Arthur Nebe velel vraždění 45 tisíc lidí. Pak podpořil atentát na Hitlera

Dne 2. března 1945 vynesl nacistický Lidový soudní dvůr rozsudek smrti nad Arthurem Nebem. Bývalý šéf německé kriminální policie a generál SS se ocitl mezi lidmi stíhanými za účast na přípravách převratu proti Adolfu Hitlerovi. O den později byl ve věznici Berlín-Plötzensee popraven.

Jeho jméno se tak zařadilo mezi lidi popravené nacistickou politickou justicí. Jenže Nebe měl za sebou minulost, která jeho příběh zásadně odlišuje od osudů mnoha dalších účastníků protihitlerovského odboje.

V roce 1941 totiž velel Einsatzgruppe B, jedné ze zvláštních jednotek bezpečnostní policie a SS, které po německém útoku na Sovětský svaz systematicky vraždily židovské obyvatelstvo a další skupiny civilistů. Podle dochovaných německých hlášení se počet obětí během období jeho velení pohyboval kolem 45 tisíc lidí.

Nebe se zároveň jako vysoký představitel kriminální policie podílel na vytváření represivního systému, který posílal lidi do koncentračních táborů bez soudního rozsudku. Jeho úřad se zapojil také do vývoje metod usmrcování plynem a do pronásledování Sintů a Romů.

Přesto byl v kontaktu s odpůrci Hitlerova režimu. Některé z nich znal již před válkou a postupně se stal důležitým spojovacím článkem mezi představiteli spiknutí a policejním aparátem. Když 20. července 1944 vybuchla bomba v Hitlerově hlavním stanu, počítali spiklenci také s Nebeho pomocí.

Jak je možné, že se člověk s takovou minulostí zapojil do pokusu o odstranění nacistického diktátora? A znamenala jeho účast na spiknutí skutečný rozchod s režimem, kterému tak dlouho sloužil?

Na Nebeho osudu je mimořádné právě to, že obě části jeho životopisu jsou historicky doložené. Byl organizátorem nacistického pronásledování a masového vraždění. Současně podporoval lidi připravující Hitlerovo svržení. Jednu skutečnost nelze vymazat druhou.

Arthur Nebe se narodil 13. listopadu 1894 v Berlíně. Jeho otec Adolf působil jako pedagog a zastával funkci zástupce ředitele školy. Rodina patřila k měšťanskému prostředí, které kladlo důraz na vzdělání a profesní uplatnění.

Po vypuknutí první světové války vstoupil Nebe v srpnu 1914 dobrovolně do armády. Sloužil u ženijních jednotek, dosáhl důstojnické hodnosti a získal Železný kříž první třídy.

Po válce se rozhodl pro policejní kariéru. Dne 1. dubna 1920 nastoupil jako čekatel ke kriminální policii v Berlíně. Současně navštěvoval přednášky z práva a medicíny, což odpovídalo jeho zájmu o odborné metody vyšetřování.

V roce 1923 úspěšně složil zkoušky kriminálního komisaře. Následujících osm let pracoval především v oddělení zabývajícím se drogami. Zajímal se o závislosti a v odborných textech prosazoval také donucovací přístupy k jejich léčbě. V dubnu 1931 se stal vedoucím oddělení pro vyšetřování loupežných trestných činů.

Jeho životopis mohl do té doby působit jako příběh schopného policejního úředníka, který díky zkušenostem postupuje ve služební hierarchii. Politicky však Nebe nebyl neutrálním profesionálem.

Již po první světové válce se pohyboval v německém nacionalistickém prostředí. V roce 1931 vstoupil do NSDAP a SA a stal se také podporujícím členem SS. O rok později patřil k zakladatelům nacistické pracovní skupiny uvnitř berlínské kriminální policie.

K nacistickému hnutí se tedy nepřipojil až poté, co se Adolf Hitler stal kancléřem. Aktivně jej podporoval ještě v době Výmarské republiky.

