Alois Brunner posílal děti do Osvětimi. Trestu unikl v Sýrii

Dne 31. července 1944 odjel z Francie jeden z posledních velkých transportů židovských vězňů do Osvětimi. Ve vagonech bylo přibližně 1 300 lidí, mezi nimi asi 330 dětí. Některé nacisté odvezli z dětských domovů v okolí Paříže jen několik dní před odjezdem. Nejmladším deportovaným bylo pouhých několik týdnů.

V té době už bylo zřejmé, že německá okupace Francie spěje ke konci. Spojenecká vojska postupovala po vylodění v Normandii do vnitrozemí, odboj zesiloval svou činnost a nacistické úřady připravovaly evakuaci. V internačním táboře Drancy na severovýchodním okraji Paříže se přesto dál sestavovaly seznamy lidí určených k deportaci. Do osvobození tábora zbývalo sedmnáct dní.

Za jeho německou správu odpovídal důstojník SS Alois Brunner, jeden z nejbližších spolupracovníků Adolfa Eichmanna. Právě Brunner se v posledních červencových dnech podílel na organizování razií v zařízeních, kde žily židovské děti. Část z nich už předtím přišla o rodiče, jiné byly odloučeny od svých rodin během protižidovského pronásledování.

Mezi deportovanými byl také Alain Louis Blumberg. Narodil se 17. července 1944 přímo v internačním táboře Drancy, kam nacisté několik dní předtím odvezli jeho rodiče. Když transport číslo 77 odjížděl, byly mu pouhé dva týdny. Po příjezdu do Auschwitz-Birkenau byl zavražděn společně se svou matkou Rose.

Brunner však nebyl člověkem, jehož zločiny by začaly teprve ve Francii. Měl za sebou roky organizování deportací z Rakouska, Německa a okupovaného Řecka. A ani blížící se porážka nacistického režimu jeho činnost nezastavila. Po odchodu z Paříže zamířil na Slovensko, kde se podílel na poslední vlně deportací židovského obyvatelstva.

Jeho další osud přinesl jednu z nejdelších a nejméně uspokojivých kapitol poválečného pátrání po nacistických zločincích. Zatímco Eichmann byl v roce 1960 dopaden v Argentině a později odsouzen v Izraeli, Brunner dokázal uniknout do Sýrie. Tam žil pod jiným jménem, udržoval kontakty s bezpečnostními složkami a ani po desetiletích neprojevil lítost nad svou minulostí.

Alois Brunner se narodil 8. dubna 1912 v obci Nádkút, dnešním Rohrbrunnu v rakouské spolkové zemi Burgenland. Oblast tehdy patřila Uhersku v rámci Rakouska-Uherska. Pocházel z rodiny zemědělce a po školní docházce absolvoval obchodní přípravu ve Fürstenfeldu.

Do nacistického hnutí vstoupil již v roce 1931, kdy se stal členem NSDAP a SA. Rakousko přitom v té době ještě nebylo součástí nacistického Německa. Po zákazu tamního nacistického hnutí odešel Brunner v roce 1933 do Německa, kde se zapojil do Rakouské legie, organizace sdružující rakouské nacisty žijící v emigraci.

Po připojení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 se vrátil do vlasti a vstoupil do SS. Ještě téhož roku začal pracovat ve vídeňské Ústředně pro židovské vystěhovalectví, kterou vybudoval Adolf Eichmann.

Název instituce mohl vyvolávat dojem úřadu zabývajícího se emigrací. Ve skutečnosti se stal nástrojem systematického pronásledování židovského obyvatelstva. Lidé byli nuceni pod nátlakem opouštět své domovy, odevzdávat majetek a vyřizovat povolení, bez nichž nemohli vycestovat. Nacistické úřady přitom využívaly také představitele židovských organizací, které nutily spolupracovat na administrativních postupech.

