Blasphemous Rumours / Somebody: Dvě tváře Depeche Mode, které spojuje pochybnost

V jedné skladbě umírá mladá dívka a její matka hledá útěchu v modlitbě, která nedokáže odpovědět na otázku, proč se podobné tragédie vůbec dějí. Ve druhé se muž svěřuje s téměř odzbrojující touhou po člověku, který ho bude chápat, přijímat a milovat. Na první poslech nemohou být tyto dva hudební světy vzdálenější. Přesto je Martin Gore dokázal spojit způsobem, který o Depeche Mode vypovídá možná více než řada jejich mnohem slavnějších hitů.

Dne 29. října 1984 vydala britská skupina u společnosti Mute Records singl s dvojitou A-stranou Blasphemous Rumours / Somebody. Obě skladby pocházely ze čtvrtého studiového alba Some Great Reward, které vyšlo o něco více než měsíc dříve. Byla to první britská dvojitá A-strana v historii kapely a neobvyklé setkání dvou odlišných podob jejího tehdejšího hudebního uvažování.

Dnes, přesně 42 let od vydání, je zřejmé, že síla této nahrávky nespočívá pouze v provokativním textu první skladby nebo v intimní kráse druhé. Obě totiž spojuje podstatnější téma: lidská potřeba věřit něčemu, co člověka přesahuje, a současně strach, že jeho důvěra zůstane bez odpovědi. Jednou se tato otázka obrací k Bohu, podruhé k milované bytosti.

Blasphemous Rumours patří k nejodvážnějším skladbám raného období Depeche Mode. Martin Gore v ní vypráví příběh dívky, která se v šestnácti letech pokusí ukončit svůj život, ale přežije. O dva roky později nachází nový smysl existence v křesťanské víře. Právě ve chvíli, kdy se zdá, že dokázala překonat předchozí zoufalství, ji však srazí automobil a ona umírá.

Základní příběh je vyprávěn až znepokojivě přímočaře. Jeho skutečná síla ale nevychází ze samotné tragédie. Spočívá v kontrastu mezi nadějí, kterou představuje víra, a utrpením, jež tato víra nedokáže vysvětlit. Gore nehledá jednoduchou odpověď. Jeho text spíše zaznamenává okamžik, kdy se člověku rozpadá představa spravedlivého uspořádání světa.

Provokativní refrén naznačuje představu Boha s krutým smyslem pro humor. Takové vyjádření mohlo být v roce 1984 snadno vnímáno jako útok na náboženství. Domnívám se však, že jeho redukování na pouhé rouhání by skladbě výrazně uškodilo. Pod povrchem totiž není jen výsměch, ale také bezmoc a rozhořčení nad utrpením nevinných.

Tento výklad podporují i pozdější Goreova vysvětlení. V rozhovoru pro americkou rozhlasovou stanici WLIR v roce 1986 vzpomínal na období, kdy doprovázel Andyho Fletchera a Vince Clarka do náboženského společenství. Přestože sám nebyl praktikujícím křesťanem, pozoroval tam způsob, jakým lidé přijímali smrt nemocných, za něž se společně modlili. Rozpor mezi modlitbami, tragickými výsledky a jejich následným vysvětlováním jako Boží vůle se stal jedním z inspiračních zdrojů skladby.

Hudebně je Blasphemous Rumours stejně nekompromisní jako její námět. Mechanicky působící rytmus, tvrdé údery, temně zabarvené syntetické zvuky a naléhavé melodické motivy vytvářejí prostředí, které posluchači neposkytuje mnoho útěchy. Hudba není pouze doprovodem příběhu. Sama připomíná neúprosný mechanismus, nad jehož fungováním člověk ztratil kontrolu.

Pozoruhodný je způsob, jakým skupina tohoto výsledku dosáhla. Alan Wilder v dobovém rozhovoru pro časopis International Musician and Recording World vysvětloval, že zvuk připomínající úder na malý buben vznikl samplováním skutečného úderu kladiva do betonu. Nebyla to tedy jen imitace industriálního zvuku vytvořená na syntezátoru, ale skutečný ruch přetvořený v součást rytmické struktury. Wilder později připomínal také nezvyklé spojení zpětně přehrávaného hobojového zvuku a tvrdé perkusivní rány.

Experimentování se zvuky nebylo samoúčelnou demonstrací nové techniky. Dávalo Goreovým kompozicím konkrétní atmosféru a emocionální váhu. V tom spočívala jedna z předností tehdejší spolupráce Depeche Mode s producenty Danielem Millerem a Garethem Jonesem. Nahrávky vznikaly v londýnském studiu Music Works a jejich výsledná podoba se dotvářela při mixování v berlínském Hansa Mischraum.

