Článek
Ale ano, stejnou nemoc má třeba pan Babiš, kterého vzpomíná. Ta nemoc se projevuje tak, že za všechno můžou jen ti druzí. Je to nemoc zhoubná, ale ne smrtelná. Naopak má mnoho výhod.
Když si zvolíte dobře „ty druhé“, tak vám to může přinést bohatství, moc (jako u pana Babiše) nebo pocit, že vy jste ta nejlepší a nejúžasnější.
A myslí si to určitě i hodně mužů. Ale jsou to muži, o kterých, až bude velká, napíše článek. A v tom článku popíše svou bolest. Tato IQanka, i když je chytrá, i když je krásná, tak nepoznala jediného českého muže, který by nebyl hadrovým panákem.
Ale ono upřímně řečeno se není čemu divit. Vedle fulleritové ženy musí každý muž vypadat jako hadrový.
Fulleritová žena?
Přišlo mi hloupé říkat IQance diamantová žena, protože diamant je sice nejtvrdší na stupnici tvrdosti, ale ona by si o sobě mohla myslet, že je třeba drahá nebo cenná jako diamant. (Fullerit je ještě tvrdší než diamant.) A ona je přece cennější a tvrdší než nějaký blbý diamant. Tedy aspoň to tak vypadá na první pohled.
Vy, milé děti, to ještě nevíte, ale co se navenek tváří, že je nejtvrdší, tak to se uvnitř cítí strašně křehce a zranitelně. Takže v minulosti se o ženách říkalo, že jsou jemné a něžné, ale ve skutečnosti právě tím byly uvnitř silnější než muži. Ve vnitřním světě. A muži byli silní navenek, a tak bojovali ve vnějším světě. Ale když skončil boj, tak se rádi vrátili ke svým ženám a nasytili se jejich jemností a křehkostí. Tedy když to dané ženy uměly. Tak jako to umíte vy, kteří už dávno víte, že dvě pohlaví se krásně doplňují.
Ale ve světě, o kterém vám povídám, to nevěděli. A mysleli si, že muži a ženy musí spolu bojovat. Místo aby bojovali spolu za něco, tak oni bojují ještě i teď mezi sebou proti sobě. Takže to ženy neuměly, jak se dá jemností a křehkostí každý muž odzbrojit. A tak stačilo, aby si muži nevážili žen a pak se k nim muži chovali tak strašně, že díky nim nakonec vyrostly fulleritové ženy. Které se teď chovají stejně bezcitně k mužům. I když dnešní muži už jsou jiní než muži dřív.
A jak to bylo dál? Jsou nejméně 3 verze.
První verze
zní, že po poslechnutí této pohádky se milá IQanka rozbrečela. A s každou slzou kousek z jejího brnění odpadl. Až se nakonec ukázala žena, kterou byla doopravdy.
Ale milé děti, tohle je jen pohádka. A bohužel vám musím říct, že kromě pohádek pravdivých, jako je ta, kterou vám vyprávím právě teď, jsou pohádky také nepravdivé. A sice bych tomu moc rád věřil, ale fullerit je podle mě příliš tvrdý na to, aby mohl podlehnout jen jedinému příběhu.
Druhá verze
Přijel princ na bílém koni a fulleritovou ženu osvobodil ze zajetí fulleritu.
Ale bohužel milé děti. I tahle verze není pravdivá. Protože princové jezdí za úplně jinými typy žen. A fulleritové ženy si musí pomoct samy. Protože tak to chtějí. Ona fulleritová žena nemůže být nikým osvobozena. To si nejdřív musí uvědomit, že to není ona. Že fullerit ji chrání, ale i před tím, po čem touží. Že fullerit se tváří jako dar, ale když si moc dlouho oblek nesundá a přiroste k ní, tak se stane prokletím.
Třetí verze
Milá IQanka se nakonec vdala. A měla děti, které pokračovaly v jejím odkazu. A všechno by bývalo dopadlo dobře, kdyby nepromluvilo tělo. Ono totiž tělo neumí mlčet. U některých lidí mluví hned. U některých později. A někteří lidé umřou, aniž by kdykoliv porozuměli tomu, že na ně celou dobu jejich tělo mluvilo. Dokonce teď je na tom místě, kde se pohádka odehrává, takových lidí většina. Takže se nedivte, kdybyste tam někdy přišly, že jejich těla na vás budou mluvit a ti dotyční budou chtít léčit, a přitom budou odmítat, že jejich těla na ně celou dobu mluví a říkají jim, co mají dělat. A vy se budete muset často tvářit, že jejich těla nemluví, když s nimi budete chtít udržet přátelské vztahy. A nebo jim řeknete pravdu a ti lidé se velmi často od vás odvrátí.
Takže už nevíme přesně jak její tělo na ni promluvilo. V jejím světě se neříká „tělo říká“, ale místo toho témuž říkají slovem „diagnóza“. A těch diagnóz je strašlivá spousta. Ale všechny značí nespokojenost ženského těla s tím, že se musí chovat jako mužské.
„A jaké to jsou ty diagnózy?“
křičely děti. Protože v tom místě, kde jsem jim tu pohádku vyprávěl, tak tam ještě neztratily dětskou zvídavost ani dospělí. A tudíž je zajímalo všechno. I to, co v jejich světě není. (Ale o tom by byla jiná pohádka: Jak ztratit zvídavost.)
„Ale milé děti, je to diagnóza,“ řekl jsem. Ale protože ony pořád naléhaly, tak jsem jim některé vyjmenoval. Třeba poruchy cyklu, hormonální poruchy, problémy s menstruací, jakékoliv záněty a problémy v oblasti ženských orgánů, předrakovinná stadia a když hodně dlouho taková žena neposlouchá, tak i rakovina.
Jiná těla pak mluví tak, že si daná žena nemůže najít partnera pro život nebo on s ní nechce být. A když už tohle všechno daná žena překoná, tak může mít problém mít děti. A když je má, tak z dítěte vychová další fulleritovou ženu nebo hadrového muže.
A to je všechno?
Bohužel ano. Pravdivé pohádky nekončí „a jestli neumřeli, tak tak žijí šťastně dosud“.
Ale každá pohádka může skončit dobře. To už záleží na IQance. Takže jí můžeme popřát, aby svůj fulleritový oblek dala do skříně pro případ potřeby a normálně nosila své tělo. A aby ho poslouchala.
