Jak protrpět dětství svého dítěte

Ve skupině na facebooku se objevil tento dotaz:
„Už se totiž skoro rok a půl motám v kruhu. Ode dne narození naší dcery, jak kdyby se začaly vytahovat nějaké moje stíny, kterým nerozumím, o kterých jsem vůbec netušila, že ve mně jsou a co s nimi mám dělat. Každý den spíš jen tak přežívám.
Přitom dřív jsem vždycky byla ta veselá, vyrovnaná, klidná, pozitivní, energická, nad věcí, měla jsem miliony zájmů a spoustu času na realizaci mých nápadů. (To mi teď samozřejmě chybí, ale ok, snažím se to akceptovat a věřím, že s věkem dítěte bude líp). Moje okolí však doslova neznalo spokojenějšího člověka než jsem bývala kdysi já. Takže svoji aktuální situaci moc nechápu.
Proč se to otočilo o 180°? Proč se mi narodila takhle extrémně náročná dcera? Proč nemůžu mít pohodové miminko jako mají kamarádky? Proč mě to tak ubíjí? Cítím, jak kdyby mnou dcera manipulovala a záměrně mi bránila se například najíst, vysprchovat nebo vyklidit myčku. Na co jsem sáhla, to mi vyšlo. Ve všem jsem vynikala. Kluci se kolem mě točili. Dostala jsem se na prestižní školy. Měla jsem tu nejvíc podporující mamku na světě, skvělou babičku. Ženská linie u nás byla hodně milující a silná. I když i hodně sebeobětující (vše táhly ženy, za cenu vlastního zdraví) a to například já teď chci jinak.
Ale teď? V životě jsem v sobě necítila tolik vzteku a rozporuplných pocitů vůči jednomu člověku jako k naší malé dcerce.
U všeho dělá scény. Pozornost nesmí jít mimo ni. Ona to ihned „vycítí“, když se naše energie přesune jinam a je zle. Já jsem z ní dennodenně úplně vysátá.
Když je dcerka spokojená nebo spí, miluju ji nade vše. Jakmile dává najevo nespokojenost, hystericky pláče, vzteká se, tak já se „nutím“ být v klidu, reagovat láskyplně jako moje mamka, ale nejde mi to. Vždycky pak bouchnu (což mám po tátovi), křičím na ni, vysypu mraky těch nejošklivějších nadávek. Přitom se mnou takhle rodiče nemluvili. Nikdy by si tohle ke mně nedovolili, co já si dovoluji k dceři.
Cítím se s ní jak ve vězení. Udělám dva kroky jiným směrem než chtěla ona a hned několikaminutový hysterický výstup. Už od miminka, ne až teď když je batole jako to mají jiné děti.
Vždycky jsem chtěla 2-3 děti. Nyní se doslova i bojím milovat s manželem kolem data mé ovulace, abych omylem neotěhotněla, protože o tohle peklo už znovu nestojím. Přitom dcerku jsem moc chtěla a otěhotněla jsem hned na první dobrou, i ve 33 letech. A občas nemohu uvěřit, jaký je to vlastně zázrak, že je tu teď s námi.
Když pláče nebo se vzteká, tak se musím opravdu hodně ovládat, abych jí nenasekala. Minimálně 5× za den mám hroznou chuť to udělat. Protože se od ní cítím terorizovaná. Nenechá mě sednout si na židli, nenechá mě ohřát jídlo, nenechá mě otevřít lednici, aniž by se nedožadovala toho, že do ní půjde taky. Přitom si spolu hrajeme, mazlíme se, vymýšlíme blbiny. Ale jsem z ní vysátá prostě. Nenechá mě si sednout na židli, ohřát jídlo, jít do lednice. Ihned hysterický pláč, že chce taky.
Každý den se modlím, ať ty roky s ní co nejrychleji utečou. Ať už konečně vyroste. Ať už si s ní můžu aspoň popovídat. Nemluvící, neustále se něčeho dožadující ufňukané mimino není zjevně pro mě. Vůbec si to neužívám. Každý den jde 90% mé energie na to, aby neřvala, aby se nevztekala. Chtěla bych věci nechat plynout, ale ona mě prostě nenechá.

