I psychoterapeuti jsou jen lidé

Vyšly 2 články o tomto případu a nejméně jeden z nich je určitě tendenční. Který to je, nechám na čtenářích. Protože o tom, ke kterému se každý čtenář přikloní, je vždy dáno zkušenostmi čtenáře, jeho pohlavím, jeho důvěrou k psychoterapeutům, k mediím a spoustě dalších věcí a až nakonec fakty.

Jednoznačně v tom, že psychoterapeut je jen člověk. Kdyby to byl naprogramovaný stroj, kde by bylo čtvrté přikázání (první tři už jsou zabrané, viz Isaac Asimov): „Nepohlédneš na svou klientku jako na ženu“, tak by se to nemohlo stát.
Ale my všichni jsme lidé. Nenaprogramovaní. Chybující. Tento pan psychoterapeut jednoznačně pochybil a je a bude za to trestán. Ale pomůže to někomu? Co by asi tak chtěla milá dívenka, kdyby to bylo v její moci? Kdyby se mohl vrátit čas, ona by chtěla vztah s panem psychoterapeutem a nebrala by ohledy na jeho partnerku a jeho děti. Teď, když už pochopila, že to nemůže dostat, tak chce jeho potrestání s tím, že „nechce, aby se to stalo nějaké další“.

Pan psychoterapeut poznal, že moc ve vztahu terapeut-klient má vždycky ten, kdo jí chce použít. A on poznal situaci, kdy ji má klientka. Zatímco obvykle ji má psychoterapeut, ale ten ji nechce (pokud není špatný člověk) použít proti svým klientům.
Z toho důvodu měl moc nad svými klienty kutnohorský léčitel, a proto jsou teď tyto ženy na lavici obžalovaných za jeho vraždu. Kdyby to nebyl špatný léčitel, který své následovníky trýznil, moc by nad jejich životem neměl. A také kdyby jeho „ovečky“ byly „normálně hodné“ (tedy by nebyly přehodnělé = silně v pocitu viny), tak by ho po jednom setkání už nechtěly znovu vidět.

A paradoxně s čím lepším úmyslem psychoterapeut dělá svou práci, tím víc nepracuje s mocí u sebe, ale dává ji klientovi. A čím více je autentický, tím více se může stát, že klient svou moc použije, když terapeut udělá jakoukoliv chybu. A tato chyba je velká.

Skutečný problém je v tom, že psychoterapeut nemá sám vyřešenu blízkost. A kvůli tomu selhal. Kdyby ve svém výcviku tímto problémem prošel doopravdy, klientce by pomohl uvidět, že její touha po vztahu je jen její touhou asi po skutečném vztahu s otcem. A on se místo toho s ní zapletl. Ale je to jeho chyba, že si to nevyřešil, nebo je to chyba druhu psychoterapie, kterou on dělá nebo je to chyba výcviku, kterým prošel a pak chyba supervize, že celou tu dobu se tam toto téma neobjevilo?
Všemi podobně důležitými procesy projít úplně do hloubky se za 4 nebo 5 let výcviku nedá. Ale samozřejmě, že psychoterapie to buď ví a pak se s tím dá pracovat dál nebo to neví a pak to znamená, že vůbec neví o hloubce psychiky nic podstatného.
Navíc je mnoho druhů psychoterapie, které neumí problém vyřešit na úrovni skutečné příčiny a tak své absolventy nechá s tím, že „se to nesmí“. A doufá, že zákaz to vyřeší.

Ale i když daná psychoterapie je vědecky uznávaná, certifikovaná a umí vyřešit skutečné příčiny problémů, tak sama ví, že to není schopná vyřešit. Protože kdyby to mohla vyřešit a uměla to u každého svého absolventa, nemusela by ve svém kodexu mít zákaz. Nebo by ukazovala případ našeho psychoterapeuta všem budoucím psychoterapeutům a říkala by, proč ten zákaz je doopravdy.
Podobně jako my dnes nemusíme přísahat na to, že „nebudeme jíst maso z jiného člověka“, protože nám kanibalismus připadá odporný. Stejně tak by psychoterapeuti nemuseli slibovat, že nebudou mít žádný vztah ke klientovi, kromě vztahu terapeut-klient, kdyby měli svou psychiku vyřešenou nebo kdyby jim došlo, že zákaz má chránit i je.

