Bowieho „Heroes“ slaví 49 let. Za slavnou písní čeká temnější album

David Bowie dokázal v jediné skladbě vytvořit pocit, že i člověk bez skutečné moci může na okamžik překonat svět kolem sebe. Jeho „Heroes“ se postupně stala hymnou naděje, vzdoru a lidské odvahy. Jenže kdo zná pouze tuto píseň, zná vlastně jen malou část příběhu. Album, na kterém vyšla, je mnohem neklidnější, temnější a hudebně odvážnější, než by jeho nejslavnější skladba mohla naznačovat.

Deska vydaná 14. října 1977 není souborem písní o vítězství. Je spíše obrazem člověka, který se snaží zorientovat ve světě plném nejistoty. Vedle energického rocku nabízí experimentální elektroniku, znepokojivé instrumentální kompozice i okamžiky téměř meditativního klidu. Právě střídání těchto nálad z ní dělá jednu z nejzajímavějších kapitol Bowieho tvorby.

Po devětačtyřiceti letech se nabízí podstatná otázka: Proč album nazvané „Heroes“ působí tak často, jako by pojednávalo o pravém opaku hrdinství? Odpověď se skrývá nejen v textech, ale především v samotné hudbě.

Když Bowie v létě 1977 začal pracovat na novém albu, měl za sebou mimořádně intenzivní období. V lednu vydal experimentální Low, spolupracoval s Iggym Popem a postupně se vzdaloval životnímu stylu, který ho v předchozích letech přivedl do vážných osobních problémů. Západní Berlín pro něj představoval možnost změny prostředí, větší anonymity a nového tvůrčího začátku.

Nahrávání probíhalo ve studiích Hansa, nedaleko Berlínské zdi. Zatímco Low vznikalo převážně ve Francii a pozdější Lodger se nahrávalo mimo Berlín, „Heroes“ je jediným albem takzvané berlínské trilogie, které tam bylo celé natočeno. Neznamená to, že každá jeho skladba vypráví přímo o rozděleném městě. Napětí tohoto prostředí však proniklo do celkové atmosféry nahrávky natolik, že je obtížné oba světy oddělit.

Bowie tentokrát znovu spolupracoval s producentem Tonym Viscontim a Brianem Enem. Základ kapely tvořili kytarista Carlos Alomar, baskytarista George Murray a bubeník Dennis Davis. Výraznou novou osobností byl Robert Fripp, známý především ze skupiny King Crimson.

Právě Frippova kytara patří k nejdůležitějším zvukovým prvkům celé desky. Jeho dlouhé, pronikavé tóny se často vzdalují běžnému rockovému sólování a vytvářejí téměř elektronické plochy. Eno přispíval syntezátory a zvukovými experimenty, zatímco Visconti dokázal jednotlivé vrstvy propojit tak, aby hudba neztratila energii ani při značné aranžérské složitosti.

Zajímavé je, že řada skladeb nevznikala z předem dokončených písní. Podle Viscontiho přicházeli hudebníci do studia především s rytmickými představami a harmonickými nápady. Teprve společným hraním vznikaly základy budoucích kompozic. Bowie pak často doplňoval melodie a texty až do hotové instrumentální podoby.

Tento způsob práce vysvětluje jednu z nejvýraznějších vlastností alba. Hudba nepůsobí jako pečlivě naplánovaná konstrukce, ale jako živý organismus, který se neustále mění a někdy dokonce zápasí sám se sebou.

Titulní „Heroes“ patří k okamžikům, kdy se neobvykle jednoduchý hudební základ proměnil v mimořádně působivou nahrávku. Rytmická sekce udržuje vytrvalý puls, nad nímž se postupně vrství klávesy a Frippovy dlouhé kytarové tóny. Skladba nestojí na komplikovaných harmonických změnách. Její síla spočívá v postupném stupňování napětí.

Ještě důležitější je Bowieho hlas. Zpočátku zpívá relativně zdrženlivě, téměř jako by svůj příběh vyprávěl jedinému člověku. Postupně přidává na intenzitě, až se jeho projev mění v naléhavý, místy téměř zoufalý výkřik. Vokál zde nevyjadřuje pouze obsah textu. Sám se stává součástí dramatického děje.

Na výsledném účinku se zásadně podílel Tony Visconti. Bowieho zpěv snímal pomocí tří mikrofonů umístěných v různých vzdálenostech. Vzdálenější mikrofony byly ovládány zvukovými branami, které se otevíraly teprve při určité hlasitosti. Když Bowie zpíval tiše, jeho hlas zněl blízce a intimně. Jakmile zvýšil intenzitu, začala se do nahrávky přidávat přirozená ozvěna rozlehlého studia.

Nešlo tedy jen o efektní studiový trik. Technické řešení přímo podporovalo emocionální vývoj skladby. Čím naléhavěji Bowie zpíval, tím větší prostor jeho hlas získával.