Brunner v tomto prostředí získal zkušenosti, které později využíval v dalších okupovaných zemích. Učil se organizovat evidenci obyvatel, převody majetku, sestavování seznamů a koordinaci mezi úřady, policií a železnicí.

S postupující válkou se někdejší politika vynuceného vystěhovalectví změnila v systematické deportace do ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů. Od roku 1941 patřil Brunner k hlavním organizátorům transportů vídeňských Židů. Postupně převzal také vedení vídeňské ústředny.

Dne 9. října 1942 oznámil, že Vídeň je „zbavena Židů“. Šlo o nacistické úřední tvrzení, nikoliv o skutečný stav města. Někteří židovští obyvatelé ve Vídni stále zůstávali, často pod mimořádnými omezeními nebo v úkrytech.

Pro Brunnerovu kariéru však byla taková hlášení důležitá. V očích nacistického vedení představoval člověka schopného plnit deportační úkoly rychle a důsledně. Právě proto dostával další pověření.

Na přelomu let 1942 a 1943 působil také v Berlíně. Následně byl vyslán do řecké Soluně, kde se připravovalo hromadné vyvraždění jedné z nejvýznamnějších židovských komunit jihovýchodní Evropy.

Řecká Soluň byla před druhou světovou válkou městem s bohatým židovským kulturním a náboženským životem. Židovské obyvatelstvo zde po staletí tvořilo významnou část společnosti a udržovalo mimo jiné sefardské tradice i jazyk ladino.

Německá okupace tuto komunitu postupně zbavila občanských práv, majetku a svobody pohybu. V únoru 1943 začali nacisté soustřeďovat židovské obyvatele do vymezených čtvrtí a připravovat jejich deportace. Významnou roli při organizaci transportů sehráli Alois Brunner a další Eichmannův spolupracovník Dieter Wisliceny.

Od března do srpna 1943 bylo ze Soluně deportováno více než 45 tisíc Židů, převážně do Auschwitz-Birkenau. Většina byla po příjezdu zavražděna. Brunner patřil k organizátorům této operace, nebyl však jejím jediným velitelem ani jedinou odpovědnou osobou.

V létě 1943 dostal další úkol. Adolf Eichmann jej vyslal do okupované Francie, aby urychlil deportace židovského obyvatelstva. Brunner převzal německé velení internačního tábora Drancy, který se nacházel v rozlehlém obytném komplexu původně určeném pro sociální bydlení.

Drancy fungovalo jako hlavní shromažďovací místo pro Židy deportované z Francie. Od roku 1942 odtud odjížděly transporty do vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi. Nešlo o místo, kde by se provádělo systematické vraždění v plynových komorách. Bylo to ale jedno z rozhodujících zařízení, která nacistům umožňovala deportace organizovat.

Před Brunnerovým příchodem se na správě a střežení tábora výrazně podílela francouzská policie pod německým dohledem. V červenci 1943 převzaly jeho vnitřní provoz přímo německé bezpečnostní složky. Francouzští četníci byli přesunuti především k vnějšímu střežení.

Brunner zavedl přísnější režim a rozšířil pátrací akce po Židech, kteří dosud nebyli zatčeni. Jeho podřízení se zaměřovali na jednotlivce, rodiny i zařízení poskytující útočiště dětem. Na deportacích se nadále podílely také francouzské instituce a představitelé vichistického režimu.

Za Brunnerova působení bylo podle historického výzkumu z Drancy deportováno přibližně 23 až 24 tisíc lidí. Toto číslo je nutné odlišovat od celkového počtu přibližně 64 tisíc Židů, kteří byli z tábora odvezeni do nacistických táborů mezi březnem 1942 a červencem 1944. Brunner totiž nestál v jeho čele po celé toto období.

Vězni žili v neustálé nejistotě. Někteří netušili, kdy budou zařazeni do transportu. Jiní se pokoušeli udržovat kontakt s příbuznými, kteří zůstali na svobodě. Zadržovaným byl zabavován majetek a táborové úřady vedly podrobnou evidenci osobních věcí i peněz.