Toto není útok na žádnou psychoterapii. Jen by lidé měli vědět, že psychoterapie má zatím jen 100 let vývoje a třeba „lékařská věda“ měla sto let vývoje za sebou podle jednoho zdroje v roce 1900, podle mě se medicína jako věda začala projevovat třeba v psychiatrii až zhruba v roce 1950. Do té doby to věda nebyla (aspoň to říkali moji starší kolegové, kteří si ještě pamatovali na ohromný posun v léčbě psychofarmaky). A medicína jako taková je tady s námi už mnoho tisíc let a přesto nevíme všechno.

Protože jsem pracoval pod jedním primářem, který byl navíc také významným psychoterapeutem a já mohl uvidět, jak pracuje. A v této představě jsem žil až do letošního roku. Že psychoterapeut nikdy nelže, že mu nejvíc záleží na klientech a že ví, že každý z nás je na cestě. Že každý psychoterapeut má v úctě i jiné směry a že když ukážu opak, tak tím říkám něco o sobě a až v druhé řadě a jen možná i o tom druhém.
Předpokládám stále, že takovýchto psychoterapeutů je 99%. Ale protože jsem se také potkal s Českou asociací psychoterapeutů (ČAP), tak se vůbec nedivím, že se její chování může jevit lidem zvenku jako ochrana psychoterapeutů před naštvanými klienty. Nevím, jak jinak si vysvětlit to, co zažila paní, že její stížnost spadla do spamu. A jak se dalších 6 měsíců nic nedělo. Může se to samozřejmě stát, ale podle toho, co jsem zažil i já, tak se to jeví jako běžná praxe.

Neznám celý případ, takže nemůžu soudit. Navíc se pohybuji v podobné profesi, jen s tím rozdílem, že nemám žádnou asociaci, aby za mě bojovala, když Česká asociace psychoterapeutů jasně stojí na straně té, která neříká pravdu (v mém případě). A odpověď na mail jsem také už dva měsíce nedostal a už v to ani nedoufám. Protože já naštěstí nejsem závislý na odpovědi ČAP, já si mohu uzdravit i to, čím jsem si prošel a tak se těším, až napíšu pravdivě článek „Moje učitelka ČAP.“
Ale vím, v jak těžké situaci musí být klientka i její (bývalý) psychoterapeut.

A přitom by stačilo málo a klientce by mohlo být pomoženo. Stačilo by se jí zeptat, zda se chce cítit lépe nebo chce přitížit danému psychoterapeutovi. Pokud je její primární cíl, aby daný psychoterapeut trpěl za to, co jí udělal, pak má ČAP povinnost mu zakázat jeho profesi. (Tady si dovolím veliké zjednodušení, kdyby se stal ten zázrak a někdo se mým článkem cítil tak ohromen, že by to chtěl udělat podle mě, tak mu vysvětlím, co je přesně cílem zákazu a proč ho musí daná asociace dát a na jak dlouho). A až se to stane, tak by se někdo měl zeptat paní, zda je jí lépe. A zda si už konečně nechce pomoci.

Protože známkou toho, že problém nebyl vyřešen, je touha po potrestání, i když se může navenek projevovat jako touha, aby žádná další žena to nezažila.
A až jí někdo doopravdy pomůže (odhaduji že to bude trvat od 10 návštěv do tak asi 20, když půjde tam, kde se to umí), tak už nebude mít potřebu mu ubližovat.

A pak může sama poprosit ČAP, aby byl trest snížen. Daný psychoterapeut už bude potrestán dost a pravděpodobně si už nikdy nedovolí mít jakýkoliv jiný, než terapeutický vztah se svou klientkou. Samozřejmě nejlepší by bylo, aby si svůj problém vyřešil také, ale je těžké to řešit na supervizi, kde můžou být smíchány dvě role. Protože cílem supervize je udělat takové prostředí, aby si to daný psychoterapeut mohl vyřešit. A obávám se, že i kdyby jeho supervizor sebevíce chtěl, tak mu daný psychoterapeut nemusí věřit, že se to neobrátí proti němu.

