Bankovní loupež skončila štvanicí. Čapek psal o Divokém západě

Velká Bytča byla na jaře 1927 okresním městečkem s přibližně třemi tisíci obyvateli. Na náměstí stály obchody, hostinec, lékárna a také nenápadná pobočka Považské agrární a průmyslové banky. Nebylo to místo, od kterého by člověk čekal událost, o níž bude během několika dní číst prakticky celá republika a která zaujme dokonce Karla Čapka.

Ve čtvrtek 31. března 1927 sem přijela čtveřice ozbrojených mužů z Bratislavy. Lajos Bognár, František Pihodňa, Rudolf Andrássy a Matyáš Markl nepřijeli obdivovat místní zámek ani hledat práci. Jejich cílem byla banka. Loupež měli připravenou, počítali také s automobilem, který je měl po činu odvézt pryč. Právě automobil se ale stal jednou z věcí, které jejich plán obrátily naruby.

Krátce po desáté hodině dopoledne byla pobočka téměř prázdná. Ředitel a další zaměstnanci se věnovali běžné práci, když dovnitř vstoupil muž, který tvrdil, že chce směnit velkou částku peněz. Během několika okamžiků však vytáhl pistoli a bylo jasné, že o žádnou bankovní transakci nejde. Postupně se přidali jeho komplicové, zaměstnance přinutili lehnout na zem a následně je spoutali.

Z bankovních pokladen a trezorů získala skupina přes 93 tisíc československých korun, k tomu peníze a cennosti zaměstnanců. Na tehdejší dobu šlo o velmi vysokou částku. Lupiči měli zbraně, peníze i předem připravený způsob útěku. Jenže automobil objednaný ze Žiliny nikde nebyl a minuty začaly přibývat.

Do banky mezitím přišla zákaznice Marie Kalníková. Místo rychlého odchodu tak pachatelé získali dalšího svědka, kterého museli hlídat. O chvíli později se dveře otevřely znovu. Tentokrát vstoupil Ondrej Gajdošík, pokladník Holzmannovy parní pily, který nesl do banky firemní peníze.

Ředitel pobočky se zachoval pohotově. Pachatelům namluvil, že Gajdošík přišel kvůli půjčce, a pokladník pochopil, že nemá prozrazovat skutečný účel návštěvy. Ve v kapse tak před lupiči zachránil více než patnáct tisíc korun.

Svůj život ale zachránit nedokázal.

Na tomto místě mě celý případ začal zajímat ještě víc. Ne kvůli brutalitě, ale kvůli tomu, jak rychle se zdánlivě připravená akce měnila v sérii improvizací. Pachatelé měli peníze a teoreticky mohli být už dávno pryč, jenže čekali na automobil, který nepřijížděl. Do místnosti mezitím vstupovali další lidé, přibývalo svědků a s každou další minutou rostla nervozita.

Pro Gajdošíka už nezbyl provaz, kterým pachatelé svázali ostatní. Použili proto drát od kamen. Když jej kolem rukou utáhli, začal bolestí křičet. Lupiči se báli, že jeho hlas uslyší lidé venku na náměstí, a situace se během několika okamžiků změnila v tragédii.

Gajdošík byl šestkrát bodnut a na následky zranění zemřel. Dochovaná rekonstrukce je v jednom podstatném bodě opatrná: zaměstnanci banky byli obráceni ke stěně a neviděli spolehlivě, kdo přesně nůž držel. Právě podobné detaily mi připadají u téměř sto let starých kriminálních případů důležité. Je jednoduché příběh po letech uhladit a jednoznačně určit pachatele každého jednotlivého činu. Poctivější je přiznat, kde nám prameny takovou jistotu nedávají.

Po smrti Gajdošíka už pachatelé na automobil čekat nemohli. Vyhrožovali spoutaným zaměstnancům, aby zůstali na místě, opustili banku a z města odešli pěšky. Vůz, který je měl odvézt, nakonec skutečně přijel.

