Nemůžeme převzít zodpovědnost za svůj život, dokud obviňujeme sebe či druhé

Pro editory: Snad neporušuji žádné vaše pravidlo. Pokud by to tak bylo, tak prosím o vymazání prvního odstavce. Ale protože tam pak jsou uvozovky, tak pak nechávám i celý text beze změny.

A protože mé články jsou pro většinu lidí neuvěřitelné, tak tato paní jako první se rozhodla pod toto své psaní se nejen podepsat, ale zveřejnit i svůj email, ter.mlynkova na seznamu. Abyste se jí každý mohl zeptat na její zkušenosti.

Pro všechny, kteří mají pořád potřebu obviňovat sebe nebo druhé.
Nemusíte se obviňovat, stačí přijmout zodpovědnost.
Obviňovat je dětské a nevyzrálé. Ukazuji tím prstem na druhé. I když zrovna obviňuji sebe a ukazuji prstem sám na sebe, důležité je to, že ukazuji, hledám viníka. To nikomu nepomůže. Přijmout zodpovědnost znamená situaci obejmout a uzdravit jí. Když někoho skutečně přijímám, tak se vším, co k němu patří. Už nic neodmítám, zkrátka to přijmu jako celek. Stejné je to se zodpovědností. Uvidět pravdivě situaci takovou, jaká je, ať je to sebevíc těžké. To znamená přijmout zodpovědnost.

Přijmout život. Pojmout život takový, jaký je, v pravdě. Celý. Nevybírat si jen to, co se nám hodí a něco chtít nevidět apod. Přijmout zodpovědnost znamená pojmout celek dané situace. Prostě vše.
Nikdo po nás nechce, abychom trpěli. To je rozdíl mezi VINOU a ZODPOVĚDNOSTÍ. Zodpovědnost tady není od toho, aby trestala, ale od toho, aby pomohla člověku UVIDĚT důsledky svých činů, PROCÍTIT pocity z toho plynoucí a POUČIT SE, že takhle už to dál nechci nebo takhle to příště nechci. Nikdo nechce nikoho trestat. Jen uvidět, procítit a pustit. A změnit se. Ne tím, že se snažím změnit, ale tím, že jsem o zkušenost bohatší a tahle zkušenost mě změnila. Nejde, aby mě nezměnila. Zkrátka jsem to prožil, procítil a už nikdy nebudu stejný jako dřív, i kdybych chtěl. Tohle je přijmout zodpovědnost. Vina s tím nemá nic společného. Vina nám brání přijmout zodpovědnost a poučit se z vlastních chyb. Proto je dobré vinu vědomě pouštět. Vědomě jí propustit do světla (nahoru, do nebe, poprosit si, představit si, jak z nás vina odchází do světla), protože vina nikomu neslouží.

Dříve jsme si myslela, že když nebudu cítit vinu, udělá to ze mě zlýho člověka, protože budu chtít dělat špatný věci, když nepřijde trest. Ale když všechno to „špatný“ ve mě bude přijímáno a milováno (a že to není jednoduché), nebude nikdo, kdo by měl chuť dělat něco špatného. Protože „špatné věci“ dělají lidi jen z bolesti a utrpení a svým odmítnutím a pohrdáním a trestáním to špatné v nich jenom prohlubujeme. Roste zlost, bolest a nepřijetí. Nenávist sama k sobě. A protože člověk tvoří ze sebe, co takový člověk plný nenávisti, bolesti a utrpení a nelásky k sobě může vytvořit? Může dát jen to, co má.
Chceme-li uzdravit sebe i lidi kolem sebe, učme se milovat a odpouštět chyby. A i když je to těžké, i když chceme z bolesti trestat, tak co zaseješ, to taky sklidíš. Zkus jednou sobě nebo druhému dát lásku, i když něco v tobě má pocit, že tenhle si to rozhodně nezaslouží. A uvidíš. Co zaseješ, to sklidíš. Chceš sklízet lásku a radost nebo bolest a utrpení?
Všechno je to cesta, proces učení. Učme se odpouštět na malých věcech a postupně postupujme k těm větším. Vyzkoušejte si na něčem, co se stane, když neodpustíte a pokud jste zvyklí to tak dělat celý život, tak to ani nemusíte zkoušet, protože víte, co se stane. A pak naopak zkuste odpustit, a uvidíte, co se stane.