A právě proto musí její terapie spočívat v odpuštění danému psychoterapeutovi. A obávám se, že jen málo druhů psychoterapie ví, že odpouštíme kvůli sobě, ne kvůli tomu, kdo nás zranil. Protože odpuštěním nechávám svého „pachatele“, aby zůstal v jeho „sračkách“ sám. Dokud mu neodpustím, tak jsem tam s ním. A jen se přetahuji, aby on byl o hlavu níž, protože byl potrestán.
Je to úplně proti všemu, co nám náš „plazí“ mozek říká. A proti všemu, co drtivá většina ví.
Ale když se zařadíte do té menšiny, sami poznáte, že náš „plazí“ mozek nám pomáhá přežít v divočině, ale pro život v 21. století není moc vhodný, protože před většinou našich utrpení se nedá utéct nebo s nimi bojovat.

Máme v sobě pozůstatek našeho vývoje. Je mícha (= „náš předplazí mozek“), pak mozkový kmen, který řídí základní fyziologické funkce jako dýchání, reflexy, primitivní pudy. Je zodpovědný za reflex boj/útěk/zmrznutí. Tento mozek máme společný s plazy, proto se mu říká „plazí mozek.“
Následuje limbický systém (neboli část mozku, kterou máme společnou se savci, proto se mu říká savčí nebo tygří mozek). Jedná se o pokročilejší část mozku, která má na starosti emoce. Takže stačí způsobit, že máme strach a jednáme pod vlivem svého strachu. Dalo by se říci, že náš strach nás vrací na úroveň nejprimitivnějších savců. Proto také má daleko větší čtenost článek, který osloví náš „tygří“, nebo dokonce „plazí“ mozek, než článek, který směřuje k našemu neokortexu = „lidskému“ mozku.

...(tedy na to, abychom dominantně začali používat svůj „lidský mozek)? Nebo chceme dál nechat vládnout emoce a učit se, jak je zkrotit? Jestli chcete jít druhou cestou, tak v tomto případě máte ukázku toho, kam to vede. Emoce nakonec (téměř) vždy zvítězí. I když si je sebevíce zakážeme. Protože čím víc si něco zakazujeme, tím více to něco v nás chce.
Typickým příkladem jsou oběti celibátu, který nakonec nemůžou unést a stanou se z nich pachatelé sexuálního násilí. A protože i kněží jsou většinou normální muži, tak protože nemají přístup k dívkám, tak svou neukojenou touhu „musí“ nasměřovat aspoň k chlapcům. A samozřejmě že tito kněží jsou vinni. Ale daleko víc vina je církev, která bere mužům jejich přirozené touhy a myslí si, že zákaz to vyřeší.
A v tomhle ohledu si zaslouží kněz, který nikdy nesáhl na nedospělého chlapce uznání. A jestli to řešil vztahem se svou uklízečkou, tak přestože spáchal „hřích“ podle církve, tak zabránil skutečnému problému, kdyby nechal svou touhu růst a růst a růst a růst. A ti, kdo to i přesto dokázali, si zaslouží ocenění za to, že v takto nelidských podmínkách mohli zůstat lidmi.

On může mít ženu. Nemusí trpět celibátem. Ale i psychoterapeut je jen člověk, takže může být nešťastný ve vztahu. A o tom by každá žena měla vědět. Že každý psychoterapeut je jen člověk a jestli chce mít jistotu, že se nebude chovat jako muž, tak ať jde za psychoterapeutkou. Ale radši ať si ji proklepne, protože kdyby byla na ženy, tak by jí hrozilo totéž, co od mužů.

Vítejte ve světě reality. Protože my jsme zvyklí na to žít ve světě, kde je všechno bezpečné. Psychoterapeuti jsou dokonalí. Lékaři neznají únavu, i když musí pracovat víc, než nevolníci. Politici nikdy nezahajují války ani speciální válečné operace, natož nespravedlivé. Politici jsou neúplatní a hlavně politik, který ví, že „všetci kradnú“ je ten jediný, kdo nás zachrání.

