Článek
Ve čtvrtek 19. listopadu se v čínském Šen-čenu uskuteční mimořádné setkání tří světových lídrů – amerického prezidenta Donalda Trumpa, ruského prezidenta Vladimira Putina a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. U jednoho jednacího stolu se tak ocitnou představitelé tří jaderných velmocí, jejichž vzájemné vztahy zásadním způsobem ovlivňují podobu současného mezinárodního řádu, globální bezpečnost i světovou ekonomiku.
Ještě před samotným jednáním se však odehrály události, které stojí za pozornost. Vladimir Putin se 18. listopadu setkal se Si Ťin-pchingem. Donald Trump dorazil do Číny později a čínský prezident ho osobně přivítal na letišti.
Diplomatický protokol sám o sobě nevypovídá o obsahu budoucích dohod. Ukazuje však, jak důležitou roli hraje v podobných setkáních nejen obsah jednání, ale také jeho veřejná podoba.
Zatímco pozornost veřejnosti se soustředí na možné dohody o válkách a jaderném odzbrojení, podstatnější otázka může být jiná: kdo dokáže nastavit pravidla, podle nichž se bude o těchto problémech jednat v budoucnu?
Tři prezidenti, tři rozdílné cíle
Donald Trump přijíždí s potřebou prokázat, že osobní diplomacie dokáže přinést výsledky tam, kde tradiční mezinárodní mechanismy selhávají. Jeho zájem se soustředí především na jaderné zbraně a válku s Íránem. V posledních vyjádřeních navíc uvedl, že chce otevřít také otázku Ukrajiny.
Pro amerického prezidenta je důležitá možnost představit jednání jako začátek širšího diplomatického procesu. Nemusí jít nutně o okamžitě podepsanou smlouvu. Už samotný závazek pokračovat v rozhovorech by mohl být prezentován jako úspěch jeho vyjednávacího přístupu.
Vladimir Putin přichází s odlišnými prioritami. Rusko potřebuje zachovat strategické vztahy s Čínou a současně zabránit tomu, aby se jeho mezinárodní postavení dlouhodobě omezovalo pouze na válku na Ukrajině a vztahy se Západem.
Trojstranné jednání mu poskytuje možnost vystupovat jako rovnocenný partner amerického a čínského prezidenta. Už samotná účast na takovém setkání představuje pro Moskvu významný diplomatický symbol. Putin navíc získává příležitost sledovat, jak daleko je Washington ochoten zajít při případném hledání kompromisu.
Nejodlišnější postavení má Si Ťin-pching. Jako hostitel může využít setkání k posílení mezinárodní role Číny. Současně však musí dávat pozor, aby se Peking nestal automatickým garantem řešení konfliktů, které sám nemůže jednoduše ovládat.
Právě v tom spočívá zajímavý rozpor celé schůzky. Trump potřebuje viditelný výsledek, Putin chce posílit své vyjednávací postavení a Čína může získat značnou část diplomatického užitku už tím, že dokáže jednání uspořádat a udržet pod kontrolou.
Čína nehostí pouze politickou schůzku. Hostí také budoucnost světového obchodu
Jedním z aspektů, kterému se v souvislosti s trojstranným setkáním věnuje méně pozornosti, je jeho zasazení do summitu APEC.
Do Šen-čenu nepřijíždějí pouze tři prezidenti. Setkání probíhá v rámci širšího jednání států asijsko-pacifického regionu, kde se diskutuje o obchodu, technologickém rozvoji, umělé inteligenci a budoucnosti dodavatelských řetězců.
A právě toto propojení může být pro Čínu mimořádně důležité.
Si Ťin-pching ve svých vystoupeních zdůraznil otevřený obchod, hospodářskou spolupráci a potřebu stabilního mezinárodního obchodního systému. Současně kritizoval protekcionismus. Je to poselství, kterým se Peking snaží prezentovat jako zastánce ekonomické otevřenosti, a to v době, kdy Spojené státy pod Trumpovým vedením používají cla a technologická omezení jako nástroje zahraniční politiky.
Rozpor je patrný zejména v oblasti umělé inteligence a polovodičů. Spojené státy se snaží omezovat přístup Číny k nejvyspělejším technologiím, zatímco Peking usiluje o technologickou soběstačnost.
Čína tak může z jednání vytěžit něco, co žádná společná dohoda o Ukrajině nebo Íránu nenabídne: posílení obrazu země, která je současně významným hospodářským centrem, technologickou mocností a místem, kde se setkávají nejvlivnější světoví politici.