Jen příliš pozdě.

Jakmile se lidé v bance dostali na svobodu, rozběhlo se pátrání. A právě tato část příběhu mi připadá dnes snad ještě zajímavější než samotná loupež. Jsme zvyklí, že po závažném zločinu může policie během několika minut rozeslat fotografie, kontrolovat kamery, mobilní telefony, registrační značky aut a komunikovat mezi hlídkami prakticky okamžitě. V roce 1927 fungoval svět úplně jinak.

Informace o loupeži putovaly telefonem a telegramem na četnická velitelství od Čadce přes Trenčín až na Moravu a do Slezska. Na poště a okresním úřadě ve Velké Bytči byla zřízena nepřetržitá telefonní služba, kontrolovala se nádraží a vlaky a četníci se pokoušeli uzavírat cesty, po kterých mohli pachatelé uniknout. Ne každá četnická stanice měla telefon dostupný nepřetržitě a služební automobily rozhodně nebyly samozřejmostí. K přesunu se používala jízdní kola, povozy i auta zapůjčená úřady nebo soukromníky.

Místní úřady dokonce nařídily ponechat přes noc rozsvícené veřejné osvětlení, aby se obyvatelé cítili bezpečněji. O přepadení mělo informovat také rozhlasové vysílání. Československý rozhlas byl přitom tehdy stále poměrně mladou technickou novinkou.

Při pročítání těchto materiálů jsem si uvědomil, jak snadno dnes podceňujeme možnosti tehdejšího četnictva. Nemělo technologie, které dnes považujeme za samozřejmost, přesto během několika hodin vytvořilo pátrací síť přes velkou část regionu. Do hledání ozbrojených mužů se navíc postupně zapojovali i obyvatelé okolních obcí.

A lupiči byli stále někde v krajině.

Ještě večer 31. března šli strážmistři František Urban a František Kratochvíl po cestě nedaleko Štiavniku. Vraceli se z pátrání, když proti nim u samoty označované jako Putierkův mlýn přišli dva neznámí muži.

Byla tma. Urban rozsvítil elektrickou lampu zavěšenou na hrudi a četníci chtěli zjistit, koho mají před sebou. Ukázalo se, že narazili právě na Bognára a Pihodňu.

Následovala střelba. Urban skončil v příkopu a jedna z kulek mu poškodila služební čepici. Když se dostal zpátky na cestu, našel Kratochvíla těžce zasaženého. Jeho kolega zemřel.

Tahle scéna mi připadá téměř neuvěřitelná svou jednoduchostí. Dva četníci jdou tmavou venkovskou krajinou, proti nim dva hledaní muži a mezi nimi světlo jediné elektrické lampy. Žádný vrtulník, vysílačka ani neprůstřelná vesta. Během několika okamžiků se náhodné setkání změnilo ve smrtelnou přestřelku.

Ani tady bych ale po téměř sto letech jednoznačně nepřipisoval smrtící výstřel konkrétnímu lupiči. Některé pozdější texty to dělají, podrobnější rekonstrukce však ukazuje, že průběh střelby nebylo možné určit s takovou jistotou. Pro náš příběh to ostatně není potřeba. Jisté je, že Kratochvíl během střetu s prchající dvojicí zahynul a pachatelé znovu zmizeli.

Pátrání pokračovalo 1. dubna a další skupina četníků narazila na podezřelé muže u Velké Udiče. Také tentokrát se zatýkání změnilo v přestřelku. Zahynul strážmistr František Alschinger, který se podle dochovaných zpráv připojil k pronásledování přesto, že se právě vrátil z noční služby.

V dalších dnech se síť kolem jednotlivých členů skupiny postupně stahovala. František Pihodňa se po obklíčení zastřelil, Matyáš Markl byl během střetu těžce zraněn a zadržen, Lajos Bognár skončil v rukou četnictva poté, co ho zadrželi místní lidé. Rudolf Andrássy unikal nejdéle a jeho útěk skončil při dalším násilném střetu.

