Rodinné strategie

Budu rád, když se se mnou podělíte o vaše znalosti, můžeme spolu vytvořit další druh pomoci lidem.

Tuto strategii má rodina mé ženy. Ale protože není možné nemít žádný problém, tak ve skutečnosti je to zakrývací strategie. Když se objeví jakýkoliv problém, musí se ihned něco udělat, aby opět žádný problém nebyl. A díky tomu má žena má pocit, že se jí nikdy nedostalo zastání od jejích rodičů. Vztahy v rodině jsou dobré, dalo by se dokonce říci výborné. Na první, druhý i třetí pohled.

Ale má žena za to platí celý svůj život tím, že ona „musí překousnout“, „musí se přes to přenést“, „nesmí to tak brát“. Protože ona je přeci ta hodná. A já jsem moc rád za to, že alespoň ode mě dostala pocit, že já se jí zastanu. Ale v době jejího dětství to bylo jinak. A protože „hodné dítě“ už bylo zabráno mou ženou, tak její sestra musela (podvědomě) zvolit jinou strategii – „zlobivé dítě“. A když hodné dítě musí být hodné, tak velení přebírá zlobivé dítě. Což je zcela přirozené, když otec nechce nic řešit a nepřevezme svou roli „hlavy rodiny“.

Abych nebyl pochopen špatně: Otec mé ženy je vynikající člověk. O svou rodinu se stará podstatně líp, než bych já uměl. Je šikovný, dělá všechno až skoro dokonale. Já oproti němu jsem břídil. A i přesto mě přijal do své rodiny, protože si mě jeho dcera vybrala. Ale v této jediné věci je „odnaučen“ být hlavou své rodiny, zatímco ve všech ostatních je mým velkým vzorem.

Dědeček prožil válku a tehdy bylo životu nebezpečné „mít nějaký problém“ s nacisty. A v roce 1948 mu vzali komunisté mlýn a kdyby býval měl s tím problém, skončil by ve vězení nebo na popravišti Takže z jeho hlediska to bylo to nejchytřejší a nejlepší řešení, jak přežít. Ale bohužel to má vliv na jeho syna, dcery, vnuky a snad konečně pravnuk najde řešení.

Je svým způsobem stejná strategie. Až na to, že v rodině své ženy jsem vítán, když nemluvíme o tom, co děláme.

Tato strategie je útočná, když jiná rodina nedělá to, „co se má“. A právě v této rodině nakonec došlo ke dvěma sebevraždám obou jejích dětí. A zatímco nevím skoro nic o první sebevraždě, tak o druhé vím víc a zásadní byla neochota daného muže říct o svém problému svým rodičům. Takže raději zemřel, než by přišel za svými rodiči s tím, že selhal.

O tom, že v této rodině je něco v nepořádku, se vědělo už ale dlouho. Ze tří vnuků je jeden hospitalizován trvale, zatímco druhý má „jen“ „malý“ autismus. Ale místo toho, aby se řešilo, proč jsou vnuci postižení a případně se to uzdravilo, tak se to řešilo jen podáváním léků a počkalo se, až problém vygraduje.

A zde musím říct, že v té době nebyla žádná cesta, jak by se vnukům dalo pomoci, protože až před 4 lety jsem přišel na to, že za podobnými potížemi stojí „paraziti“, a pokud je mi známo, nikdo další k témuž poznání zatím nedošel. Ale určitě se už v té době dalo pomoci dětem, ale byla to rodina, ve které se nesluší, aby někdo „chodil na psychoterapii, natož na terapii“.

Naštěstí ne každá útočná rodina musí takto skončit. Podle mých zkušeností je potřeba víc generací, kdy útočíme na ostatní a my se cítíme jako ti nejlepší, až to nakonec skončí sebevraždou. V tomto ohledu je zajímavé, že právě teď roste počet sebevražd v populaci a současně se zvětšuje rozdělení společnosti na „my“ a „oni“. Pokud s tím nic neuděláme zgruntu a od příčiny, tak se obávám, že nás čeká pandemie sebevražd a nebo válka. Takže každý, kdo se uviděl v této strategii, by měl hodně uvažovat nad tím, jak tuto strategii ukončit. Přičemž řešením není se k tomu násilím přinutit, to není řešení, ale naopak urychlení špatných konců.

Moje matka má 89 let a žijeme s ní, protože nechceme, aby umřela. Před dvěma lety spadla a způsobila si nitrolební krvácení, a kdyby žila sama, tak už by zemřela. Ale i přesto „ona ví všechno nejlépe“, „všichni ji musí chápat“, „všichni se jí musí podřídit“, „všichni musí vzít v potaz, že ona má depresi“ a poté, co nám řekne, jak všechno děláme špatně a jak by se k ní chovali lidé, kteří by ji měli rádi, tak skončí diskusi „a už nechci nic slyšet“. Protože „by se jí udělalo špatně.“

V mé rodině vždy vládla deprese mé matky. A protože s depresí matky žít není jednoduché, tak můj otec zemřel v 54 letech a má sestra v 48 letech. Já naštěstí znám konstelace, takže jsem „jen“ v 51 letech dostal mrtvici a až díky ní jsem našel příčinu, o které jsem předtím neměl ani páru.