Zásadní úlohu má také Dave Gahan. Jeho vokál nepůsobí jako teatrální obžaloba Boha. Zpívá s výraznou naléhavostí, ale současně si zachovává určitý odstup vypravěče. Tato zdrženlivost dovoluje, aby příběh působil silněji než jakékoli přehnané dramatické gesto. V refrénu pak melodie získává širší prostor a soukromá tragédie se proměňuje v otázku, kterou si může položit kdokoli.

Skladba ovšem není bez slabšího místa. Její příběh je vystavěn velmi účelově, téměř jako podobenství, v němž jednotlivé události směřují k předem připravenému závěru. Pro někoho může být taková konstrukce příliš doslovná nebo emocionálně nátlaková. Hudební zpracování však tuto přímočarost výrazně překonává. Tam, kde by samotný text mohl sklouznout k moralizování, přináší aranžmá neklid, melancholii a prostor pro vlastní interpretaci.

Kontroverze kolem skladby nebyla dodatečně vytvořenou legendou. Dobový tisk zaznamenával negativní reakce a samotní členové skupiny připouštěli, že se setkávali s ostrou kritikou. Zároveň však upozorňovali, že část posluchačů rozpoznala v textu především otázku, nikoli jednoznačné protináboženské prohlášení. Tento rozdíl přetrvává i při dnešním poslechu.

Po industriální naléhavosti Blasphemous Rumours představuje Somebody téměř úplný hudební protiklad. Žádné tvrdé rytmické konstrukce, žádné komplikované elektronické vrstvení. V popředí stojí klavír a lidský hlas. Zdánlivá jednoduchost však vyžaduje od posluchače jiný druh pozornosti.

Autorem obou skladeb je Martin Gore, ale zatímco první zpívá Dave Gahan, zde se mikrofonu ujímá sám skladatel. Alan Wilder ho doprovází na klavír a výsledkem je nahrávka, která působí mnohem intimněji než většina tehdejší produkce Depeche Mode.

Okolnosti jejího vzniku jsou dnes dobře známé. Gore v rozhovoru pro Melody Maker v září 1984 přiznal, že ji nazpíval nahý, protože chtěl zachovat co nejpřirozenější atmosféru. Zmínil také, že nahrání vyžadovalo pouze tři pokusy, především kvůli dosažení odpovídajícího zvuku. Wilder později vzpomínal, že při společném živém provedení ve studiu hrál na klavír a nástroj natočil tak, aby na zpívajícího Gorea neviděl.

Historka může dnes působit jako úsměvná zajímavost z historie kapely. Mnohem důležitější je však samotná umělecká myšlenka. Skupina, která se stále výrazněji prosazovala díky syntezátorům a neobvyklým samplům, najednou vsadila téměř všechno na prostý kontakt hlasu, klavíru a prostoru, v němž nahrávka vznikala.

Goreův zpěv zde není technicky okázalý. Jeho síla spočívá v křehkosti, lehce zastřeném zabarvení a téměř konverzačním frázování. Člověk nemá pocit, že poslouchá zpěváka předvádějícího velkolepou milostnou baladu. Spíše někoho, kdo se konečně odhodlal vyslovit přání, které si dosud nechával pro sebe.

Také klavírní doprovod je podřízen tomuto účinku. Nesnaží se vyplnit každou mezeru ani překrývat jednotlivá slova. Jeho harmonické proměny přirozeně nesou melodii a ponechávají vokálu dostatek prostoru. Absence výrazného rytmického tlaku umožňuje posluchači soustředit se na jemné změny hlasu a na samotný význam textu.

Na první pohled jde o prosté vyznání. Vypravěč touží po partnerce, s níž by mohl sdílet život, myšlenky, každodenní starosti i nejintimnější okamžiky. Nehledá však někoho, kdo bude automaticky souhlasit s každým jeho názorem. Naopak připouští, že rozdílnost pohledů může být součástí skutečného porozumění.

V tomto detailu je Somebody podstatně zajímavější než běžná romantická píseň. Láska v Goreově podání neznamená úplné splynutí dvou lidí, ale možnost zachovat si vlastní osobnost a přesto zůstat druhému blízko. Je to představa vztahu založeného na důvěře, podpoře a ochotě přijímat rozdíly.

Jenže v závěru přichází drobný, a přesto zásadní obrat. Vypravěč naznačuje, že projevy něhy, po kterých touží, mu za normálních okolností vlastně připadají odpudivě sentimentální. V případě vysněného vztahu je však ochoten udělat výjimku.

Tato krátká ironická poznámka mění vyznění celé skladby. Gore jako by si v posledním okamžiku uvědomil, že odhalil příliš mnoho ze svého soukromého světa, a pokusil se vlastní upřímnost zakrýt trochou cynismu. Neznamená to, že své předchozí vyznání bere zpět. Spíše tím připomíná, jak obtížné může být přiznat vlastní zranitelnost.