Podobně zajímavý je samotný text. Představa dvou milenců u Berlínské zdi dlouho působila jako romantický, téměř filmový obraz. Skutečným impulsem však bylo setkání producenta Tonyho Viscontiho s tehdejší partnerkou Antonií Maaßovou. Bowie je zahlédl poblíž zdi a jejich vztah se stal jedním z podnětů pro vznik písně. Zpěvák tuto skutečnost dlouho nezveřejňoval, protože Visconti byl tehdy ženatý.

Z nenápadného soukromého okamžiku tak vznikla skladba, jejíž význam dávno překročil původní inspiraci.

Důležitá je přitom jedna věc: Bowie neslibuje trvalé vítězství. Jeho hrdinství má omezené trvání. Milenci mohou na chvíli vzdorovat okolnostem, nikoli však zrušit všechny překážky, které je obklopují. A právě v tom spočívá emocionální přesvědčivost písně. Naděje zde není samozřejmostí, ale něčím, co je potřeba alespoň na okamžik vybojovat.

Představovat si podle titulní skladby celé album jako soubor podobně vystavěných hymnů by ovšem bylo zásadním omylem.

Úvodní Beauty and the Beast působí jako probuzení mohutného stroje. Z postupně narůstajícího zvukového napětí se vynoří výrazný rytmus, ostré kytary a Bowieho naléhavý zpěv. Hudba má téměř taneční základ, ale její celková atmosféra je neklidná. Jednotlivé nástroje jako by se přetahovaly o prostor, zatímco rytmická sekce drží celou skladbu pohromadě.

Právě zde se výrazně projevuje rozdíl oproti předchozímu albu Low. Bowie zachovává chuť experimentovat, ale výsledný zvuk je plnější, agresivnější a v určitých okamžicích dokonce přístupnější. Ne proto, že by hudbu zjednodušoval, nýbrž proto, že do ní vrátil výraznou fyzickou energii.

Ještě divočejší je Joe the Lion. Její roztříštěné kytarové motivy, úsečný rytmus a neklidný vokál vytvářejí dojem hudebního představení, jehož účastníci se pohybují na hranici kontrolovaného chaosu. Bowie zde odkazuje na amerického performera Chrise Burdena, známého radikálními uměleckými akcemi, při nichž vystavoval vlastní tělo nebezpečí.

Nejde však pouze o zvláštní kulturní odkaz. Skladbu lze v širším kontextu alba vnímat jako otázku, kde končí umělecká odvaha a začíná sebedestrukce. Hudba tuto nejednoznačnost dokonale podporuje. Je vzrušující, ale zároveň nepříjemně vyhrocená.

Bowieho Sons of the Silent Age přináší na první pohled klidnější okamžik. Ve srovnání s předchozími skladbami má zřetelnější melodické obrysy a výraznější kontrast mezi slokou a refrénem. Její atmosféra však zůstává podivně odtažitá. Bowieho hlas střídá téměř divadelní stylizaci s přístupnější melodickou linkou, takže ani zde posluchač nezískává úplný pocit bezpečí.

První stranu původního vinylu uzavírá Blackout, jedna z nejvypjatějších skladeb desky. Rytmus žene hudbu neustále kupředu, syntezátory a kytary vytvářejí hustou zvukovou masu a Bowieho zpěv přechází od nervózního frázování k dramatickým výkřikům. Skladba místy působí, jako by se každou chvíli mohla rozpadnout. Přesto zůstává pevně ukotvená v práci rytmické sekce.

Právě tato kombinace spontaneity a kontroly patří k největším kvalitám celého alba.

Kdo si při původním vydání obrátil vinylovou desku, vstoupil do výrazně odlišného hudebního prostoru. Tam, kde první polovině dominují písně, rytmus a dramatický zpěv, přebírají na druhé straně hlavní úlohu instrumentální kompozice a práce s atmosférou.

V-2 Schneider, pojmenovaná jako pocta Florianu Schneiderovi ze skupiny Kraftwerk, představuje spojení pravidelného rytmického pohybu, elektronických zvuků a Bowieho saxofonu. Hudba se neustále pohybuje vpřed, ale nenabízí obvyklé rockové vyvrcholení. Připomíná spíše zvukovou krajinu, v níž se jednotlivé motivy objevují, vzájemně překrývají a zase mizí.

Následující Sense of Doubt patří k nejtemnějším okamžikům alba. Těžký sestupný klavírní motiv se opakovaně vrací mezi elektronickými plochami a vytváří pocit neodvratného nebezpečí. Hudba nepotřebuje text, aby vyvolala silnou emocionální reakci. Její pomalý vývoj a práce s prostorem působí téměř filmově.

Právě zde lze nejlépe pochopit význam Briana Ena. Jeho přístup k hudbě nebyl založen pouze na hledání nových zvuků, ale také na narušování zavedených tvůrčích postupů. Experimentální kompozice tak neposkytují posluchači běžná melodická vodítka. Místo nich nabízejí atmosféru a prostor pro vlastní představivost.

