Článek
Když jsem byla na potratu a trpím tím?
Paní 1: Říká se, že když se žena rozhodne pro potrat, tak spáchá ten „nejhorší čin“, který se „neodpouští“. Mam to za sebou a věřte, že lituji každý den.
Paní 2.: Mám to stejně, Také mám 2 dušičky tam nahoře a není dne, kdy bych na ně nevzpomněla.
Každý si může odpustit
Když ke mně přijde na kurz žena, která si vyčítá svůj potrat, postavíme vždy někoho do role jejího dítěte. A pak už to má každá jinak. Protože každý život je jiný a i každý potrat je jiný.
Ale v zásadě jsou jen dvě možnosti.
Dítě samo mamince říká, že je v pořádku, že se nenarodilo
Protože ačkoliv tomu nebudete věřit, jsou děti, pro které je i týden života mnohonásobně víc, než nic.
Toto platí zejména pro ženy, které trpí tak silnými výčitkami po dlouhé roky, že už je jejich „dluh“ splacený. A hlavně, i když se to zdá nesmyslné, tak tím, že jste život dala, kdyby to mělo být na jediný týden, tak jste dala tolik, že za to je mnoho dětí rádo.
A pak jsou děti, které se na maminku zlobí.
A protože kvůli tomu nemohou odejít do světla, tak jsou v jejím těle a to její tělo používají proti té stejné ženě nebo proti svému otci, který „za to taky může.“
A tyto ženy ke mně nepřijdou s tím, že si něco vyčítají. Tyto ženy ví, že mají právo „na své tělo“ a že mají právo si se svým tělem dělat, co ony chtějí. Ani ve snu by je nenapadlo, že potratem spáchaly vraždu (ano, přesně takto to jejich nenarozené a o život přišlé děti vnímají). Naopak se budou do krve hádat s každým, kdo by jen naznačil možnost, že by někdo jiný mohl cítit vinu za totéž, co „ony vyřešily“ rozumem, nikoliv emočně.
Ale vinu i ony podvědomě cítí. Naopak tuto vinu cítí ještě víc, protože jinak by je podobné výroky nechaly klidnými a nemusely by takto reagovat, třeba takto: „To říkají možná tak odpůrci potratů. Není to nejhorší čin, který žena může spáchat a není na něm, co odpouštět. Vy a paní můžete být v úplně jiných situacích, tak na ni prosím nepřenášejte své emoce.“ (klasický případ, kdy za můj problém může někdo jiný) nebo „Každopádně z vašeho komentáře je naprosto očividné, že se snažíte v této ženě vyvolat pocit viny, který ji má odstrašit od toho, aby šla na potrat.“ Či „vy jste nějaká fanatická v nějaké církvi ne bože?“
Takže žena, která chce jiné ženě pomoci, aby neudělala zbytečné rozhodnutí, které by ji poznamenalo až do konce života (kdyby nebyly konstelace, tak je to tak), nakonec musí poslouchat jiné ženy, které chtějí popírat samy sebe a díky tomu z ní udělaly cíl své (nevědomé) bolesti a snahy za nic nemoct.
A protože já vždy bojuji za toho slabšího a méně uznaného, tak se musím zastat jak paní, tak hlavně nenarozených dětí, o jejichž tělo by mělo jít především, ale ony se nemohou nijak bránit, když se jejich maminka rozhodne se jich zbavit.
Tyto ženy přichází většinou kvůli gynekologickým potížím
Protože jak už jinak jim má jejich tělo říct: Hej, hola. Máš pocit viny a chceš se tvářit, že ho nemáš. Tak ti tímto příznakem říkám, že ho máš. A jestli si ho co nejdřív neuzdravíš, co asi tak bude následovat?
A přesně ze stejného důvodu, proč nechtějí slyšet řeč svého těla, tak většina podobných žen pak křičí na pana Duška: „Co za blbce si dovoluje říct, že lidé s rakovinou by za to mohli?“
A kdyby měly tu moc, ukamenovaly by ho. Teď je naštěstí jiná doba a na ukamenování na internetu se většinou neumírá. A vůbec si nevšimli, že pan Dušek tím jen chtěl říct: I rakovina se dá uzdravit. Když přijmete svou zodpovědnost za své emoce a za svůj život a uzdravíte si je.
Celý proces trvá déle,
protože tyto ženy nechtějí převzít zodpovědnost za vraždu, které se dopustily. Ale jakmile se pravdivě omluví svému dítěti za to, že ho připravily o život, pak mu mohou v duchu dopřát celý život. Většinou celý proces trvá do hodiny a pak už je dospělý (do kterého vyrostlo původně nenarozené dítě) připraven zemřít.
A během té jedné hodiny se stane zázrak a z dítěte, které se matce chtělo mstít, se stane chápající člověk, který umí odpustit a svou mámu miluje. Proto se říká o konstelacích, že vrací člověka do řádu lásky. Zcela přirozeně, nenásilně vrací vás i všechny zúčastněné do přirozeného řádu lásky.
Není v naší moci udělat vše dobře. Není v našich silách někoho neztratit. Ale vždy máme možnost se vrátit k řádu lásky. A láska vše přemůže. Když je to láska a ne jen naše hra na lásku.
Kdybych si musel vybrat, že bych musel zapomenout na všechno
co jsem díky konstelacím mohl dát a směl si vybrat jen jednu věc, na kterou bych nezapomněl, tak by to bylo štěstí, které se rozprostře v očích a celém těle maminky, která si celý život vyčítala, že šla na potrat a teď je z toho vysvobozená. Od teď už ví, že má o jedno dítě navíc. To dítě sice nemělo to štěstí se narodit, ale až do konce jejího života je součástí její rodiny. A teď se oba mohou rozejít, dítě jde do světla, kde je dobře a kde není přítomno žádné utrpení. A maminka říká věty: „Já tady ještě zůstanu. A pak, nejpozději ve 150 letech tam přijdou za tebou. Protože já mám tady ještě hodně práce.“ A maminka dostane požehnání, že nemusí platit svým životem za své chybné rozhodnutí, naopak má si svůj život co nejvíc užít.
A všichni – dítě, matka i táta, se mohou rozejít v klidu a s mírem v srdci. A tenhle mír je daleko víc, než cokoliv jiného.
Po této konstelaci často říkám lidem, aby teď nemluvili. Protože je důležité, aby ten pocit nepřehlušili svým povídáním.