Po lednu 1933 se Nebeho postavení rychle měnilo. Nejprve působil v pruském ministerstvu vnitra, od dubna téhož roku zastával významnou funkci v aparátu tajné státní policie. Později přešel do vedení pruské kriminální policie.

V roce 1936 se podílel na vytvoření ústředního říšského vedení kriminální policie. Instituce byla následně reorganizována do podoby Říšského úřadu kriminální policie, německy Reichskriminalpolizeiamt, v jehož čele Nebe stanul. Po vzniku Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, známého jako RSHA, se kriminální policie stala jeho pátým úřadem.

Pod jednou institucionální střechou tak působily gestapo, kriminální policie a zpravodajská služba SD. Jejich pravomoci se lišily, ale společně vytvářely jeden z nejdůležitějších nástrojů nacistické diktatury.

Pro Nebeho to znamenalo další kariérní postup a rozsáhlou moc nad policejními postupy, které postupně přestávaly respektovat základní právní zásady.

Nacistická kriminologie stále více vycházela z představy, že zločinnost je důsledkem dědičných a rasových vlastností. Lidé nemuseli být považováni za nebezpečné pouze kvůli skutečně spáchanému trestnému činu. Stačilo, že je režim zařadil do skupiny označované za společensky nežádoucí.

V srpnu 1939 Nebe v jednom ze svých veřejných vystoupení přirovnával kriminalitu k chorobě postihující tělo národa. Takové názory pomáhaly ospravedlňovat policejní postupy, které měly z německé společnosti odstraňovat lidi označené za dědičně nebo sociálně nežádoucí.

Od roku 1937 mohla kriminální policie ve stále širším rozsahu využívat takzvanou preventivní vazbu. Lidé označení za údajné profesionální zločince nebo za „asociály“ končili v koncentračních táborech i bez soudního rozhodnutí. Nacistická označení zahrnovala například bezdomovce, žebráky, osoby považované za práce se štítící, ale také další skupiny pronásledované z ideologických důvodů.

Kriminální policie sehrála významnou úlohu rovněž v pronásledování Sintů a Romů. Evidovala jejich rodiny, podílela se na nuceném soustřeďování a později také na deportacích do koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Podle United States Holocaust Memorial Museum poslala nacistická kriminální policie mezi lety 1933 a 1945 do koncentračních táborů více než 70 tisíc lidí. Nejméně polovina těchto vězňů zahynula následkem násilí a nelidských podmínek.

Tato statistika se vztahuje k celé instituci a k delšímu období, nikoli pouze k osobním rozhodnutím Arthura Nebeho. Během rozhodující části vývoje tohoto systému však stál v jejím vedení a patřil k představitelům, kteří jeho rozšiřování prosazovali.

Policejní kariéra, která začínala vyšetřováním běžných trestných činů, se tak postupně stala součástí rozsáhlého státního pronásledování.

Dne 22. června 1941 zahájilo nacistické Německo útok na Sovětský svaz. Za postupujícími jednotkami Wehrmachtu se pohybovaly zvláštní útvary bezpečnostní policie a SD označované jako Einsatzgruppen.

Jejich úkoly nebyly omezeny na běžné bezpečnostní operace. Staly se významným nástrojem hromadného vraždění Židů, politických představitelů a dalších osob, které nacisté považovali za nepřátele.

Arthur Nebe převzal velení Einsatzgruppe B, která působila v prostoru za německou skupinou armád Střed. Její jednotky se pohybovaly především na území dnešního Běloruska a v oblastech západního Ruska. Mezi důležitá místa jejich činnosti patřily Białystok, Minsk, Mogilev a Smolensk.

Einsatzgruppe B se skládala z několika menších komand, která operovala na různých místech a plnila rozkazy společného velení. Jejich příslušníci prováděli zatýkání, organizovali hromadné popravy a spolupracovali také s dalšími německými policejními a vojenskými složkami.

Dochované operační hlášení bezpečnostní policie z 13. července 1941 popisovalo situaci v Minsku. Německé jednotky zde internovaly velké množství mužského obyvatelstva a zahájily jeho prověřování. Ve zprávě se uvádělo, že bylo zavražděno 1 050 Židů. Dokument dále popisoval pokračující popravy dalších lidí a vznik židovského ghetta.