Zvláštní svědectví o poměrech v Drancy poskytují dokumenty Mezinárodního výboru Červeného kříže. Jeho delegát Jacques de Morsier tábor navštívil 10. května 1944. V následné zprávě zaznamenal některé změny, které mohly působit jako zlepšení táborové správy, včetně systému ukládání peněz a šperků vězňů.

Archiv samotného Červeného kříže dnes upozorňuje, že tato zpráva skutečnou situaci nevystihovala. Odevzdané cennosti se vězňům nevracely a deportace pokračovaly. Úřední obraz tábora předložený při návštěvě tak ostře kontrastoval s osudem lidí, které odtud nacisté odváželi.

V posledních týdnech německé okupace se tento rozpor projevil obzvlášť výrazně.

Po spojeneckém vylodění v Normandii 6. června 1944 se vojenská situace nacistického Německa ve Francii rychle zhoršovala. Zatímco některé německé úřady připravovaly ústup, Brunner se snažil pokračovat v deportacích.

Mezi 21. a 25. červencem 1944 proběhly razie v několika zařízeních židovské organizace UGIF, která pečovala mimo jiné o děti odloučené od svých rodin. Nacisté odtud odvezli stovky nezletilých. Některé děti byly ještě velmi malé a nedokázaly pochopit, proč musí znovu opustit místo, kde nalezly alespoň dočasné bezpečí.

Vězni byli shromažďováni v Drancy a připravováni k odjezdu. Dne 31. července 1944 vyrazil transport číslo 77, poslední velký transport židovských deportovaných z Drancy do Osvětimi.

Na jeho palubě bylo přibližně 1 300 lidí, z toho asi 330 dětí. Většinu deportovaných čekala po příjezdu smrt.

Při pozdějším soudním řízení s Brunnerem se ovšem objevuje také údaj 345 deportovaných dětí. Rozdíl je vysvětlitelný: podle dokumentace francouzského vyšetřování případ zahrnoval 330 dětí odvezených transportem číslo 77 do Osvětimi a dalších 15 dětí deportovaných 23. července 1944 transportem 80B do Bergen-Belsenu. Z první skupiny bylo podle soudních podkladů 284 dětí zavražděno.

Brunner se pokoušel organizovat další deportace také v srpnu. Jeho plány však narušovaly postup spojeneckých armád a akce francouzského odboje. Významnou roli sehrála stávka železničářů, která omezila provoz vlaků.

Nakonec se mu podařilo zajistit pouze několik železničních vozů. Dne 17. srpna 1944 opustil Drancy a odjel směrem k Buchenwaldu. Spolu s ním bylo deportováno 51 vězňů, převážně osob spojených s odbojem. Nejméně 21 z nich během přepravy uprchlo.

V Drancy zůstalo přibližně 1 500 internovaných. Po odchodu německých stráží se tábor dostal pod správu osob spojených s francouzským odbojem a jeho vězni mohli postupně odejít na svobodu.

Brunnerova kariéra organizátora deportací tím však neskončila.

Na podzim 1944 se Alois Brunner objevil na Slovensku. Po vypuknutí Slovenského národního povstání a následném zásahu německých vojsk zde nacistické bezpečnostní složky obnovily rozsáhlé zatýkání židovského obyvatelstva.

Tisíce Židů se pokoušely ukrývat v horách, u známých nebo v odlehlých obcích. Některým pomáhali místní obyvatelé, kteří tím riskovali vlastní životy. Jiní naopak s německými jednotkami spolupracovali a podíleli se na vyhledávání skrýší, zatýkání i udávání.

Centrem nových deportací se stal tábor v Seredi, který již předtím sloužil jako pracovní a internační zařízení. Brunner převzal jeho velení krátce před vypravením prvního transportu z nové vlny deportací, který odjel 30. září 1944.