To je důležitý rozdíl. Čína nepotřebuje rozhodovat o každém konfliktu. Potřebuje být u jednání, která ovlivňují pravidla fungování světového systému.
Jaderné zbraně: dohoda, která zatím nemá společný základ
Jedním z hlavních témat má být omezení jaderných arzenálů. Tato otázka získala na naléhavosti poté, co v únoru 2026 vypršela smlouva New START mezi Spojenými státy a Ruskem.
Poprvé po více než půlstoletí tak dvě největší jaderné mocnosti nemají platnou dohodu, která by omezovala jejich strategické jaderné arzenály.
Trump prosazuje vznik nové smlouvy, do níž by byla zapojena také Čína. Jenže právě zde se střetávají rozdílné bezpečnostní zájmy.
Podle odhadů amerického ministerstva obrany disponuje Čína více než 600 jadernými hlavicemi, zatímco americké a ruské zásoby jsou několikanásobně větší. Peking proto odmítá přistoupit na představu, že by se měl podřídit stejným omezením jako státy s podstatně rozsáhlejšími arzenály.
Pro Čínu je výhodnější požadovat, aby nejprve výrazněji omezily své zbraně Spojené státy a Rusko.
Znamená to, že zítřejší jednání přinese novou odzbrojovací smlouvu? Takový výsledek se v tuto chvíli nejeví jako příliš pravděpodobný. Američtí představitelé ostatně podle agentury AP nepočítají s oznámením konkrétní dohody.
Podstatnější může být samotné zahájení trilaterálního dialogu. Dosud se totiž jednání o strategických jaderných zbraních odehrávala především mezi Washingtonem a Moskvou. Zapojení Pekingu by představovalo významný posun, i kdyby zatím nepřineslo žádné konkrétní omezení.
Ukrajina: otázka, na které se mohou zájmy všech tří nejvíce střetnout
Zvláštní pozornost si zaslouží rozdílná vyjádření americké administrativy ohledně Ukrajiny.
Zpočátku zaznívalo, že ukrajinská válka nebude součástí oficiálního programu trojstranného jednání. Donald Trump však následně uvedl, že chce toto téma se Si Ťin-pchingem a Vladimirem Putinem otevřít.
Není proto jisté, jak velký prostor Ukrajina při jednání skutečně dostane.
Pro Putina představuje ukrajinská otázka zásadní bezpečnostní i politický zájem. Pro Trumpa je ukončení války jedním z cílů, na nichž může demonstrovat účinnost své zahraniční politiky.
Čína se nachází v komplikovanější pozici. Udržuje strategické partnerství s Ruskem, ale současně má zájem na stabilních obchodních vztazích s Evropou. Příliš otevřená podpora ruských požadavků by mohla její vztahy s evropskými státy dále poškodit.
Právě zde se objevuje prostor pro čínskou diplomacii. Peking může nabídnout zprostředkování, podporu dalších jednání nebo ekonomické pobídky. Taková role by však nebyla bez vlastních zájmů a očekávání.
Zprostředkovatel totiž nezískává pouze vliv na řešení konfliktu. Získává také možnost ovlivňovat budoucí vztahy mezi jeho účastníky.
Proto by případné větší zapojení Číny do jednání o Ukrajině nemuselo být pouze diplomatickou službou Rusku nebo Spojeným státům. Mohlo by se stát součástí širšího vyjednávání o vztazích mezi Washingtonem a Pekingem.
Pro Kyjev je zásadní, aby případné návrhy na ukončení války nevznikaly jako hotové řešení bez účasti samotné Ukrajiny. Stejně důležité je, aby při hledání evropského bezpečnostního uspořádání nebyly opomenuty státy, kterých se tato rozhodnutí bezprostředně týkají.
Írán může být tématem, na kterém najdou společný zájem
Vedle Ukrajiny bude důležitá také situace na Blízkém východě.
Spojené státy, Čína a Rusko mají k Íránu rozdílné vztahy, ale zároveň existují oblasti, ve kterých se jejich zájmy mohou překrývat.
Washington chce zabránit dalšímu rozšiřování konfliktu a omezit íránské jaderné ambice. Čína potřebuje stabilní energetické trasy a bezpečný průchod Hormuzským průlivem, který má zásadní význam pro světový obchod s ropou. Rusko má s Teheránem strategické vztahy a může využít svou pozici k ovlivňování dalšího vývoje.