Z dnešního pohledu je zarážející úřední jazyk těchto hlášení. V jedné části se zabývala zřizováním ghett a evidencí obyvatel, v další zaznamenávala počty zavražděných. Masové vraždění bylo prezentováno jako součást běžné služební činnosti.

Podobné zprávy přicházely do Berlína během celého léta a podzimu 1941. Dochovaná německá evidence uvádí k polovině listopadu 1941 celkem 45 467 zavražděných osob v operacích Einsatzgruppe B a jejích podřízených jednotek.

Nejde o počet lidí, které by Nebe osobně zastřelil, ani o přesný soupis všech obětí zavražděných na jeho individuální rozkaz. Číslo pochází z nacistického vykazování činnosti celé jednotky. Nelze je proto považovat za definitivní úplný součet všech vražd.

Nebe velel Einsatzgruppe B během rozhodující části těchto operací. Podle amerického Muzea holokaustu se za jeho velení počet zavražděných pohyboval kolem 45 tisíc. Mnoho obětí tvořili Židé pronásledovaní bez ohledu na věk, pohlaví nebo jakoukoliv individuální odpovědnost.

Mezi zavražděnými byli také další civilisté a lidé označovaní nacistickými úřady za politické nepřátele. Jednotky používaly údajný boj proti partyzánům a bezpečnostní opatření jako zdůvodnění represí, které ve skutečnosti zahrnovaly systematické vraždění.

Nebe přitom nepůsobil pouze jako formální vedoucí vzdálený od dění v terénu. Jako velitel Einsatzgruppe B měl odpovědnost za činnost jednotlivých komand, jejich operační hlášení i provádění vražedných úkolů.

Po jeho odchodu z velení na podzim 1941 vraždění neskončilo. Einsatzgruppe B pokračovala v činnosti pod dalšími veliteli a počet jejích obětí dál rostl.

V Nebeho případě je navíc doloženo, že v době svého působení na východní frontě udržoval kontakty s lidmi, kteří uvažovali o odstranění Hitlera. To je okolnost, kterou nelze při hodnocení jeho pozdější účasti na spiknutí přehlížet.

Nebeho odpovědnost se neomezovala na hromadné střelby.

Ještě před německým útokem na Sovětský svaz se jeho úřad zapojil do vývoje metod zabíjení lidí s mentálním a tělesným postižením. Tato činnost souvisela s nacistickým programem označovaným jako Aktion T4, v jehož rámci byly systematicky vražděny osoby považované režimem za údajně nehodné života.

Důležitou součástí Nebeho aparátu byl Kriminaltechnický institut bezpečnostní policie. Pracovali v něm odborníci na kriminalistickou techniku, chemii a toxikologii.

V říjnu 1939 Nebe zadal tomuto institutu úkol zabývat se způsoby usmrcování lidí s postižením. Jedním z odborníků, kteří se na výzkumu podíleli, byl chemik Albert Widmann.

Widmann navrhoval využití oxidu uhelnatého. V nacistických vražedných programech se následně používal jak chemicky připravený plyn přiváděný do uzavřených prostor, tak později výfukové plyny motorů.

Na přelomu let 1939 a 1940 proběhly experimenty s usmrcováním plynem v bývalé věznici v Brandenburgu. Nacistický program T4 pak vytvořil síť zařízení, v nichž byli lidé s postižením systematicky vražděni.

Nebe osobně neřídil celý program T4. Jeho technický aparát ale poskytoval odborné znalosti, které měly při zavádění plynových komor zásadní význam.

Další fáze přišla na okupovaném sovětském území. V září 1941 byl na Nebeho žádost vyslán do Běloruska právě Albert Widmann, který se účastnil experimentů s vražděním pacientů psychiatrických zařízení.

V Mogilevu byli pacienti uzavřeni do místnosti, do níž byly přiváděny výfukové plyny z motorových vozidel. Vražedný pokus sledoval také Arthur Nebe.

