Článek
Kdyby o tom rozhodovala EU, už by dávno bylo vše při starém a obyvatelé Gazy by se museli bezmocně dívat, jak se z jejich pozemku pálí raketa a oni mají jen pár minut, aby si sbalili to nejnutnější, aby pak na jejich dům spadla izraelská odvetná raketa.
Ale naštěstí Izraelci vidí, že slovy Winstona Churchilla mají volbu mezi hanbou a bojem. A jen oni ví, že kdyby přijali hanbu, současně by přijali i svou porážku. Což by nebyla porážka jako v roce 1870, kdy se změnili hranice, ale téměř nikdo kvůli tomu po skončení bojů nebyl zabit. Ani jako v roce 1918, kdy poražení ztratili své území, ale nikdo nebyl po skončení války zabit jen proto, že byl Rakušan nebo Maďar. Ani by to nebylo jako porážka Ukrajiny, kdy by bylo zabito třeba milión nebo 5 miliónů Ukrajinců, ale ti ostatní by mohli přežít, kdyby zapomněli na ukrajinštinu, Ukrajinu a svobodu.
Kdyby došlo k poražení Izraele, došlo by k zabití všech Židů, s výjimkou těch, kteří by stihli utéct. Proto Izraelci musí porazit Hamás.
Ale co pak?
A tady se objevují už teď dobré zprávy. Zdá se, že samotným obyvatelům Gazy dochází trpělivost a sami začínají za sebe bojovat. A důležité je, že tyto boje nevznikly na popud Izraele, ale pod jeho tlakem se začíná bortit nadvláda Hamásu nad Gazou. A také je důležité, že sami Gazané vidí, kdo je chce zabít (Hamás) a kdo je chce chránit, když je to aspoň trochu možné.
A je jistá šance, že když Izrael ukáže, že mu nejde o pomstu, ale o bezpečí Izraele, tak se snad na druhé straně najdou lidé, kterým dojde, že zničení Izraele je cesta do pekel zejména pro ty, co chtějí Izrael zničit.
A snad konečně zavládne mír. Kdyby se to stalo, snad by to bylo ukázkou pro ty, co si myslí, že věčným ustupováním lze něčeho dosáhnout. A snad by to otevřelo oči i nám všem, kteří věříme, že když budeme ustupovat bouřlivé většině, že se tato někdy uspokojí.
Je čas ústupků a čas boje
Když chcete dosáhnout smíru, je velmi dobré na začátku ustoupit. Udělat gesto dobré vůle. A pak se ukáže pravda. Když ta druhá strana chce spravedlnost, dojde k jejímu uspokojení a sama pak možná nabídne gesto dobré vůle z druhé strany. A pak je to v pořádku.
Ale když je jí pořád všechno málo, je čas boje.
Ne nadarmo se v teorii her dokonce i matematicky prokázalo, že nejlepších výsledků dosáhnete právě takto. První tah musí být vždy „dobrý“. A každý další má být opakováním tahu druhé strany. Když druhá strana udělá dobrý tah, vrátím mu dobro dobrem. Ale když druhá strana mě podvede, moje odpověď musí být také zlá. Protože jedině tak učím svého protivníka zodpovědnosti za své jednání.
Když budu pořád dělat zlo, sebelepší taktika mu nic nepřinese. A stejně tak dělat dobro bezdůvodně způsobuje, že si ten druhý může (oprávněně) myslet, že může cokoliv. A když mohu cokoliv, proč bych nechtěl toho druhého vyždímat do mrtě.
Zatímco když druhého učím, že na každý jeho tah odpovím stejně, nutím ho k tomu, aby přijal zodpovědnost.
Chceme po druhých zodpovědnost, nebo nic?
Když nic nechceme, nedivme se, když pak o ni budou dělat, co se jim zachce. A v takovém případě si budeme moct my sami za své zničení.