Ale ano. Většinu času do 50 let jsem žil mimo domov a v 50 jsem se hodně rozmýšlel, jestli mám žít v Praze nebo se vrátit domů. Ale problém nezmizí jen proto, že se o něm nemluví. A i když jsem s mamkou mluvil třeba jen 1× za čtvrtletí, tak platí pravidlo, že před svým rodičem nemůžete utéct, i kdybyste se odstěhoval do Austrálie. Takže jsem se rozhodl, že si musím vyřešit vztah se svou matkou, i když to bylo set sakra těžké. Ale díky tomu jsem získal nezdolnost vůči skoro každé manipulaci a i s mamkou jsem snad už na 90 % cesty.

Ale problém je, že některé problémy se nedaly vyřešit. I lidé psychicky zdraví mají problémy, které běžnou cestou nejdou vyřešit. I sebekvalitnější nácvik komunikace nepomůže, když problém není daného člověka, ale jeho parazita. Takže je v tom případě lepší se vrátit ke strategii: Nemáme žádný problém.
Protože představte si sami sebe, když vám řeknu: Ano, jde to vyřešit. Já jsem po 30 letech, kdy na tom pracuji, na 90 %.

Na druhou stranu se svými zkušenostmi jsem schopen vám pomoci, aby se 30 let mých změnilo třeba ve 3 roky u vás, protože už jsem prošlapal cestu. A jestli ve vaší rodině není psychická nemoc přítomna, tak je to snazší a může to trvat kratší dobu. Jediné, co je pro to třeba udělat, je začít.

Představte si, že když máte v rodině strategii Není žádný problém, tak se vaše problémy kupí a kupí a trvá to už třeba 100 nebo pravděpodobněji více let, protože už více generací ve vašem rodě neřeší problémy, ale valí je před sebou.

A v mém rodě se zátěž valí a neřeší už mnoho generací, takže jsem strašně rád, že vůbec ještě žiju. Já jsem neměl možnost to neřešit, protože kdybych to býval neřešil, zemřel bych asi ještě dřív, než moje sestra. Jestli vidíte něco podobného u sebe, můžete počkat na svou smrt nebo pracovat na tom, aby aspoň vaše děti už mohly být v pořádku. A dobrá zpráva je, že většina lidí už po jediném kurzu cítí změny k lepšímu.

Sem patří strategie jedné bezdomovkyně, která tak dlouho neviděla skutečný problém, až se stala bezdomovkyní. A celou tu dobu „řeší“ a nikdy nic nevyřeší, protože její základní problém je nedůvěra v kohokoliv.

Takže když jsme jí nabídli střechu nad hlavou a čekali jsme, že bude na sobě pracovat, tak jsme nakonec skončili v situaci, kdy věří víc svým pocitům, že to s ní nemyslíme dobře, než realitě. A když se nebude chtít podívat na své parazity, tak se s ní budeme muset rozloučit, protože když nás bude chtít pomluvit, může to udělat hned.

Této strategie jsem si všiml už před mnoha lety. Takže když někdo přijde na třetí kurz u mě a nevidím žádnou změnu, tak ho s touto strategií seznámím a chci, aby se podíval na skutečný problém. Když se to podaří, je tam velký posun. A když ne, tak ho s tím konfrontuji pořád, protože já nechci peníze za nic.

Ale je pravdou, že tito lidé spíše navštěvují jiné lektory, obzvláště oblíbené jsou podle mých zkušeností astrologie, numerologie (protože na nich se dozvím, že taková musím být, zatímco já lidem nabízím změnu a ne vysvětlení toho, proč se nemůžu změnit), věštění z karet, (následky řešící) léčitelé. Obecně jsou takovými lidmi nejvíc preferovány metody, které mají tu moc říct jim: Tenhle problém musíš mít. A ještě nejlepší by bylo, kdyby jim to dali černé na bílém.

Což i když to tak nevypadá, tak je jen poddruh strategie: Není žádný problém kombinovaný s Řešením nepodstatností, abych se nemusel podívat na příčinu.
Tito lidé dokonce se často i chlubí tím, že oni „žijí“ zatímco my ostatní žijeme jen na půl.

Když je rodina v nebezpečí a tak „hasí“ požár, aby si zachránila život nebo aby přežila. Tak je logické, že nemám čas nic řešit na úrovni psychiky. Proto naši pradědečkové byli často šťastnější, než jsme my, protože k jejich štěstí patřilo přežit zimu.