Článek
„Viděl jsem video o ADHD a najednou mi začal dávat smysl celý život.“
Podobné věty dnes slýchám i v ordinaci. Jindy přichází člověk přesvědčený, že má úzkostnou poruchu, trauma, autismus nebo hraniční poruchu osobnosti. Obvykle si nic nevymýšlí. Dlouho se snaží porozumět potížím, pro které dosud neměl pojmenování.
Pak se objeví krátké video, které zdánlivě přesně popíše jeho zkušenost.
Najednou nejsem líný. Nejsem neschopná. Nejsem divný. Možná mají moje potíže příčinu.
Taková úleva je pochopitelná. Problém začíná ve chvíli, kdy se z rozpoznání vlastní zkušenosti stane diagnostická jistota.
Sociální sítě dávají potížím jméno
Mladí lidé skutečně používají sociální sítě jako zdroj informací o duševním zdraví. Podle průzkumu Pew Research Center je takto alespoň někdy využívá 34 procent amerických dospívajících. Mezi těmi, kteří na sociálních sítích informace o duševním zdraví vyhledávají, je téměř dvě třetiny považují za důležitý zdroj.
Nemá smysl to automaticky zesměšňovat.
Lidé na TikToku nehledají pouze zábavu. Hledají také slova pro úzkost, vyčerpání, vztahové problémy, nesoustředěnost nebo neurčitý pocit, že s nimi není něco v pořádku. Sociální sítě mohou snížit stud a ukázat, že podobné potíže prožívají i další lidé.
Sebediagnostika je přitažlivá, protože nabízí vysvětlení, pocit sounáležitosti a jednoduchý příběh. Člověk se dozví, proč se mu určité věci dějí, zjistí, že není sám, a mnoho různých obtíží dostane jeden společný název.
Právě tato jednoduchost je však také její největší slabinou.
Potíž je skutečná. Její vysvětlení může být jiné
Mnohé psychické obtíže se projevují způsoby, které někdy zažívá téměř každý. Zapomínáme, odkládáme úkoly, hůře se soustředíme, vyhýbáme se lidem nebo reagujeme citlivěji než obvykle.
Samotná přítomnost určitého znaku proto k diagnóze nestačí.
V praxi se například setkávám s lidmi, kteří přicházejí kvůli podezření na ADHD. Jejich problémy se soustředěním však mohou souviset také s úzkostí, depresí, chronickým stresem, nedostatkem spánku, dlouhodobým přetížením nebo tělesným onemocněním. Stejně tak může mít více příčin kolísání nálady, podrážděnost nebo vyhýbání se společnosti.
Odborné posouzení proto nestojí pouze na otázce: „Máte tento příznak?“ Důležité je také zjistit:
- Jak dlouho potíže trvají?
- Kdy se poprvé objevily?
- Projevují se v různých situacích a prostředích?
- Nakolik narušují vztahy, práci, studium nebo běžné fungování?
- Mohou mít jiné psychické, tělesné nebo situační vysvětlení?
Krátké video nic z toho nezná. Nezná minulost člověka, jeho zdravotní stav, rodinnou situaci ani období, kterým právě prochází.
Může upozornit na určitý problém. Nemůže však posoudit, co jej způsobuje.
Populární není totéž co přesné
Studie zaměřená na sto populárních videí o ADHD označila přibližně polovinu z nich za zavádějící. Problematické byly především příliš obecné nebo nepřesné popisy, ve kterých se mohl poznat téměř kdokoliv.
Rozsáhlejší analýza tisíce videí o duševním zdraví zjistila nejvíce problematického obsahu u neurovývojových témat, poruch osobnosti, psychotických poruch, sebevražednosti a léčby.
To neznamená, že osobní zkušenosti zveřejněné na sociálních sítích nemají hodnotu. Mohou být autentické, srozumitelné a pro druhé užitečné. Potíž nastává tehdy, když se zkušenost jednoho člověka začne vydávat za obecné diagnostické pravidlo.
Na sociálních sítích navíc nemá výhodu nutně nejpřesnější vysvětlení. Snáze se šíří obsah, který je krátký, sebejistý, emocionální a snadno zapamatovatelný.
Věta „jestli často ztrácíte klíče, můžete mít ADHD“ se do krátkého videa vejde snadno. Vysvětlení, že zapomínání je nespecifický jev, který je nutné hodnotit v souvislosti s dalšími příznaky, jejich vývojem a dopadem na každodenní život, už tak dobře nefunguje.
Algoritmus diagnózu nepotvrzuje
Když se člověk zastaví u několika videí o ADHD, platforma mu začne nabízet další podobný obsah.
Audit doporučovacího systému TikToku ukázal, že při aktivním sledování videí o duševním zdraví mohl jejich podíl v experimentu vzrůst až přibližně na 45 procent každodenních doporučení.
