Jak by vypadala (psycho)terapie pro muže

Muž by hledal řešení, protože typický muž má hrůzu z pocitů svých i své ženy a proto raději půjde kamkoliv, než by se nimral v pocitech. Takže když váš muž jde s vámi za (psycho)terapeutem, kde si máte mluvit o pocitech, tak si zaslouží veliké ocenění.

Typická žena chce soucítění. Proto jí nevadí a naopak vyhledává (psycho)terapeutku/a nebo kamarádky. Aby aspoň někdo byl s ní, když se do krajiny (rozbouřených) emocí, pocitů a pohyblivého písku s ní muž nechce vydat.
Muž v mužské energii by ženu obejmul a kdyby věděl o možnosti léčivého osvobození ženy, tak by udělal to. Obzvlášť kdyby věděl, že tím osvobozuje ženu ze zajetí jejího pohyblivého písku.

Pro typického muže klid, bez ohledu na to, že to může být klid zdánlivý. Proto muži iniciují rozvod jen v 1/3 případů a pravděpodobně velká část z nich proto, že to nová žena po nich chce.
Typická žena chce, aby s ní muž byl, i když její pocity jsou proti němu. A toho jsou schopni jen nemnozí muži.

Protože evoluce nás muže připravila na řešení, ne na povídání. Když naši předkové byli na lovu, nemohli si dovolit uprostřed lovu si někde sednout a hodiny povídat o tom, že se jim nechce a proč. Protože zvěř by na ně nepočkala.
Když byli naši předkové uprostřed bitvy, nemohli si sednout a odpočinout. To by zemřeli a naše místo by dnes měli potomkové těch, kteří byli schopni bojovat do vítězného konce.
Naopak když ženy na ně čekaly doma, tak jejich práce bylo objektivně víc, ale téměř nikdy se nic nestalo, když se o 10 minut odložila. Z toho důvodu ženy musely pracovat celý den a při péči o děti musely vstávat i v noci, ale jejich práce byla lehčí, ale zato byla pořád.
Zatímco muži měli těžší práci, ale jen v omezených časech. A protože nikdo nevěděl, kdy to nastane, tak museli být odpočatí. Proto odpočívali daleko víc, než ženy.

A navíc ženy se musely starat o malé děti, kde je nutná empatie, péče, porozumění dítěti, které ještě nemluví. A k tomu jim pomáhala jejich znalost emocí. Jen díky emocím byly schopny porozumět emocím svých dětí a dát jim, co potřebují. Proto nimrání se v emocích bylo u nich na denním pořádku. A proto také většinu svého času věnovaly probírání emocí a „jak to ten můj muž myslí, když on….“, protože tomu musely porozumět, aby je jejich muž neopustil, což tehdy mohl být rozsudek smrti pro ně i pro děti, kdyby neměly spolupráci ostatních žen. Proto bylo ženské žvanění a věnování pozornosti drbům důležité.

Protože on by pravděpodobně raději šel do války, kdyby měl jistotu, že se vrátí celý. A kdyby za každý den války nemusel týden poslouchat nic o pocitech, chtěl by jít do války aspoň na 7 let. Bohužel ve válce není nic zaručeno, takže raději jde s vámi za (psycho)terapeutem. A když náhodou najde terapeuta, který věci řeší a kde se nenimrá v pocitech a kde jsou výsledky dokonce i vidět, tak pak je první, kdo tam chce jít.
Bohužel většina mužů nezná jinou terapii, než řešit a řešit a nic důležitého nevyřešit. Takže jde, až dostane nůž na krk a někdy ani to ne.

Když ji dovedete tam, kde se pocity řeší, až pak najednou uvidí, co jí chybělo. A třeba vám pak řekne: „Já zjišťuju, že můžu být normální.“ Ale to jí nesmíte říct na začátku, to si musí uvědomit sama, protože na začátku si to o sobě myslí každá žena a každý muž. Dokud nezjistí, že to může být i jinak.