Nešlo o lékařský experiment v jakémkoliv legitimním významu tohoto slova. Pacienti se nemohli svobodně rozhodnout a byli usmrceni při ověřování technického postupu, který měl sloužit dalšímu masovému vraždění.

Historik Christopher Browning ve studii Initiating the Final Solution popisuje, že po Widmannově návratu do Berlína bylo rozhodnuto o vývoji pojízdných plynových komor. Na podzim 1941 se tak experimenty s výfukovými plyny proměnily v další nástroj nacistického vyhlazovacího systému.

Nebeho zapojení do těchto událostí je důležité rozlišovat od pozdější organizační práce Walthera Rauffa, který se podílel na výrobě, přidělování a technickém provozu pojízdných plynových komor. Oba působili v nacistickém bezpečnostním aparátu, ale jejich konkrétní role nebyly totožné.

Po návratu z východní fronty Nebe opět vedl kriminální policii. Jeho aparát se nadále podílel na pronásledování Sintů a Romů i na dalších zločinech.

Německá odborná biografie zaznamenává také Nebeho účast na přípravě pokusů s otrávenou municí na vězních koncentračních táborů. Ještě v roce 1944 se tedy jeho působení neomezovalo na běžnou policejní správu.

Tato skutečnost výrazně komplikuje představu, že po zkušenostech z roku 1941 jednoznačně odmítl nacistické metody. Zatímco některé poválečné vzpomínky zdůrazňovaly jeho podporu protihitlerovské opozice, dochované doklady ukazují pokračující odpovědnost za činnost represivního aparátu.

Nebeho kontakty s odpůrci Hitlera nebyly záležitostí posledních několika týdnů války.

Již ve třicátých letech se znal s Hansem Berndem Giseviem, který působil v policejním a bezpečnostním prostředí a později se stal jedním z účastníků protinacistického odboje. Prostřednictvím těchto kontaktů se Nebe dostal také do blízkosti generála Hanse Ostera a dalších lidí, kteří uvažovali o odstranění Hitlerova režimu.

Německá odborná biografie uvádí, že nejpozději od roku 1940 věděl o některých plánech na Hitlerovo svržení.

Jeho vztah k opozici tedy nezačal až po návratu z velení Einsatzgruppe B. Kontakty s odpůrci diktátora existovaly současně s jeho službou v nacistickém bezpečnostním aparátu.

Tím se jeho případ liší od příběhu člověka, který by teprve po osobní zkušenosti s válečnými zločiny prošel jednoznačnou morální proměnou. Pro takové vysvětlení Nebeho postojů neexistují dostatečné důkazy.

Nebe udržoval kontakty s představiteli konzervativní a vojenské opozice, kteří měli rozdílné důvody k odmítání Hitlerovy vlády. Někteří nesouhlasili s nacistickými zločiny, jiní se obávali katastrofálního průběhu války nebo chtěli zabránit úplnému zničení Německa.

Podle odborných životopisných údajů Nebe mimo jiné varoval bývalého lipského starostu Carla Friedricha Goerdelera před nebezpečím zatčení. Goerdeler patřil k významným civilním představitelům spiknutí a po úspěšném převratu se počítalo s jeho nástupem do čela vlády.

Nebeho postavení v kriminální policii mohlo být pro spiklence velmi cenné. Měl přístup k informacím o policejním aparátu, znal jeho strukturu a disponoval kontakty uvnitř institucí, které by v případě převratu představovaly významnou překážku.

Při přípravách atentátu z 20. července 1944 se s jeho pomocí počítalo také při plánovaném převzetí kontroly nad policejními složkami.

Samotný atentát provedl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg. V Hitlerově hlavním stanu ve východopruském Rastenburgu umístil nálož do aktovky a během vojenské porady opustil místnost.

Výbuch Hitlera nezabil. Pokus o převrat, při němž měly být využity upravené pohotovostní rozkazy známé jako operace Valkýra, se během několika hodin zhroutil. V Berlíně i dalších německých městech začalo zatýkání lidí podezřelých ze spoluúčasti.