Právě tady jsem původní verzi článku po kontrole záměrně zjednodušil. Starší a novější prameny se v některých detailech závěrečných přestřelek liší a dokonce se rozcházejí v tom, jak přesně počítají celkový počet obětí celé kauzy. Místo efektního čísla mi proto připadá poctivější držet se toho, co lze doložit bez pochybností: bankovní přepadení spustilo několikadenní sérii násilných střetů, při nichž umírali lidé na obou stranách.

Z loupeže malé regionální banky se stal jeden z největších kriminálních příběhů tehdejšího Československa.

Dobový tisk sledoval události prakticky od prvních hodin. Lidové noviny o přepadení informovaly hned na přelomu března a dubna a jen několik dní poté se ke zvláštní atmosféře tehdejší kriminality vyjádřil Karel Čapek.

Dne 8. dubna 1927 mu v Lidových novinách vyšla glosa s názvem Divoký západ. Čapek v ní nereagoval jen na jeden zločin, ale na několik mimořádně násilných případů, které tehdy republiku zasáhly. Právě události spojené s Bytčou však výslovně zařadil mezi případy, v nichž viděl něco do té doby v domácím prostředí nezvyklého – organizované útoky na banky, ozbrojené bandity a otevřený boj zločinců s četníky.

Připadalo mu na tom něco téměř amerického.

A právě tento kontrast mě na příběhu fascinuje. První republiku si dnes často představujeme prostřednictvím Masaryka, kaváren, elegantních automobilů, Baťových obchodů a černobílých filmů. Je to krásný obraz, ale pouze část reality. Vedle něj existoval svět chudoby, násilí, zbraní a lidí, kteří dokázali během jednoho dne proměnit klidné okresní městečko v místo, o němž psala celá země.

Velká Bytča ukázala i tuto tvář první republiky.

Ze čtyř původních lupičů se před soud dostali Lajos Bognár a Matyáš Markl. Markl byl odsouzen k doživotnímu trestu, Bognár dostal trest smrti.

Následovala žádost o milost prezidentu Tomáši Garriguovi Masarykovi, který přitom tresty smrti často zmírňoval. V Bognárově případě ale milost neudělil. Rozsudek byl vykonán v Bratislavě 31. října 1929.

I úplný konec příběhu má zvláštní lidský detail. Bognár měl následující den narozeniny a před popravou požádal, zda by výkon rozsudku nemohl být o jeden den odložen. Jeho obhájce se ještě obrátil na prezidentskou kancelář.

Nic se nezměnilo.

Bognár byl popraven 31. října ráno.

Když jsem si celý případ skládal dohromady, stále jsem se vracel k jedné zdánlivě obyčejné okolnosti. K automobilu, který měl čekat před bankou a nepřijel.

Samozřejmě by bylo nesmyslné tvrdit, že opožděné auto někoho zabilo. Za vraždu Gajdošíka i následné násilí nesli odpovědnost lidé, kteří do banky přišli ozbrojení a byli ochotni své zbraně použít. Jenže právě chybějící vůz ukazuje, jak tenká může být hranice mezi plánem a chaosem.

Kdyby automobil dorazil podle dohody, lupiči možná odešli z banky dřív, než se uvnitř objevil Gajdošík. Nemuseli by utíkat pěšky přes vesnice a lesy, četníci by na ně nenarazili na tmavých cestách a celý případ mohl mít úplně jiný průběh. To už samozřejmě nikdy nezjistíme.

Víme jen, co se skutečně stalo. Čtyři muži přišli 31. března 1927 do malé banky s plánem získat peníze a zmizet. Během několika hodin zůstala za jejich akcí první mrtvola a začalo pátrání, při kterém umírali další lidé.

A Československo dostalo kriminální příběh natolik nezvyklý, že nad ním o několik dní později kroutil hlavou i Karel Čapek.

Nazval svůj text jednoduše:

Divoký západ.