Že nešlo o náhodný detail, potvrzuje sám autor. V rozhovoru pro NME v únoru 1990 vysvětloval, že mu příliš příjemná a jednoznačná píseň připadala neúplná. Proto přidal na konec Somebody významový zvrat, který narušuje její romantickou přímočarost. Gore přitom skladbu nepovažoval za odmítnutí lásky. Chtěl ukázat, že i vztahy mají své komplikované a méně pohodlné stránky.

V tom je podle mého názoru největší přednost této balady. Dokáže být upřímně něžná, aniž by se vzdala charakteristického Goreova skepticismu. Není to píseň o dokonalé lásce. Je o člověku, který po ní touží, ale současně se trochu obává vlastní potřeby milovat.

Když se obě skladby poslouchají společně, jejich rozdílnost se postupně proměňuje v překvapivou soudržnost. Blasphemous Rumours se zabývá ztrátou důvěry v řád světa, zatímco Somebody hledá důvěru v osobním vztahu. Není důvod tvrdit, že Gore od začátku zamýšlel obě skladby jako jeden tematický celek. Takový autorský záměr není doložen. Jejich spojení na jednom singlu však umožňuje přesvědčivý výklad a zároveň ukazuje, kam se Depeche Mode v roce 1984 skladatelsky posunuli.

Zajímavé je také jejich původní umístění na albu Some Great Reward. Somebody otevírala druhou stranu vinylové desky, zatímco Blasphemous Rumours celé album uzavírala. Na samostatném dvojitém singlu se jejich vztah dostal do popředí. Sedmipalcové vydání přineslo kratší singlovou verzi Blasphemous Rumours a remix Somebody, zatímco dvanáctipalcová deska nabídla delší podobu první skladby a koncertní nahrávku druhé z Liverpoolu z 29. září 1984. Při hodnocení této nahrávky je proto důležité rozlišovat, kterou konkrétní verzi posluchač hodnotí.

Z obchodního hlediska nešlo o největší úspěch kapely. Singl dosáhl v britské hitparádě šestnáctého místa. Jeho význam však nelze měřit pouze umístěním v žebříčku. Depeche Mode tehdy procházeli obdobím, v němž se jejich tvorba stále výrazněji vzdalovala od bezstarostnějšího synthpopu počátku osmdesátých let. Po úspěchu People Are People a provokativní Master And Servant ukázali, že jsou připraveni pustit se do ještě citlivějších témat.

Obě skladby navíc obstály v odlišných podobách koncertního života. Zvláštní kapitolu napsala Somebody 17. února 2010, kdy se při charitativním vystoupení Depeche Mode v londýnské Royal Albert Hall objevil na pódiu bývalý člen skupiny Alan Wilder. Po letech znovu usedl ke klavíru a doprovodil Martina Gorea právě při této písni. Pro fanoušky šlo o mimořádně emotivní okamžik. Jednoduchá balada z roku 1984 se najednou stala symbolem společné hudební minulosti, kterou nebylo možné zcela uzavřít.

S odstupem 42 let je samozřejmě slyšet, že Blasphemous Rumours vznikla v době intenzivního hledání nových elektronických postupů. Některé zvukové barvy nesou nezaměnitelný otisk osmdesátých let. To však neznamená, že skladba zastarala. Její rytmická neústupnost, melodická naléhavost a neklidná atmosféra si uchovávají působivost i mimo dobový kontext.

Somebody stárne odlišně. Její střídmost jí poskytuje výhodu, protože se téměř neopírá o módní produkční efekty. Zároveň však od posluchače vyžaduje ochotu přijmout určitou míru sentimentu, kterou Goreův závěrečný ironický obrat pouze částečně narušuje. Tento rozpor je ale součástí její osobitosti.

Dvojitý singl dnes připomíná období, kdy se elektronická produkce Depeche Mode stávala prostředkem k vyjádření stále složitějších emocí. Goreovy texty získávaly větší hloubku, Wilderův přínos k aranžmá a zvuku byl stále výraznější a spolupráce s Danielem Millerem a Garethem Jonesem otevírala skupině nové možnosti. Za experimentálními postupy a neobvyklými zvuky však zůstávaly velmi lidské otázky, které neztratily nic ze své naléhavosti.

Největší hodnotu této nahrávky vidím v odvaze ukázat dvě podoby lidské slabosti, které si na první pohled odporují. V jedné skladbě člověk pochybuje o Bohu, protože svět nedává smysl. Ve druhé se obrací k lásce, ačkoli si není jistý, zda dokáže bez obav přijmout vlastní citlivost.

A právě proto k sobě Blasphemous Rumours a Somebody patří. První připomíná, jak bolestné může být nedostat odpověď. Druhá ukazuje, jak důležité je mít někoho, komu lze otázku vůbec položit.

Hodnocení: 9/10