Nebe byl podle památníku německého odboje připraven podpořit státní převrat několika policejními oddíly. Není však správné zaměňovat tuto připravenost za tvrzení, že sám vykonal atentát nebo že jeho policisté úspěšně převzali kontrolu nad nacistickým bezpečnostním aparátem.

Z historického hlediska zůstává otevřená otázka, co jej k podpoře spiknutí vedlo.

Nelze vyloučit, že si uvědomoval ničivé důsledky Hitlerovy politiky. Stejně tak je nutné zvažovat obavy z válečné porážky, možné ztráty vlastního postavení a budoucí odpovědnosti.

Nebe podporoval odstranění Hitlera, ale současně aktivně sloužil režimu, jehož zločiny pomáhal uskutečňovat. O jeho kontaktech s opozicí svědčí historické dokumenty. O jeho odpovědnosti za masové vraždění vypovídají další, neméně závažné prameny.

Po neúspěšném atentátu se Nebe ocitl ve velmi nebezpečné situaci.

Zpočátku proti němu podle dochovaných údajů neexistovalo bezprostřední podezření. Přesto se několik dní po 20. červenci 1944 rozhodl zmizet. Pomáhal mu okruh přátel a známých, kteří mu poskytovali úkryt.

Bývalý šéf kriminální policie se tak sám stal hledaným člověkem. Policejní organizace, na jejímž budování se dlouhá léta podílel, nyní usilovala o jeho dopadení.

Jeho útěk trval téměř půl roku. Nakonec byl prozrazen a 16. ledna 1945 zatčen. Krátce byl vězněn také v koncentračním táboře Buchenwald. Následně stanul před Lidovým soudním dvorem, který nacistický režim využíval k potlačování politických odpůrců.

Rozsudek smrti byl vynesen 2. března 1945. Originální dokument se dochoval ve fondech Německého spolkového archivu a jeho reprodukci zpřístupňuje památník Plötzensee.

Následujícího dne, 3. března 1945, byl Arthur Nebe ve věznici Berlín-Plötzensee popraven oběšením. Bylo mu padesát let. Jeho život skončil pouhé dva měsíce před porážkou nacistického Německa.

Na jeho procesu je pozoruhodné především to, čím se soud nezabýval.

Nebe nebyl nacistickou justicí odsouzen za masové vraždění na okupovaném sovětském území, za pronásledování lidí bez soudního procesu ani za účast na vývoji vražedných metod. Režim jej potrestal za účast na plánech, které měly ukončit Hitlerovu vládu.

V poválečné paměti se jména popravených účastníků atentátu z 20. července 1944 často spojovala s německým odbojem. U mnoha z nich bylo takové připomínání oprávněné. Nebe však představuje případ, v němž se účast na odporu proti Hitlerovi nedá oddělit od osobní odpovědnosti za předchozí zločiny.

Zda by v případě přežití války stanul před spojeneckým soudem, nelze s jistotou tvrdit. Jeho jméno a působení nicméně figurovaly v historických materiálech, které později pomáhaly objasnit činnost nacistických bezpečnostních jednotek.

Poválečný norimberský proces s příslušníky Einsatzgruppen ukázal rozsah vraždění, za něž nesli odpovědnost velitelé a členové těchto organizací. Nebe se tohoto soudního řízení již nemohl účastnit. Dochovaly se však služební zprávy, údaje o počtech obětí i svědectví o technických experimentech, na nichž se podílel.

Když jsem porovnával dokumenty o Nebeho posledních měsících s hlášeními Einsatzgruppe B z roku 1941, nejvýraznější rozdíl jsem našel v tom, za co byl nakonec stíhán. Nacistický soud řešil jeho vztah ke spiklencům. O desetitisících zavražděných lidí, jejichž smrt se odehrála za jeho velení, se před tímto soudem nerozhodovalo.

Arthur Nebe zemřel jako účastník spiknutí proti Hitlerovi. Tím ale nepřestal být jedním z mužů odpovědných za nacistické masové vraždění.