Neodpouštějte proto, že „jste lepší“. Neodpouštějte proto, že teda uděláte druhému „laskavost“. Odpouštějte kvůli sobě, protože vy ze sebe od-poušíte ty (s prominutím) výkaly, které v sobě nosíte a které ve vás hnijou roky. Děláte tím laskavost sami sobě. Kdybyste druhému odpouštěli proto, aby jste mu ukázali, jak jste „dobří“, nebylo by to pravé odpuštění. Jenom „hra ega“ na odpuštění. A to nikomu nepomůže. Ani vám. Možná tak to na chvíli „uleví“ vaší hlavě, že Vy jste přece Ti „dobří“ co odpustili.
Jak poznáme, že jsme odpustili doopravdy? Když je něco doopravdy, tak je to „jen tak“. A to je to pravý. To je to čistý. To je to nezištný, z lásky. To uměj dobře děti. Ty ještě umějí dělat věci „jen tak“. Když si hrají, je to „jen tak“. Nic tím nesledují, nic tím nechtějí získat, prostě si „jen tak hrají“. A to je čistý. Tím bychom se měli inspirovat. Až dokážeme někomu odpustit „jen tak“, tak jsme to dokázali, ale ve chvíli, kdy to budeme dělat pro to, abychom to dokázali, už nám to zase uniká.
V „jen tak“ není záměr, což je pro naší mysl velmi těžké. Proto je potřeba, aby odpuštění vycházelo ze srdce a né z hlavy.
A že to neumím? No a co? Mám spoustu času na to, se to učit a tady (ostatně i jako jinde) dobře funguje cesta - udělám to, jak umím a příště to udělám líp. A pak ještě líp, až se dostanu tam, kde jsem si přál být.

Jak poznám, že jsem někomu odpustil doopravdy? Necítím už vůči němu žádný vztek nebo zášť. Nepřeji mi nic zlýho, nezlobím se na něj, necítím smutek, bolest nebo křivdu a pokud ano? Mám čas. Mám čas naučit se odpustit mu postupně s tím, že mu možná nikdy neodpustím. Že to prostě nedokážu. A to je v pořádku. Být k sobě pravdivý.
Přiznávat si svoje pravdivé pocity je podle mého názoru cesta k uzdravení čehokoliv. Zkrátka řeknu popravdě to, jak to mám, ať je to sebe víc hrozný a už tím, že to řeknu, se to může změnit a už to tak nemám, už to mám zase jinak.
Protože život je jako řeka. Chce plynout, ne stagnovat. Život chce být prožíván!!! Jakmile projde naším tělem, naším životem nějaká emoce, je pryč a přichází další, jiná. Je to jako vlny.
Když v sobě emoce držíme, ta neprožitá emoce pořád a pořád u nás čeká, až jí prožijeme nebo až prostě bude prožita. Ona sama nezmizí. Je to jako přehrada, která zadržuje vodu (život) a ta voda začne stagnovat a kazit se a hnít. A když si těch emocí, které nechceme za žádnou cenu vidět!!!, nechceme za žádnou cenu prožít!!! nasyslíme dostatečné množství, vytvoří to tak obrovskou hráz, že ta hráz zachytí tak velké množství vody (našeho života, naší životní energie), která se zkazí, že takové velké množství zkažené vody nakonec otráví celou naší bytost, naše tělo i náš život.

A přitom stačí jen OD-POUŠTĚT. Zvedat stavidla (dovolit si prožít potlačené emoce), pouštět tyto emoce z těla ven a tím i OD-POUŠTĚT (nechávat odtékat) zkaženou vodu, aby mohla opět začít proudit voda čistá a život dávající.
Pouštět emoce znamená přiznávat si pravdu. Alespoň sám před sebou a prožít si emoci, která je za tím, i když to je to nejtěžší. Ale tím bychom uzdravili svoje těla, svoje vztahy, svůj život a vyzařovali bychom do okolí život, životní energii (prýštila by z nás do okolí čistá, živá voda a ne zkažená) a tím bychom život kolem sebe podporovali a ne ho zabíjeli. Tím bychom léčili i lidi kolem sebe a ne jenom lidi, všechno. Té čisté vodě co může proudit, když zvedneme stavidla se říká LÁSKA.
A jestli máte rádi kytičky nebo zahrádku, čím je chcete zalívat? Čistou vodou nebo jedem? A jestli máte rádi svoje okolí, svojí rodinu a přátele, není lepší se uzdravit?
Člověk by řekl, že pokud mám spor se sousedem, mojí kamarádky, která bydlí x km daleko se to vůbec netýká, ale není to pravda. Vy si ten spor nesete uvnitř sebe a to je ta zkažená voda. To je ta zkažená voda, která z vás stříká dokonce i když o tom nemluvíte. Je to vaše energie, kterou ať chcete nebo nechcete vyzařujete do okolí a není cílem, abyste si teď řekli, ježiš marjá, já všem kolem sebe ubližuju a radši se zavřu do skříně a nebudu z ní vylejzat.

Naším úkolem je přijmout právě tu zodpovědnost za svůj život. Abychom ho mohli začít postupně uzdravovat. Abychom mohli postupně odstraňovat ta stavidla. Je naší zodpovědností, pokud máme barák v rozpadu (náš život), aby někomu nespadl na hlavu. A tak opravujeme, co umíme a co můžeme. A co když na to nemám? Nedá se nic dělat. Přijmu jen to, že na to nemám a už tím dám sám sobě lásku a pochopení a už tím se uzdravuju.
Protože přátelé, víte co? Láska je jen pravda a pravdivost k sama k sobě a k druhým. A tak nám všem přeji, ať jsme k sobě i k druhým co nejvíce pravdivý, laskavý a chápající. Svět to potřebuje, my to potřebujeme.“