Po této tíživé pasáži přichází Moss Garden, překvapivě jemná a uklidňující skladba inspirovaná japonským prostředím. Bowie v ní využívá tradiční strunný nástroj koto, jehož zvuk se prolíná s ambientními plochami. Výsledkem není běžná melodická skladba, ale spíše hudební zastavení. Po předchozím napětí působí téměř jako možnost na chvíli uniknout do jiného světa.

Klid ovšem dlouho nevydrží. Neuköln vrací hudbu do temnějších poloh. Elektronické vrstvy a Bowieho naléhavý saxofon vytvářejí zvukový obraz odcizení a nejistoty. Název odkazuje na berlínský Neukölln, ale skladba není doslovným hudebním popisem městské čtvrti. Spíše vyvolává pocit života v prostoru, kde se setkávají odlišné světy, zkušenosti a identity.

Tyto instrumentální skladby bývají ve stínu slavného titulního hitu. Přitom právě ony nejzřetelněji ukazují, jak odvážně Bowie v roce 1977 uvažoval o možnostech populární hudby.

Nepotřeboval vždy příběh, refrén ani výraznou melodii. Dokázal pracovat s barvou zvuku, tichem, opakováním a napětím natolik přesvědčivě, že i zdánlivě abstraktní skladby získávaly vlastní dramatický obsah.

Po instrumentální části přichází The Secret Life of Arabia a s ní další překvapení. Místo očekávaného temného zakončení se objeví živější, rytmicky pružná píseň s výrazným funkovým nádechem.

Na první poslech může působit téměř nepatřičně. Předchozí skladby budovaly soustředěnou, místy až stísněnou atmosféru, zatímco závěrečná kompozice najednou otevírá prostor odlišným hudebním barvám a představám.

Právě zde je možné spatřovat jednu z mála dramaturgických slabin alba. Přechod je natolik výrazný, že narušuje emocionální souvislost instrumentální části. Zároveň však dává smysl při pohledu na Bowieho další vývoj. Následující Lodger z roku 1979 se vydalo směrem k pestřejším rytmům, kulturním inspiracím a novým podobám písňové tvorby.

The Secret Life of Arabia tak lze zpětně vnímat nejen jako závěr jedné desky, ale také jako nenápadné otevření dveří k další tvůrčí etapě.

„Heroes“ se po vydání setkalo s výrazně příznivějším ohlasem než samotný titulní singl. Zatímco skladba dosáhla v britském singlovém žebříčku pouze na 24. místo, album vystoupalo na třetí příčku. Ve Spojených státech se dostalo na 35. místo. Britské hudební časopisy NME a Melody Maker je dokonce zařadily mezi nejvýznamnější nahrávky roku.

Dnešní pověst titulní skladby může zpětně vytvářet dojem, že šlo od začátku o jednoznačný všeobecně přijímaný hit. Tak jednoduché to nebylo. Její význam postupně rostl, zatímco samotné album zůstávalo především důležitým dílem pro posluchače zajímající se o Bowieho experimentálnější tvorbu.

S odstupem téměř pěti desetiletí je fascinující především to, jak málo deska připomíná běžnou rockovou produkci své doby. Některé její rytmické postupy předjímají pozdější postpunkovou estetiku, elektronické plochy zase ukazují možnosti, které se v následujících desetiletích staly běžnou součástí alternativní a ambientní hudby.

Samozřejmě nejde o album, které by každého posluchače okamžitě oslovilo. Některé texty jsou fragmentární, melodie se občas podřizují experimentu a instrumentální skladby vyžadují větší soustředění. Posluchač očekávající deset přístupných písní může být zklamaný.

Právě tato neústupnost je však jedním z důvodů, proč „Heroes“ neztratilo svou působivost.

Bowie se nesnažil nabídnout snadný únik z reality. Naopak dovolil, aby se nepříjemné pocity, osobní nejistota i atmosféra rozděleného města staly součástí samotného zvuku. A přesto uprostřed této hudební krajiny dokázal vytvořit jednu z nejpůsobivějších písní o lidské naději.

Největší kvalita alba „Heroes“ nespočívá pouze v novátorské produkci, Frippově kytaře nebo experimentální odvaze Briana Ena. Jeho skutečná síla vychází z napětí mezi touhou překonat vlastní omezení a vědomím, že skutečný svět se našim přáním často nepodřídí.

Titulní píseň přináší okamžik vzdoru. Ostatní skladby připomínají prostředí, ve kterém takový vzdor vzniká. Právě proto spolu fungují mnohem přesvědčivěji, než by se při poslechu jednotlivých částí mohlo zdát.

David Bowie na této desce nedává posluchači jednoduchou odpověď ani útěšné ujištění. Nabízí mu něco cennějšího: hudbu, která dokáže zachytit nejistotu, aniž by se vzdala naděje.

A možná právě proto slavná představa hrdinství na jediný den neztratila ani po devětačtyřiceti letech svou sílu. Nemusíme totiž zvítězit nad celým světem, aby měl jeden okamžik odvahy skutečný význam.

Hodnocení: 9/10