Článek
I Česká republika se čas od času stane dějištěm řádění masového nebo sériového vraha. Znamená to, že je česká společnost ohrožená? Pohled na statistiky trestných činů vypadá optimisticky, od roku 2013 můžeme konstatovat setrvalý pokles celkové kriminality. I návštěvníci z USA nebo západní Evropy často vyzdvihují relativní pocit bezpečí, který mají při pohybu po Praze. Aktuální stav tedy nelze pokládat za nějaký dramatický problém. V tomto článku ale vysvětlím, že problémem je výhled do budoucna a že abychom si zachovali uspokojivé společenské poměry, bude to vyžadovat aktivní úsilí.
V první řadě je potřeba identifikovat příčiny kriminality. Na prvním místě musíme uvést nízkou inteligenci. Málo inteligentní člověk zažívá ve svém životě časté frustrace způsobené každodenními neúspěchy. Každou chvíli se mu něco nepodaří, ostatní mají lepší výsledky, v jeho nitru bouří emoce, ve kterých se nedokáže vyznat a nerozumí ani chování ostatních lidí. Na jeho hlavu dopadají zdánlivě neočekávané a nezasloužené pohromy, které by ale jiní obvykle dokázali odvrátit díky lepšímu porozumění situaci. Tyto okolnosti v něm vyvolávají častý vztek a potřebu se mstít. Dále mají hloupí lidé horší schopnost plánovat, vyjít s prostředky a získat je legální cestou. To je tlačí ke krádežím a loupežím.
Je ale bohatě dokázáno, že hloupost zdaleka není jedinou příčinou zločinnosti. Například Andrej Drbohlav v knize Psychologie sériových vrahů rozlišuje dvě základní skupiny pachatelů – organizované a neorganizované vrahy. Ti první se vyznačují spíše nadprůměrnou inteligencí a komunikačními schopnostmi, zatímco ti druzí jsou intelektuálně podprůměrní a seděla by na ně charakteristika z předchozího odstavce. I méně závažné kriminality se vedle hloupých lidí dopouští také lidé průměrné i nadprůměrné inteligence. Co je u těchto lidí dominantní příčinou jejich antisociálního chování? Je to osvojená představa, že „pro mě pravidla neplatí“. Moderní společnost vyzdvihuje význam individuality a bezpočet struktur v lidech vytváří dojem, že jsou nějak výjimeční. Na prvním místě je třeba mluvit o sociálních sítích. Cílem těchto sítí je upoutat člověka na co nejdelší dobu. A toho se docílí nejlépe tím, že se mu podsouvá dojem vlastní výjimečnosti. Ano, právě ty jsi jedinečný, tvoje emoce nepochopí nikdo jiný, ty si zasloužíš mimořádný osud! A – pro tebe pravidla neplatí… Od rozšíření dotykových telefonů s připojením k internetu jsme svědky úplné pandemie v závislosti lidí na mobilech a sociálních sítích. Zejména dospívající děti a mladí lidé pod 25 let tráví se svými mobilními důvěrníky skoro všechen volný čas. V knize Instamozek od Anderse Hansena se můžete dočíst, kolik negativních důsledků pro psychiku a duševní vývoj tento stav přináší. Při neustálém projíždění kanálů vybraných příspěvků si tito lidé vytváří o světě velmi zkreslenou představu. Zkreslenou představu ale podporují i konvenční média, zejména akční filmy a hry. Filmová produkce posledních desetiletí se vyznačuje tím, že většina postav ve většině filmů se chová velmi nerealisticky. Nejhorší je to s bojovými scénami. V těch neohrožení superhrdinové kosí zástupy nepřátel a policisté jsou zpravidla zkorumpovaný a úplně neschopný kanonenfutr.
Do toxického mixu, který se nám tu namíchává, je třeba přidat ještě jednu ingredienci. A tou je pocit ublížení. Dnešní společnost propaguje takový rádoby chápavý přístup, kdy se posvěcuje komukoli jakýkoli pocit křivdy. Ano, spousta křivd je reálných, ale spousta jiných je pouze domnělá. Lidé, kteří jsou z různých důvodů nespokojení se svým životem, rádi uvěří, že vinu na tom nese někdo jiný a že mají právo se mu pomstít. A pomsta většinou nedopadá na konkrétní jedince, ale na „zlou společnost“, která to dopustila. To znamená na náhodné neznámé lidi.
Narůstající počet lidí má pocit, že jsou nějak výjimeční, že pro ně pravidla neplatí, že žijí ve zlé a nespravedlivé společnosti, že jim bylo ublíženo a že mají právo se pomstít. Právě z této skupiny se rekrutují antisociální agresoři a v nejhorším případě i teroristi a sérioví vrazi. A pokud se nezmění společenské trendy, o kterých byla výše řeč, bude takových jedinců přibývat.
Jak vypadají vyhrocené střety kriminálníků s policisty, to můžeme zjistit z youtubového kanálu PoliceActivity. Ten ukazuje stovky záznamů ze služebních kamer policistů. Na nich je vidět, že jedinci, kteří se s nožem nebo pistolí vrhnou proti policii, končí rozstřílení na zemi a valná část jich umírá přímo na místě. To je úplně jiný osud, než jaký líčí naivní příběhy akčních hrdinů.
Chceme-li zabránit růstu násilí v budoucnosti, pak bychom se podle mého názoru měli zamyslet nad možnostmi pozitivního ovlivňování a prevence. Za úvahu stojí následující body.
- V kulturní produkci klást důraz na realistickou tvorbu, která ukazuje, že konkrétní jednání má konkrétní důsledky.
- Neposvěcovat plošně pocity ukřivdění. Ten, kdo si myslí, že na něm bylo spácháno bezpráví a že žije v nespravedlivé společnosti, by si měl přečíst například svědectví z vyhlazovacích táborů (Byl jsem Mengeleho asistentem) nebo z válek (Nezapomeň na zlé časy) a zeptat se sám sebe, jestli jeho bezpráví bylo opravdu tak velké.
- Vyvracet představu, že má člověk právo mstít se vůči náhodným členům společnosti.
- Odrazovat lidi od toho, aby trávili příliš mnoho času ve virtuální realitě. Tím se deformuje jejich vnímání skutečnosti.
