat. Budou za to rádi. Pak už stačí přejít dvě široké cesty a ocitnete se pod obří pergolou, která je dlouhá skoro půl kilometru. Má tvar rybí kosti a jmenuje se Palmeral de las Sopresas. Lidé pod pergolou korzují sem a tam, sledují mohutné obří lodě, amatérské kapely, které si tady přišly zahrát jen tak, nebo mladý taneční pár, který tančí sambu. Žena má na sobě červené šaty a muž světle modrý oblek a klobouk. Lidé se zastavují a nemohou z tanečníků spustit oči. Na konci promenády vidím skutečnou Rubikovu kostku. Ne tu malou, co má pan Banderas na terase. Skleněný kubus slouží jako světlík podzemní galerie. Byla otevřena v roce 2015 a je sestřičkou slavné pařížské galerie Centre Pompidou. Místní kostce říkají Kostka. Tedy El Cubo. Pod kostkou dole na nábřeží je plno barů. Najít tady volné místo před západem slunce není úplně nejlehčí. Nakonec mám štěstí. Místečko se našlo. Zase si dávám sangriu. Sleduji okolí. Všichni se spolu baví. Skupiny i páry. Nikdo nekouká do mobilu, nesurfuje na internetu a nesjíždí Instagram. Není důvod. V Málaze lidé nesní o báječném životě. Tady si prostě lidé svůj život užívají tady a teď. Město září čistotou, máte se na co dívat, je tady příjemně teplo a cítíte se tady bezpečně i o půlnoci. Teď už chápu, proč se turistům v Málaze tak líbí. Zvláště, když za jídlo a ubytování tady nezaplatíte tolik jako jinde.