Zatýkání a deportace koordinovaly také další německé policejní a bezpečnostní jednotky. Brunnerova odpovědnost se týkala především fungování tábora a organizace transportů. Nebyl jediným velitelem celého represivního aparátu působícího na Slovensku.

Podle historické studie Lenky Šindelářové opustilo Sereď od konce září 1944 do konce března 1945 jedenáct transportů s nejméně 11 500 vězni. Přesný počet nelze stanovit zcela spolehlivě, protože dochované evidence nejsou úplné.

Zpočátku transporty směřovaly především do Osvětimi. Po zastavení tamního masového vraždění v plynových komorách koncem roku 1944 byli vězni odváženi do dalších koncentračních táborů, mimo jiné do Sachsenhausenu, Ravensbrücku a Terezína.

Mezi osobami, které se staly oběťmi nacistického pronásledování během této poslední etapy, byla také Gizela „Gisi“ Fleischmannová, významná organizátorka židovských záchranných aktivit v Bratislavě. Pokoušela se pomáhat pronásledovaným a podílela se na snahách zabránit deportacím. Na podzim 1944 byla zatčena, vězněna v Seredi a následně deportována do Osvětimi, kde byla zavražděna.

Když se blížil konec války, Brunner pokračoval ve vypravování transportů. Poslední opustil Sereď 31. března 1945 a směřoval do Terezína. Následujícího dne město osvobodila Rudá armáda.

Zde se uzavřela válečná cesta člověka, který během několika let organizoval deportace v různých částech Evropy. Od Vídně přes Soluň a Drancy až po Sereď se opakovala podobná metoda: evidence lidí, jejich soustřeďování do shromažďovacích zařízení a následná přeprava do míst, odkud se mnozí nikdy nevrátili.

Brunnerovou úlohou bylo zajistit, aby transporty odjížděly. Za každým soupisem vězňů a každým přiděleným železničním vozem přitom stáli lidé, kteří o svém osudu nemohli rozhodovat.

Po válce dokázal uniknout.

Na rozdíl od řady dalších vysokých představitelů nacistického režimu nebyl Alois Brunner bezprostředně po válce dopaden a postaven před soud. Podařilo se mu skrýt vlastní totožnost a několik let žil v poválečném Německu.

Pod falešným jménem pobýval mimo jiné v Essenu. Teprve v padesátých letech opustil Evropu a zamířil na Blízký východ. Nakonec se usadil v syrském Damašku, kde používal jméno Georg Fischer, někdy s titulem doktor.

V Sýrii nalezl ochranu tamních úřadů. Pracoval v obchodních a zprostředkovatelských činnostech a podle historických pramenů měl také kontakty na syrské bezpečnostní služby. Objevují se zprávy o jeho zapojení do obchodu se zbraněmi a zpravodajských aktivit. Přesný rozsah těchto činností však není ve všech případech dostatečně doložen.

Francie i další evropské státy se opakovaně pokoušely dosáhnout jeho vydání. Syrská vláda však nevyhověla žádosti, která by umožnila předat jej evropské justici.

Brunner přitom nebyl zcela neviditelným uprchlíkem. V průběhu let s ním hovořili novináři a jeho přítomnost v Damašku byla veřejně diskutována. V letech 1961 a 1980 přežil dva bombové útoky prostřednictvím zásilek, které mu způsobily závažná zranění, včetně ztráty oka a několika prstů.

Zvlášť otřesné svědectví o jeho postoji poskytl rozhovor, který v roce 1987 zveřejnil americký deník Chicago Sun-Times. Brunner v něm otevřeně obhajoval nacistické pronásledování Židů a podle dobových agenturních zpráv prohlásil, že svých činů nelituje a zopakoval by je.

Jeho veřejná vyjádření nedávají mnoho prostoru pro představu člověka, který by po desetiletích své postoje přehodnotil. Nacistické pronásledování Židů nadále obhajoval, přestože jeho důsledky byly historicky zdokumentovány a soudně projednávány.

