Článek
Mýtus o tom, že Rusko nejde porazit, je naprostý nesmysl. To píšu hned na začátek, aby si osoby tento názor držící mohly rovnou uzavřít ústa. Ať už skrze limitované porážky, po kterých Moskvou a Petrohradem kontrolovaný stát musel odevzdat svá území, blamáže nutící ke stažení či kompletní porážky, které málem zlikvidovaly celý stát, to vše už východního medvěda v historii postihlo. Kdo tvrdí opak, je buď neznalec, či lhář. Rusko už navíc prohrálo i v dobách, kdy bylo v poměrně lepší pozici, než je moderní Putinova říše. Dá se z těchto minulých porážek a současných událostí zjistit, co by mohlo přivést porážku východní hrozby?
Střety s limity
Pro férovost začněme s válkami 19. století, jelikož předchozí konflikty a stav ruského státu jsou až moc vzdálené dnešní době. Prezident Zelenskyj pravděpodobně nevypálí Moskvu s mongolskou jízdní hordou a Poláci v Petrohradu jen těžko instalují sérii vladařů, jež budou tvrdit, že jsou praví Putinové. S počátkem 19. století také vidíme dva z rysů Ruska, které daly vzniknout mýtu ruské neporazitelnosti. V napoleonských válkách byly ruské síly několikrát naprosto poraženy, ale v poslední válce nakonec dokázaly zvítězit. Úspěšně odrazily Napoleona, ale pro jeho následnou porážku potřebovaly celou alianci evropských států, jež měly zájem na potupení Paříže.
Rusové však dodnes tvrdí, že celé napoleonské války byly jedno velkolepé vítězství kvůli oné poslední fázi. To ještě celkem jde pochopit, protože v konfliktech záleží na finálním výsledku, ale ignoruje to fakt, že ono finální vítězství přišlo z velké části kvůli štěstí a nepřátelské hlouposti. Druhé tvrzení je, jak Rusko samotné vyhrálo válku a role všech ostatních oponentů Napoleona byla zcela bezvýznamná. To je kombinace, která dodnes působí i na západní myšlení. Na jedné porážce Ruska nikdy plně nezáleží, jelikož Moskva určitě vyhraje to příští kolo! A je úplně jedno, kdo všechno ve skutečně vítězné válce působil, pravý úspěch náleží jen samotnému Rusku.
K oběma bodům se brzy vrátíme, ale začněme s přehledem několika menších ruských porážek. Krymská válka let 1853 až 1856 byla střetem mezi carskou říší a koalicí Británie, Francie a Osmanů, jež se především odehrávala na Balkáně a později na poloostrově Krym, ale také se rozšířila na několik dalších bojišť. Klasická válka 19. století, jež na první pohled neměla velké následky, jelikož se vyměnilo velmi málo území. Rusko však bylo rozdrceno na moři a postupně poraženo i na zemi, kde ztratilo Krym a kvůli ekonomické blokádě Západu čelilo horšící se domácí situaci. Nový car Alexandr II. nakonec vyjednal mír, který přinutil ponížený režim spustit první velký pokus o modernizaci země.
Rusko-japonská válka let 1904 až 1906 pak byla velmi podobný příklad, ale carství tentokrát bylo ještě více poníženo. Nečelilo totiž velké koalici, ale osamocenému Japonsku, jež teoreticky nemělo být žádnou výzvou pro východního medvěda. Válka se stala kompletní blamáží a je především známá kvůli kompletnímu zničení ruské flotily. Carství však také prohrálo rozhodující pozemní bitvu u Mukdenu a před velkými územními ztrátami bylo zachráněno jen Američany vyjednanou smlouvou o míru. Konflikt však přesto vedl k první ruské revoluci, jež těžce otřásla carským systémem a připravila pozice pro budoucí zrození SSSR.
A pak je tu čistě pozemní porážka, za kterou tentokrát nemohl už mrtvý car, ale Lenin a jeho rudá loupežnická banda. Bitva o osud Polska se odehrála na Visle roku 1919 a velice jednoduše mohla otevřít Rusům cestu do Německa, které v tu samou dobu procházelo vlastními pokusy o rudou revoluci. Díky taktické neschopnosti a přehnaným plánům rudých dokázali Poláci spustit zničující protiúder pod vedením maršála Pilsudského, jenž nejenže vyhnal Rusy z moderního Polska, ale dobyl pro novou republiku rozsáhlá území na východě, která SSSR později získal zpět pouze díky paktu s Hitlerovým Německem.