A vše, co jsme nedostali, můžeme znovu dostat. A nebo tím můžeme trpět. Jako tato žena, která vůbec netuší, co se děje. A přitom je to zcela zřetelné.

V celém jejím rodu je ženská energie nezdravě silná, což znamená, že i její maminka, babička a kdoví kolik generací nazpět trpěly nedostatkem zdravé ženské energie. A všechny jejich děti nemohly zažít bezpečí. To bezpečí, o které si dcera této ženy říká svou „hysterií“, fňukáním, touhou po pozornosti. Jinými slovy chce mámu. Ale tu nemá, protože máma neumí jen být a místo toho chce pořád jen něco dělat. Právě dovednost být je to, co odlišuje nejvážněji ženskou energii od mužské. Která dělá.

Kdyby se takové ženě narodila „extrémně náročná dcera“, byla by prostě s ní. Protože každé malé dítě, které nedostalo plnou pozornost a je předčasně odděleno od svojí mámy, bojuje o svůj život. Proto je tak moc hysterická, proto vyžaduje pozornost. A „zdravá matka“ by jí to dala, dcera by se mohla uklidnit, postupně by zjistila, že jí nehrozí nebezpečí, když se maminka na chvilku vzdálí a tak by se postupně učila samostatnosti.
Moje žena dřív dělala pěstounku na přechodnou dobu. To znamená, že je tady pro děti, které jsou odebrány z prostředí, které je ohrožuje a na přechodnou dobu, než se najdou trvalí pěstouni, se o ně stará. Měla mj. na starosti hned 3 romské sourozence, kteří byli opoždění ve vývoji a potřebovali její plnou pozornost. Kluci měli 2 roky a 3 měsíce, ale jejich vývoj byl jako u 1letého dítěte a druhé dvojče bylo jen na vývojové úrovni 10 měsíců. Takže dostala do péče hned 3 „extrémně náročné děti“, které navíc nebyly její, byly z jiného etnika, které nemá zrovna lichotivé jméno a i když jim máma ubližovala, tak jako každé dítě ji měly rádi. Takže o to horší bylo postavení jiné ženy, která se o ně měla starat.

Ale protože se jim dala celá, byla jim plně k dispozici dnem i nocí, tak postupně se s ní začaly cítit bezpečně. A když poprvé začaly plakat, tak měla moje žena velikou radost, protože to znamenalo, že se už cítí u ní v bezpečí natolik, aby mohly brečet a nemusely se bát trestu. A když si i tímhle obdobím prošly, tak mohly zrychleně dohnat svůj biologický věk. Ale to nejpodstatnější: Mohly to udělat, protože na ně nikdo netlačil. Nespěchal. Protože moje žena jen byla. Dělala, co bylo potřeba, ale přitom pro ty děti tam JEN byla. Nikam nespěchala. Jen byla.

A když je měla moje žena na starost, tak dohnaly svůj vývoj a dnes jsou u trvalých pěstounů a nejen že chodí do normální školy, ale patří mezi nejlepší žáky. Kluci mají ještě pořád samé jedničky. Teď jsou ve třetí třídě. Holka má jednu dvojku, jinak samé jedničky. V 6. třídě. A jejich biologičtí rodiče stěží dokončili základní školu. Rozdíl mezi nimi je ten, že zatímco rodiče nedostali bezpečí, jejich děti je dostali, když byli odebráni od svých rodičů.
A všichni lidé kolem ní viděli, že se stalo něco neobvyklého. Protože už ve 3 letech byli kluci téměř jako každé normální 3leté dítě. Všichni se jí ptali, co s nimi dělala. „A já že nic neobvyklého, jen jsem s nimi byla a dělala s nimi normální věci.“ Takový je účinek zdravé ženské energie a jejího bytí. Dalším účinkem je to, že to mou ženu nevysávalo. Žádnou ženu ve zdravé ženské energii nemůže péče vysávat. Zatímco muže nebo ženy v nezdravé ženské energii to vysávat a vyčerpávat musí.