V pozdějších letech se informace o jeho životě v Sýrii stávaly stále méně spolehlivými. Některé zprávy tvrdily, že zemřel již v devadesátých letech, jiné jej považovaly za živého ještě na počátku nového tisíciletí.

V roce 2017 zveřejnili francouzští novináři výsledky pátrání založeného na výpovědích lidí z prostředí syrských bezpečnostních služeb. Podle jejich zjištění mohl Brunner zemřít v roce 2001 v Damašku, kde měl poslední období života strávit v izolaci a pod dohledem syrského režimu.

Jiná dřívější svědectví však uváděla pozdější datum, přibližně kolem roku 2010. Rok a přesné okolnosti jeho úmrtí proto zůstávají historicky nejisté.

V červenci 2022 německá justice ukončila pátrání a zrušila zatykač s tím, že Brunner je vzhledem ke svému věku a dostupným informacím považován za mrtvého.

Ani po více než sedmdesáti letech od války tak nebylo možné s naprostou jistotou stanovit všechny okolnosti jeho posledních let.

Francouzské soudy se Brunnerovými zločiny zabývaly již v padesátých letech. V jeho nepřítomnosti jej opakovaně odsoudily k trestu smrti. Rozsudky ale nebylo možné vykonat, protože se jej nepodařilo zadržet.

Další významné soudní řízení se uskutečnilo až 2. března 2001 v Paříži. Tentokrát se soud soustředil na konkrétní činy z léta 1944: zatýkání, internaci a deportace židovských dětí z francouzských zařízení.

Případ se týkal 345 deportovaných dětí, z nichž 284 podle předložených důkazů zahynulo. Některým bylo jen několik měsíců, nejmladším pouhé dny. Jména obětí se znovu dostala do veřejného prostoru díky dlouholeté práci historiků, právníků a organizací sdružujících rodiny deportovaných.

Významnou úlohu sehrál Serge Klarsfeld, který se svou manželkou Beate po desetiletí vyhledával nacistické zločince a shromažďoval dokumenty o deportacích francouzských Židů. Jejich práce pomohla obnovit soudní řízení i připomenout jednotlivé dětské oběti.

Pařížský soud uznal Brunnera vinným ze zločinů proti lidskosti a odsoudil jej v nepřítomnosti k doživotnímu vězení.

Rozsudek měl velký historický a symbolický význam. Po desetiletích bylo znovu veřejně potvrzeno, že zatýkání a deportace dětí nebyly anonymní válečnou událostí, ale konkrétními zločiny, za které nesli odpovědnost identifikovatelní lidé.

Praktický důsledek pro samotného Brunnera však nenastal. Nikdy nebyl osobně postaven před francouzský soud a žádný z uložených trestů nevykonal.

Na Brunnerově příběhu mě nejvíce zaráží načasování jeho posledních transportů. V červenci 1944 se nacistická moc ve Francii hroutila, přesto jeho podřízení dál vyhledávali židovské děti a odváželi je do Drancy. O několik měsíců později pokračoval v deportacích ze Slovenska. Poslední transport ze Seredě odjel pouhý den před osvobozením města.

Po válce se o jeho zločinech podařilo shromáždit rozsáhlé svědectví. Německé, francouzské i další úřady znaly jeho totožnost, minulost a přibližné místo pobytu. Politická ochrana v Sýrii a nemožnost dosáhnout jeho vydání však zabránily tomu, aby si osobně odpykal trest uložený soudem.

V roce 2001 se při pařížském procesu znovu připomínala jména deportovaných dětí. Mezi oběťmi posledních transportů byl i Alain Blumberg, který se narodil v Drancy a zemřel v Osvětimi ve věku pouhých dvou týdnů.

Brunnerovo místo mezi obžalovanými zůstalo prázdné.

Francouzský soud jej nakonec odsoudil. Muž, který organizoval transporty do vyhlazovacích táborů, však nikdy nenastoupil trest, který mu byl uložen.