Ohrožený stát?
Tyto tři příklady zatím poslouží a hned z nich můžeme vytáhnout několik závěrů. Za prvé, všechny tyto války měly Rusko jako osamoceného agresora bez podpory spojenců. Porovnejme s příklady napoleonských válek a také 2. světové války, kdy právě velké koalice dopomohly Rusku k vítězství. Aliance nejsou samy o sobě vždy výhodou, o tom více níže, ale plné osamocení je pro Moskvu většinou ukázkou problémů. A přes všechny hovory o ruských partnerech a spojencích dnes Putin žádného aktivního partnera na bojištích nemá. Ani Bělorusko a jeho podivný diktátor nejsou ochotni přidat se k ruské ofenzívě.
Pak je tu ochota Ruska vyjednávat o míru. Vojenské porážky většinou samy o sobě k tomuto faktu nevedou a je potřeba, aby byly propojeny s dalšími faktory. U Krymské války to byla změna na carském trůně, kdy byl nový vladař Alexandr ochotný kroků, které jeho otec Mikuláš nechtěl dovolit, jelikož válka byla od začátku jeho projekt a porážka by byla extrémně ponižující. Mír s Polskem vyjednali bolševici kvůli obavám z aliance mezi Varšavou a zbytky bílé opozice proti režimu. No a rusko-japonská válka z velké části skončila kvůli revoluci roku 1905, jež přinutila i ty nejvíce militantní Rusy k vyjednávacímu stolu.
Zajímavé je, že ani u jednoho z konfliktů nebylo nutné dobýt nějak velkou část Ruska k tomu, aby byl vyjednán mír. Kromě Krymu bylo do roku 1856 obsazeno jen pár odlehlých měst a na Kavkaze carské síly dokonce postoupily do spojeneckého vnitrozemí. Válka proti Japonsku pak z velké části proběhla na území Číny a v několika ruských přístavech. I boj s Polskem proběhl především na okraji bolševického území, a to v moderním západním Bělorusku a Ukrajině na západ od Kyjeva. Výkřiky o tom, že na porážku Ruska je potřeba hnát Putina až k Moskvě, jsou další nesmysl. Extrémně nákladný boj na hranicích, který probíhá dodnes, by klidně mohl stačit.
Dobrá, tak tedy máme nějaká pozitiva pro dnešní situaci. Jsou tu však také problémy. Rusko bylo vždy rozhodně poraženo v sérii finálních bitev a tento faktor zatím na Ukrajině nevidíme. Ano, Putin měl velmi těžký rok 2026 a utrpěl v něm porážky, ale ty byly buď z menších ukrajinských protiútoků, anebo kvůli selhání ruských úderů. Neschopnost postoupit a malé porážky však nejsou ekvivalentem Cušimy, Krymu či Varšavy. Jak už jsem psal výše, tak není nutné, aby Ukrajinci šli hluboko do ruského vnitrozemí. Ale potřebují velký a do očí bijící triumf, který by konečně zlomil ruskou páteř.
Pak je tu však ještě jedna varianta a ta má více společného s moderními konflikty. 1. světová válka byla největší porážkou v ruských dějinách. Centrální mocnosti dokázaly skrze Brestlitevský mír ukončit ruskou vládu nad dnes nezávislými státy východní Evropy a bolševici tato území od Němců a jejich spojenců nedokázali dobýt zpátky. To přišlo až po kolapsu císařského Německa na západě a kolapsu východní Evropy do série bratrovražedných občanských válek. Na rozdíl od limitovaných porážek nebylo Rusko přinuceno k malým ústupkům či celkem rovným dohodám. Bylo naprosto rozdrceno.
Plná likvidace
O to podivnější je, že 1. světovou válku na východě nerozhodla žádná jedna bitva. Porážky na frontě byly mnohé a velké, ale daleko větší roli hrál vnitřní kolaps. Blokáda Centrálních mocností vedla k prudkému nárůstu cen ruských potravin a rostoucí ztráty rozzuřily dříve loajální veřejnost. To vedlo k pádu cara, který však především přišel o trůn kvůli spontánnímu povstání, které následovala vzpoura armádního velení. Pokračující růst cen, politické spory a vojenské porážky nakonec vedly k vzestupu bolševiků. Tou dobou pokračující vnitřní krize zlomila bojeschopnost armády, což umožnilo Němcům vyhrát sérii finálních triumfů, které dohnaly komunisty k brestlitevským jednáním.