Člověk pak snadno získá dojem, že jeho podezření potvrzuje velké množství nezávislých zdrojů. Ve skutečnosti často sleduje výsledek svého předchozího chování na platformě.
Algoritmus neříká: „Máte ADHD.“
Říká pouze: „U tohoto tématu jste zůstali déle, proto vám ho nabídneme znovu.“
To není druhý odborný názor. Je to mechanismus doporučování obsahu.
Když diagnóza začne vysvětlovat celý život
Rizikem není jen to, že člověk zvolí nesprávný název svých potíží. Diagnostický štítek se může postupně stát hlavním vysvětlením jeho osobnosti, minulosti i budoucnosti.
- „Nemohu to změnit, protože mám ADHD.“
- „Moje vztahy vždy dopadnou špatně, protože mám tuto poruchu.“
- „Nemá smysl hledat jiné vysvětlení.“
V ordinaci proto s klienty neřešíme pouze to, zda určitá diagnóza odpovídá jejich potížím. Stejně důležité je, co pro ně dané pojmenování znamená.
Pomáhá jim lépe rozumět sobě a hledat konkrétní řešení? Nebo je uzavírá do pocitu, že jejich život předem určuje jeden diagnostický štítek?
Diagnóza může přinést porozumění, umožnit vhodnou léčbu a zbavit člověka části zbytečných výčitek. Neměla by se však stát jeho jedinou identitou ani vysvětlením všeho, co se mu v životě nedaří.
Co dělat, když se ve videu poznám
Není nutné takové video okamžitě odmítnout. Užitečnější je proměnit hotový závěr v otevřenou otázku.
Místo: „Mám ADHD.“
lze říci: „Dlouhodobě mám problémy se soustředěním a organizací. Potřebuji zjistit, s čím souvisejí.“
Místo: „Mám trauma.“
může být přesnější: „Některé situace ve mně vyvolávají silné reakce, kterým nerozumím.“
Taková formulace potíže nezlehčuje. Pouze připouští, že mohou mít více příčin a že jejich vysvětlení vyžaduje více informací než několik desítek sekund videa.
Pokud obtíže trvají dlouho nebo výrazně zasahují do práce, studia, vztahů či běžného života, je namístě obrátit se na psychologa, psychiatra nebo jiného kvalifikovaného odborníka.
Pro první orientaci mohou posloužit také krátké psychologické testy založené na ověřených metodách. Několik z nich bezplatně zpřístupňuji ve své Psychologické laboratoři. Ani kvalitní online test však neurčuje diagnózu. Může pomoci přesněji popsat určitou oblast prožívání nebo chování a formulovat otázky, kterým má smysl věnovat další pozornost.
TikTok může být začátkem otázky
Sociální sítě mohou lidem dát jazyk pro zkušenosti, které dříve neuměli pojmenovat. Mohou snížit stud, nabídnout pocit sounáležitosti a někdy člověka skutečně přivést k potřebné pomoci.
Mohou však také z běžného prožitku udělat příznak, z příznaku diagnózu a z diagnózy vysvětlení celé osobnosti.
Když se v některém videu poznáte, neznamená to, že si své potíže vymýšlíte. Znamená to, že určitá část vaší zkušenosti potřebuje pozornost a porozumění.
TikTok může být dobrým začátkem otázky. Neměl by být její konečnou odpovědí.
Zdroje
Armstrong, S., Osuch, E., Wammes, M., Chevalier, O., Kieffer, S., Meddaoui, M., & Rice, L. (2025). Self-diagnosis in the age of social media: A pilot study of youth entering mental health treatment for mood and anxiety disorders. Acta Psychologica, 256, Article 105015. https://doi.org/10.1016/j.actpsy.2025.105015
Faverio, M., Anderson, M., & Park, E. (2025, April 22). Teens, social media and mental health. Pew Research Center. https://www.pewresearch.org/internet/2025/04/22/teens-social-media-and-mental-health/
Hudon, A., Perry, K., Plate, A.-S., Doucet, A., Ducharme, L., Djona, O., Testart Aguirre, C., & Evoy, G. (2025). Navigating the maze of social media disinformation on psychiatric illness and charting paths to reliable information for mental health professionals: Observational study of TikTok videos. Journal of Medical Internet Research, 27, Article e64225. https://doi.org/10.2196/64225
Jamie, P., Ghasemian, A., & Hosseinmardi, H. (2026). Seeking help, facing harm: Auditing TikTok’s mental health recommendations. Proceedings of the International AAAI Conference on Web and Social Media, 20(1), 2987–2995. https://doi.org/10.1609/icwsm.v20i1.42797
Yeung, A., Ng, E., & Abi-Jaoude, E. (2022). TikTok and attention-deficit/hyperactivity disorder: A cross-sectional study of social media content quality. The Canadian Journal of Psychiatry, 67(12), 899–906. https://doi.org/10.1177/07067437221082854
