Článek
Protože nenávist posiluje vše špatné. A to tím více, čím více ji cítím nebo prožívám, ať už vědomě nebo nevědomě.
A přesto si nejde přikázat nenávist nemít. Protože je lepší vyjádřená, ale kontrolovaná nenávist než nenávist nepravdivě potlačená, která pak mimo naše vědomí bobtná, až nakonec vybuchne. A podstata se nemění, jestli vybouchne jako rakovina a zahubí mě nebo se z ní dočasně vyléčím. (Díky za to klasická medicíno.)
Nebo vybouchne jako šílený čin střelce, který zahubí 17 nebo 18 lidí. Jen člověka s rakovinou každý lituje, zatímco střelce všichni nenávidí, kromě těch, kteří ví, kam nenávist vede. A přitom se jedná v obou případech o oběti principiálně stejné nenávisti.
Takže nezbývá než se s tím naučit žít?
Ne. Je naštěstí víc technik, které můžeme použít, když chceme nenávist uzdravit.
První je právě v tom, že si uvědomíme, že uzdravit můžeme každý svůj pocit. A jak poznáme, že jsme svou nenávist uzdravili? Když cítíme vděčnost k tomu, kdo nám ublížil.
Ale to je blbost. Chápu vás. Když jste nikdy nezažili, jak to vypadá, tak vám musí připadat, že vám lžu.
Ale když se na to podíváte logicky: My všichni víme nebo si dovedeme představit, jak vypadá uzdravení zlomené ruky. Ta ruka je potom zcela zdravá. Jakoby nikdy zlomená nebyla.
Ale když jde o nenávist, tak si dokážeme představit, že když nám bude dotyčný dost daleko, tak ji nebudeme cítit. A co když je možné uzdravit svou nenávist tak hluboce jako svou zlomenou ruku a ještě víc?
Co nám ještě může pomoct?
Když si uvědomíme, že svou nenávistí doslova otravujeme sebe. Když cítíme nenávist, je to stejné jako bychom dobrovolně žili v toxickém smogu. A protože ta toxicita je v nás, tak nejvíc ubližuje nám a pak o něco méně našim blízkým.
A skutečně. Podle mých zkušeností nenávist ubližuje vždy nositelovi. Pak ještě hodně jeho blízkým, kteří za nic nemohou. Někdy blízkým, kteří za to trochu mohou. A jen výjimečně těm, na které se ten člověk doopravdy zlobí.
Skutečně sebe tak moc nesnášíte, i své blízké, že si tak moc chcete ubližovat?
Jestli už vám to došlo, tak teď jak na to.
Kdyby to byla vaše nenávist, tak řešení je snadné. Prostě ze sebe vyblejete všechno zlé a bude vám dobře.
Ale problém je ten, že ta nenávist, o které si myslíte, že je vaše, ve skutečnosti patří osobě, která vás zneužila a využívá vaše tělo k tomu, aby ona sama nemusela jít do světla. Právě proto není lék na nenávist. Protože dokud ho nezačne brát ten, kdo je nenávistí skutečně postižen, tak to nemůže fungovat.
Většina pocitů, kterých se nedokážeme zbavit,
patří mrtvým, kteří s radostí využívají toho, že na ně nevěříme. A oni nás můžou v některých případech až radostně zneužívat ke svým hrám.
Až je odhalíme a všechny pošleme do světla, tak pak najednou zjistíme, že jsme imunní nejen proti nenávisti, ale také proti dalším věcem, které jsme si doteď mysleli, že jsou naší součástí.
Bohužel celý proces není tak jednoduchý,
abych ho tady uměl popsat. A je jen na vás, jestli svůj vlastní život považujete za tok moc cenný, abyste se kvůli němu vzdali svého přesvědčení. Nebo to necháte až na příště. Jen budete celou tu dobu zbytečně trpět.