A až si to pořešíme v sobě, tak budeme vědět, že my jsme zodpovědní za sebe. Za své činy i za své nečiny. Za své emoce i za to, jestli je uzdravíme nebo jestli sami sebe omezíme zákazy nebo ani to ne.

Dovoluji si předpokládat, že na konci tohoto příběhu bude o více, než dva nešťastné lidi víc. Jedna žena nebude nucena uvidět svůj problém a díky tomu si najde jiného staršího muže, který když to nebude po jejím, tak mu zase ublíží.
A jeden psychoterapeut, který bude mít v ideálním případě (jak si to představuje autorka druhého článku) zákaz činnosti. A spousty lidí, kterým pomohl, se budou muset obrátit na jiného psychoterapeuta jen proto, že jedna paní nechce vidět svůj díl viny a zodpovědnosti a chce, aby ona za nic nemohla.
Přičemž je jasné, že daný psychoterapeut pochybil.

Jeden pán napsal tuto připomínku: „Jo, mlčí v tomto i vůči vlastním členům. A tahle organizace se chce změnit ve stavovskou komoru, aby terapeuti byli svobodným povoláním jako třeba právníci. A tato organizace by jim měla zajišťovat dozor a chystá si k tomu svůj vlastní návrh zákona. No. Nic moc reklama.“
A já k tomu přidám, že tato organizace chce dělat pořádek nejen mezi psychoterapeuty, ale mezi všemi lidmi, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhají lidem. Přičemž není nestranná. Je naopak šíleně na straně psychoterapeutů, což je v pořádku, dokud je tvořena psychoterapeuty. Ale nějak si nedovedu představit, že by se chovala podobně vůči jiným profesím a směrům, protože dokonce i psycholožka s nimi měla problémy, protože nedělala oficiální a certifikovanou psychoterapii, ale svou vlastní metodu.

A podobná věc se už stala mnohokrát v dějinách. Roku 1949 byl oficiálně vyloučen z Psychoanalytického institutu v San Franciscu pan Erich Berne. A dnes je uznáván všemi psychoterapeuty (včetně psychoanalytiků) jako zakladatel transakční analýzy. Je veliké štěstí, že byl vyloučen jen z kruhu psychoanalytiků, že ti ani tehdy neměli takovou moc nad svými členy, jakou chce mít ČAP, kdyby prošel návrh, který se teď připravuje.

Jestli chcete mít svůj život ve své moci, vězte o tom, jak život funguje a vezměte si za něj zodpovědnost. A pak můžete přijít za třeba i kutnohorským léčitelem a po první návštěvě ho pošlete tam, kam patří (ano, je to sprosté slovo, které každého napadne a já ho nemůžu použít, protože jsem už použil jinde podobné slovo a není žádné jiné slovo, které by ho tam mohlo nahradit. Tímto se všem omlouvám).

A když si vezmete zodpovědnost za svůj život, tak budete vědět, že každý člověk, se kterým se kdy v životě potkáte, může mít „skrytou agendu“. Ale protože si toho budete vědom, tak si nenecháte ublížit.

Naopak. Čím víc jsem v realitě, tím méně se mi bude dít, že by proti mně někdo zneužil mou slabost. Takže i když tomu nevěříte, tak právě člověk, který nikomu nemůže věřit jen proto, že „je psychoterapeut“ (lékař, politik, ….) bude odolný vůči tomu, že by mu někdo chtěl ublížit. A bude věřit lidem, u kterých si ověří, že za to stojí a ne pro jejich profesi.

A nezdolnost nebude výsadou jen hrstky lidí, ale stane se normální běžnou součástí lidského charakteru.
Nebo můžete zůstat tam, kde jste. Můžete si u toho zpívat píseň Tomáše Kluse: A že byla naivní, tak byl na i v ní.
A to je ještě pořád lepší, než nikdy nikomu nedůvěřovat. A v tom tkví největší selhání pana psychoterapeuta. Že jí „pomohl“ k tomu, aby nikomu nevěřila. A věřím, že daná paní je chytrá a vyřeší si aspoň tenhle problém, kdyby jím měla začít trpět.