Naši rodiče. Zdroj naší největší síly nebo zdroj našeho utrpení

Přesto, že znalost tohoto pojmu by vedla k pochopení skoro všeho, co se nám děje. Ale já raději používám pojem falešné já, protože přesněji ukazuje, co se děje a že se to může a má uzdravit.

Představte si malé dítě, které vnímá, že táta chce ublížit mámě, protože na ni křičí. A pak vidí, že máma chce zabít tátu, protože po něm něco mrští. Ale ono ještě neumí mluvit ani ovládat své tělo. Takže zůstane ve strachu. A v tom strachu zůstane celý život, když se neudělá něco, aby se ten strach uzdravil.

I když o pár minut později běžná hádka (z pohledu rodičů) skončí a rodiče se zase mají rádi, tak ono pořád věří, že se chtějí navzájem zabít. I když rodiče ani nenapadlo, že to tak dítě může vzít. Ale protože dítě ještě nemá žádné vědomé vědomí, tak se to vše přesune do podvědomí a tudíž nikdo neví, co se v něm děje.

Kdyby k němu táta a máma přišli a uklidnili by ho tónem svého hlasu, že ve skutečnosti se o nic nejedná, že se jenom pohádali, ale mají se rádi, dítě by se mohlo uklidnit. Ale protože nejsme zvyklí věci řešit, tak v dítěti rezonují oba hlasy tak dlouho, až je dítě zvnitřní (introjikuje) do sebe. A od této chvíle má dvě falešná já v sobě. Které se hádají a chtějí si navzájem ublížit. Ale jsou pořád v těle malého kojence. Které mezitím vyroste. A hledá si ženu, která odpovídá jeho matce. A najde si ženu, která hledá muže podobného jejímu tátovi v tom nejstresovatějším okamžiku. A když se takto muž a žena najdou, tak vznikne zamilovanost. Protože každý našel přesně sám svou chybějící část. Ale jak zamilovanost přechází, tak oba začnou hrát svou hru, kterou jim přikazuje jejich falešné já. Takže aniž si to uvědomují, přesně zrcadlí chování jednoho ze svých rodičů.

A kdyby si to uvědomili a zvědomili by své chování, tak by se oba zasmáli, objali by se a celý problém by zmizel. A jejich zamilovanost by se mohla proměnit v lásku. Ale protože na své problémy nevidíme, tak se začneme hádat ještě víc, protože nás v tom okamžiku ovládá naše falešné já. A s každou nevyřešenou hádkou mizí láska. A pak se divíme, že většina manželství končí „pro nepřekonatelný odpor“. Ale ve skutečnosti je ten nepřekonatelný odpor ve mně vůči mému druhému falešnému já, které se ukrylo a protože chce být uznáno, tak si našlo někoho venku, aby se do něj „zhmotnilo.“

A najednou je jasné, proč jsou některé ženy ve vztahu s násilníkem a proč z takového vztahu nedokážou odejít. Protože „ho mají rády“ víc jak sebe. A lidé venku se diví, proč žena neodejde. Ale ona nemůže, protože ona si vůbec neumí představit, že by se k ní mohl muž chovat lépe. A naopak se bojí, že by to mohlo být ještě horší. A navíc má pocit, že právě takto má láska vypadat. Protože přesně tak vypadala láska jejích rodičů.

A jediné definitivní řešení pro takovou ženu spočívá v uzdravení svých falešných já. A jakmile to udělá, už svému muži nedovolí, aby na ni vztáhl ruku. Ne, protože by byla silnější fyzicky. Ale protože si je vědomá své hodnoty. Ale protože tohle skoro nikdo neví, tak ženy zůstávají do momentu zlomu a pak cítí nenávist nejen ke svému muži, ale často ke všem mužům. A aniž si to uvědomují i ke svým synům. Protože i můj roztomilý kojeneček je budoucí muž.

Skutečné já je prostě jen kombinací jedné spermie od táty a jednoho vajíčka od mámy a ničeho dalšího. A všechno, co udělám já jako dospělý, tak má počátek v momentu zrození. A celý můj život je v podstatě naplánován, pokud se nerozhodnu ho sám měnit. Protože člověk, který aktivně nemění příčiny toho, proč se mu život děje, je jako biliárová koule, do které rodiče vložili směr a ona bezmocně jde vstříc svému osudu. A často říká:

A čím víc to říká, tím víc je stejný nebo opačný. Ale když se podíváte na syna, který to dělá opačně, než jeho táta, tak téměř vždy uvidíte tátu, jak to dělal opačně, než jeho táta. Takže syn to dělá přesně stejně jako dědeček i jako táta (který také dělal opak toho, čím byl děda). Ale protože každý jsme jiný, tak někdy totéž najdeme až u pradědečka nebo ještě dále.

Roky jsem utíkal sám před sebou, než jsem byl schopen poděkovat upřímně své mámě za dar života, který jsem od ní dostal. A teď už vidím, že můj život není špatný kvůli mé mámě, ale naopak jsem od ní dostal dar. Který jsem ale původně viděl jako své prokletí. Protože kdybych se narodil do „zdravé rodiny“, nikdy bych nepochopil o životě tolik, jako když jsem se narodil „do nezdravé rodiny.“ Ale hlavně bych to už nebyl já. Protože já jsem mohl vzniknout jen z mých rodičů a jen v tom čase, kdy jsem vznikl. Kdyby mě rodiče počali o měsíc později, už bych to nebyl já, ale někdo mě podobný.

váš život se změní. To, co vás oslabovalo, teď bude zdrojem síly. Když vám bude nejhůř, budete si moct představit svého otce a matku a dostat od nich znovu ten dar, který jste fyzicky dostal při svém zrodu. Ale pořád jste ho ještě nepřijali úplně. Já už jsem svému tátovi vděčný za to, že byl, jaký byl. Dříve bych se na něj zlobil, že se neuměl ochránit. A teď jsem rád, že jsem díky tomu našel způsob, jak se každý muž může stát MUŽEM. Dřív jsem se na sebe zlobil, že jsem ho nedokázal zresuscitovat. Ale teď už vím, že to bylo na mě moc v 17 letech ho zachránit. Ale hlavně už ho vidím jako svého otce. Ne jako chudáčka. A protože ho vidím jako většího, můžu se o něj opřít.

A to je neporovnatelný rozdíl. Protože předtím mi rodiče sílu brali. Teď už mi ji dávají. A díky tomu cítím štěstí a spokojenost. Sice ještě ne pořád, ale vzhledem k tomu, že jsem synem matky s celoživotní depresí a otce, který se bál se projevit, tak mám víc, než jsem si kdy uměl představit. A totéž nabízím i vám. Jenom s jediným rozdílem. Cestu už znám. Takže ji nemusíte hledat desetiletí, jako jsem to měl já.

https://www.facebook.com/groups/dotazyzdravi Tam se snažíme o spolupráci klasické medicíny a vědoteriky. Vědoterika je to nejlepší a nejúčinnější z ezoteriky vybrané na základě vědeckého pozorování výsledků.