Proč je dobře, že jsme každý jiný. Aneb žádná vlastnost sama o sobě není dobrá

https://www.flowee.cz/civilizace/12768-navenek-slusnaci-uvnitr-ale-nemaji-problem-vrazdit-poznejte-banalitu-zla?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=1187210&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

Jestli nejste dostatečně svědomitý, už se nemusíte trestat za to, že tuto vlastnost nemáte v nejvyšší intenzitě. Protože vědci zjistili, že „nejsvědomitější lidé by se mohli stát těmi nejpreciznějšími vrahy. Souvisí to s jejich ochotou dodržovat obecná pravidla a normy.“
Na druhou stranu se nemusíte bát, jestli jste svědomití. Protože vědci nepochopili skutečnost a tak se soustřeďují na nepodstatnou věc. Protože tím skutečným problémem není svědomitost, ale strach se řídit svým vlastním názorem.
Takže svědomitý člověk, který se nebojí říct, že něco je špatně, se nikdy nemůže stát Hitlerem ani Eichmanem, podle kterého vznikl termín banalita zla. Více informací si přečtěte v daném článku.

Lidé, kteří nemají strach, jsou prý psychopaté. Ale zase je zde úplné neporozumění. Protože největší strach mají lidé, kteří se tváří, že se ničeho nebojí. A jejich (podvědomý) strach se projevuje tím, že všem chtějí ukázat, že oni se ničeho nebojí. A právě jejich obrovská touha ukázat, že se ničeho nebojí, je důkazem toho, že daný člověk se bojí tak moc, až musí předstírat, že strach nemá.
Proto Hitler byl plný strachu a aby tento strach přehlušil, tak se vydal do války. Zatímco jiný diktátor a fašista, Franco se bál méně a proto nevyzval celý svět na souboj. Dalším důkazem, že se španělský fašista Franco bál méně, byl i fakt, že nemusel vidět své vlastní zlo v Židech. Říká se tomu odborně projekce zla do jiných.
O tom se málo ví, ale španělští židé byli pod ochranou Španělska. Jen proto, že Franco se tak moc nebál. Takže je nemusel chtít vyvraždit.

tak se pak dělají výzkumy, které ukazují jednotlivosti, ale celý problém spíše zahalí, než by ho odkryli. A pak si i pan Radkin Honzák, kterého si velice vážím pro jeho moudrost, myslí, že „mezi chladnokrevně operujícím chirurgem a masovým vrahem je tenká hranice“.
Ano, když nevím, jak se projevuje nejvyšší forma strachu, protože má metoda je závislá jen na slovech, tak to tak vypadá. Ale když moje metoda jde hlouběji, než jakákoliv metoda založená na slovech, tak ten rozdíl je veliký. Protože i chirurg může být psychopat. Žádné povolání nedává jistotu, že daný člověk je kvalitní. Ale normální chirurg životy zachraňuje, zatímco psychopat je ničí. A pro mě je nepochopitelné, že neumíme přemýšlet a vidět rozdíl. A jakmile uvidím jeden rozdíl, mám šanci uvidět i další: Dobrý chirurg řekne, že má strach nebo řekne, že nemá strach, ale pokoru ke své práci. Protože kdyby měl chirurg paralyzující strach, nemohl by svou práci dělat.

Rozdíl mezi strachem, který paralyzuje a zdravým strachem je nejlépe vidět u horolezců. Hory jsou plné mrtvol lidí, kteří se nebáli hor. Takže horolezci říkají, že jen blbec a sebevrah se hor nebojí. Ale když s nimi mluvíte, tak zjistíte, že někteří z nich nemají strach, ale ví, že hory jsou větší, než oni. Takže jinými slovy mají to pozitivní ze strachu a přitom nemají tu paralýzu ani potřebu předstírat, že oni strach nemají.
Zatímco jiní horolezci říkají „strach k lezení ve zdravé míře patří, ale nesmí mě paralyzovat“. Což je příznak, že strach je „zdravý“, nebo aspoň má k němu velice blízko. A zdravý strach už není ve skutečnosti strach, ale něco, co mi velmi pomáhá. A nejbližší synonymum zdravého „strachu“ je pokora, úcta a pochopení, že my nejsme všemocní. Všimněte si, ani nemáme slovo pro „zdravý strach“. Protože jen zcela výjimeční lidé ho zažívají. Zatímco slov pro nemocný strach máme nejméně tři. Protože strachy, úzkosti a fobie jsou naší neoddělitelnou součástí, dokud nenajdeme cestu, ve které si je můžeme uzdravit. A až pak zjistíme, jaký život může být.

A když mám strach tak moc, že musím předstírat, že ho nemám, tak trpí spíš ti druzí. Protože nejjednodušší cesta, jak předstírat, že já se ničeho nebojím, je všechny své stíny (= negativní vlastnosti) hodit na druhé. Takže když si chcete myslet, že ten druhý je špatný, ve skutečnosti mluvíte o sobě. Zatímco zdravější člověk přizná: Nejsem dokonalý. Mám své chyby.
Já jsem se rozhodl pro život, kde je jen nezbytně nutná míra utrpení. A co vy?