Právě energetická bezpečnost může představovat jednu z mála oblastí, kde se zájmy všech tří mocností alespoň částečně setkávají.
To však automaticky neznamená, že se podaří dosáhnout společného řešení. Každá z mocností bude posuzovat případné závazky podle toho, co může získat v ostatních oblastech své zahraniční politiky.
Co může následovat? Tři realistické možnosti
Na základě dosavadních postojů jednotlivých aktérů lze rozlišit tři možné výsledky.
1. Výsledek bude především symbolický.
Tato varianta se v současnosti jeví jako nejpravděpodobnější. Prezidenti zdůrazní potřebu stability, bezpečnosti a další komunikace. Konkrétní dohoda nevznikne, ale otevře se prostor pro navazující rozhovory.
2. Vznikne základ pro širší vyjednávání.
Setkání může přinést příslib dalších rozhovorů o jaderném odzbrojení, případně o Íránu a Ukrajině. Významným výsledkem by bylo vytvoření konkrétního diplomatického mechanismu, který by jednání posunul dál.
3. Schůzka odhalí hlubší rozpory.
Pokud se ukáže, že americké požadavky na jaderné odzbrojení, ruské požadavky na bezpečnostní uspořádání a čínské zájmy v oblasti obchodu a technologií jsou neslučitelné, může setkání skončit bez výraznějšího posunu.
Ani takový výsledek by nebyl bez významu. Ukázal by totiž hranice spolupráce mezi třemi mocnostmi.
Evropa nesmí být pouze pozorovatelem
Pro evropské státy představuje setkání mimořádnou diplomatickou výzvu.
Evropa má vlastní bezpečnostní zájmy, ekonomickou sílu a významný vliv na budoucnost Ukrajiny. Přesto není přímým účastníkem trojstranného jednání, které může otevřít otázky evropské bezpečnosti.
Samotná nepřítomnost u stolu však ještě neznamená ztrátu možnosti ovlivňovat výsledek. Evropské státy mají nástroje, které nelze jednoduše obejít: ekonomické vztahy, sankční politiku, podporu Ukrajiny a vlastní bezpečnostní kapacity.
Rozhodující bude, zda dokážou vystupovat jednotně a nabídnout vlastní realistickou představu o budoucím uspořádání evropské bezpečnosti.
Pokud budou pouze reagovat na kroky Washingtonu, Moskvy a Pekingu, jejich vyjednávací pozice se bude oslabovat. Jestliže však dokážou formulovat společné podmínky a jednat o nich s ostatními mocnostmi, mohou mít na další vývoj podstatně větší vliv.
O výsledku nerozhodne společná fotografie, ale to, co přijde po ní
Zítřejší setkání může být významné i bez historické dohody. Jeho skutečný význam se totiž nemusí projevit v samotném závěrečném prohlášení.
Existuje podstatný rozdíl mezi diplomatickým gestem a skutečným vyjednáváním. Gesto se pozná podle společné fotografie a prohlášení o míru. Skutečné vyjednávání začíná teprve tehdy, když jsou stanoveny konkrétní kroky, účastníci, termíny a způsob kontroly dohodnutých závazků.
Právě na tyto detaily bude důležité se po jednání zaměřit.
Vznikne pracovní skupina pro jaderné odzbrojení? Bude pokračovat jednání o Íránu? Dostane ukrajinská otázka konkrétní diplomatický formát? A budou do případných dalších rozhovorů zapojeny také evropské státy?
Odpovědi na tyto otázky řeknou mnohem více než slavnostní projevy.
Na celé schůzce je totiž nejzajímavější ještě jedna okolnost: každý z prezidentů může chtít něco jiného, ale všichni tři potřebují, aby s nimi ostatní dál jednali.
A právě tato vzájemná závislost může být jedním z mála skutečných základů budoucí dohody.
Svět se nemusí změnit jediným podpisem. Může se však začít měnit ve chvíli, kdy se postupně ustálí nová pravidla, podle kterých budou nejmocnější státy řešit své spory.
Ve čtvrtek se tedy nebude rozhodovat pouze o tom, zda se Trump, Putin a Si Ťin-pching dokážou na něčem dohodnout. Důležitější bude, zda se podaří vytvořit pravidla dalšího jednání – a zda v nich zůstane dostatek prostoru také pro státy, jejichž budoucnost je na výsledku těchto rozhovorů závislá.