Romské děti neměly základní bezpečí. Jim hrozilo nebezpečí i od jejich rodičů. Dcera paní tohle bezpečí má. Ale nemá bezpečí, že může být naplno s mámou. Ona si ještě neprošla vývojovým stupněm, kdy se z jedince stávají dva. A tento vývojový stupeň nekončí porodem, i když fyzicky se to stane. Ale na jiné úrovni je dítě součástí matky i po porodu a až postupně se učí, že jsou dvě. A protože její dcera tímhle procesem ještě neprošla, tak zoufale chce být pořád s ní. Protože z jejího pohledu jí hrozí smrt, když se mamka vzdálí. Když jí nevěnuje plnou pozornost.
Ona se ještě cítí být součástí mámy. A tudíž je pro ni nebezpečné se od ní oddělit. A až se vyplní modlitby paní a neuzdraví si to, tak pak za 20 let tady bude dospělá žena, která se bojí oddělit od svého partnera. A to všechno jen proto, že se paní bojí podívat na to, proč není schopná jen být.

Pak nemáte zdravou ženskou energii.
Ale když žena říká, že se modlí, aby z toho už dcera vyrostla, tak to znamená, že se modlí za to, aby se její dítě nikdy neuzdravilo z toho, co prožívá a aby její pocit se změnil z akutního stavu (kdy se ještě snaží to získat) do chronického stavu (kdy už radši nic necítí a pak v dospělosti to projevuje jako neschopnost si užívat stavu tady a teď).

Tak to znamená, že je něco špatně. A velmi pravděpodobně je to „špatně“ u vás. Když si to vyřešíte, buď to hned zmizí nebo najdete způsob, jak to „špatně u dítěte“ vyřešit bez vzteku, to znamená dobře. Ale nestačí nemít vztek. Protože „nemít vztek“ znamená ho potlačit. Zatímco uzdravit vztek znamená cítit něco krásného místo něj.
Když se snažíte nemít vztek, jen zvětšujete jeho následky. Protože vztek je jen kontrolka. Když se vám rozsvítí kontrolka v autě, že nemáte benzín, tak ji taky nevypnete, ale raději jdete natankovat. A pak nejen zhasne kontrolka nedostatku benzínu, ale na vedlejším ukazateli máte informaci, že ho máte dost. Tedy přeloženo do řeči emocí, když si uzdravíte vztek, místo kontrolky vzteku máte kontrolku radosti. Zatímco když potlačíte vztek, tam vám přestane svítit kontrolka vzteku i všechny ostatní kontrolky, takže míň cítíte to hezké i to nepěkné. Ale protože kontrolka vzteku se dá umrtvit jen vaší smrtí, tak pořád musíte dělat víc a víc, abyste cítili to hezké. A cítíte víc to negativní. Zatímco když se kontrolka vzteku uzdraví, cítíte víc to hezké a nemusíte při tom nic dělat.

Takže když se vám rozsvítí kontrolka vzteku, tak se na ní nezlobte a radši si ji uzdravte. Protože všechny naše negativní emoce jsou jen prostředkem k tomu, jak si jejich uzdravením si můžeme pomoci k pozitivním emocím. A pozitivní emoce jsou nejsnadnější cestou, jak změnit svůj život k lepšímu.

Což tato dívka potřebuje velmi silně. Je to k ní k nesnesení, protože nedovedete být s ní ani jí dát hranice, aby se uklidnila. Vy ji zatím dáváte to nejlepší, čeho jste schopná. Nechcete se to naučit líp? Dá se to.

Váš muž je úžasný, ale nedovede Vám ani dceři dát hranice. Protože si myslí, že hranice nepatří k lásce. Ale právě hranice dávané s láskou jsou nedílnou součástí lásky. A Vašemu dítěti enormně chybí. Protože to není trest, který vychovává, ale hranice. Hranice můžou být kruté nebo laskavé. Ale nedostatek hranic je vždy krutý. Už to cítíte i Vy. Snad najdete cestu.