Centrální mocnosti však nikdy nepostoupily hluboko do Ruska. Hitlerova armáda dokázala dobýt daleko větší území než ta císaře Viléma, ale byla to právě císařská vojska, jež vyhrála svou válku. V době nástupu bolševiků stály císařské divize v moderním Lotyšsku a západním Bělorusku. Pořádně ani nevstoupily na Ukrajinu! Ale vnitřní hněv a demoralizace armády už byly tak zničující, že boj nešlo dál vést, a i fanatičtí bolševici brzy pochopili, že bude nutné jednat. A na vnitřní kolaps ani nebyl potřeba reálný hladomor, jako se stalo realitou později. Stačil prudký nárůst cen, který zlikvidoval už tak mizernou legitimitu vládnoucích režimů.
Krize paliv v moderním Rusku by se jednoduše dala vidět jako ekvivalent této krize a v některých regionech státu už vstoupila do fáze, kdy prostí Rusové nemají k palivu vůbec přístup. Ale jednodušší ekvivalent jsou čím dál větší ceny moderních potravin, a to přesto, že Moskva a její říše nečelí žádné kompletní blokádě. I tak běžné produkty jako kuře stihly za poslední rok vyskočit o 50 % a méně dostupné zboží čelí ještě větším skokům. Pokusy posílit dovoz zásob z neutrálních států nijak nepomáhají a Rusové čelí čím dál větším cenám ve svých obchodech.
Situace však už zasáhla i ruskou armádu, kdy vidíme, že Moskva začíná čím dál více omezovat své platy vojákům, a dokonce už odmítla vyplatit odměny, které slíbila příslušným zesnulým na frontě. To za poslední dva měsíce vyvolalo silnou negativní reakci a vede k obavám, že se na finance krátký režim brzy pustí do plné mobilizace, aby doplnil svou zdecimovanou frontovou armádu. Což se čím dál více jeví jako nutná akce kvůli výše zmíněným škrtům v platech pro dobrovolné vojáky, jež zmenší už teď klesající ochotu Rusů jít do této války dobrovolně.
Nedávný nárůst protiválečné rétoriky je signálem, že věci se v Rusku posouvají k horšímu. Po dlouhé době jsou vidět organizace ruských matek, jež mluví o svých ztracených synech na frontě, a dokonce i loutková komunistická strana otevřeně kritizuje celou současnou situaci. Vladimír Putin navíc ztrácí svou dosud silnou popularitu, což ukázalo i na Rusko extrémní podvádění v nedávných volbách a čím dál častější výkřiky Kremlu o nedalekém vítězství. Ukrajina tak dost možná potřebuje nadále dělat to, co už dávno realizuje na frontě: postupně krvácet Rusko a posouvat mezinárodní komunitu k tomu, aby pokračovala ve svém ekonomickém tlaku. A v tom je nutné pokračovat, dokud Putin nebude buď dost zoufalý na mír kvůli vnitřní krizi, anebo už nebude u moci.
(Pokud jste dočetli až sem, zvažte prosím také přímý příspěvek přes tlačítko Podpořte autora. S přesunem do nové země se navýšily ceny a každá podpora je hluboce vítána. Články budou dál vycházet v každém případě, ale vaše podpora mi umožní věnovat jim více času a pozornosti.)
Zdroje a další četba:
Buttar, Pritt: The Splintered Empires: The Eastern Front 1917–21. Osprey Publishing. 2017. 480 stran. ISBN: 978-1472819864
Bridge, Roy a Bullen, Roger: The Great Powers and the European States System 1814-1914, Routledge, 2015, 376 stranm ISBN: 978-1138837140
Zakheim, Dov: Russia’s economy is reeling — Trump should be raising the pressure if he wants peace, The Hill, 13. 11. 2026: https://thehill.com/opinion/national-security/6215155-russian-economy-worsens-inflation-rises/
Russian Regions Cut Payments to Families of Fallen Soldiers, Bloomberg, 5. 11. 2026, Online: https://www.bloomberg.com/news/articles/2026-11-05/russian-regions-cut-payments-to-families-of-fallen-soldiers
