Wilhelm Mohnke bránil Hitlerův bunkr, pak prodával auta

Na konci května 1940 se v severní Francii odehrála událost, která se stala jednou z temných kapitol německého tažení na západ. Několik desítek britských vojáků, kteří se vzdali jednotkám SS poblíž Dunkerku, bylo odvedeno do hospodářské budovy nedaleko obce Wormhout. Byli odzbrojení, někteří zranění, a jako váleční zajatci měli podle mezinárodního práva nárok na ochranu. Místo toho mezi ně němečtí vojáci vhodili granáty a ty, kteří výbuchy přežili, začali střílet. Jen malé části zajatců se podařilo vyváznout živé.

Poválečné vyšetřování přivedlo britské úřady ke jménu Wilhelma Mohnkeho, tehdejšího důstojníka Leibstandarte SS Adolf Hitler. Vyšetřovatelé ho podezřívali, že právě on mohl vydat rozkaz, který vedl k vraždění zajatců. Mohnke přitom během následujících let vystoupal až do generálské hodnosti a v dubnu 1945 se stal jedním z velitelů obrany berlínské vládní čtvrti, v jejímž podzemí Adolf Hitler prožíval poslední dny svého života.

Zatímco nacistický diktátor v obklíčeném Berlíně spáchal sebevraždu, Mohnke přežil válku i následné sovětské zajetí. V polovině padesátých let se vrátil do západního Německa, začal obchodovat s automobily a postupně se zařadil do běžného civilního života. Dožil se devadesáti let, aniž by kdy stanul před soudem kvůli masakru, s nímž jeho jméno spojovali britští vyšetřovatelé. Svou odpovědnost za vraždění zajatců až do smrti odmítal.

Wilhelm Mohnke se narodil 15. března 1911 v severoněmeckém Lübecku. Pocházel z rodiny řemeslníka a před zahájením vojenské kariéry pracoval v obchodě se sklem a porcelánem. Do nacistické strany NSDAP a organizace SS vstoupil již v roce 1931, tedy dva roky před Hitlerovým nástupem k moci. V pouhých dvaceti letech se tak dobrovolně připojil k politickému hnutí, jehož radikální ideologie a násilné metody byly patrné ještě před vznikem nacistické diktatury.

V březnu 1933 byl vybrán do nově organizované berlínské strážní jednotky SS-Stabswache, která zajišťovala ochranu nacistického vedení. Právě z tohoto útvaru se postupně vyvinula Leibstandarte SS Adolf Hitler, původně Hitlerova osobní stráž, později elitní bojová formace Waffen-SS. Mohnke v jejích řadách získával velitelské zkušenosti a postupoval v hodnostech. Po vypuknutí druhé světové války se účastnil německého útoku na Polsko a na jaře 1940 také tažení proti západoevropským státům.

V té době již patřil mezi zkušenější důstojníky jednotky, která se těšila zvláštní prestiži díky svému přímému spojení s Hitlerem. Tato výsadní pozice však neznamenala pouze vojenskou odpovědnost. Příslušníci Leibstandarte byli vystaveni intenzivní nacistické ideologické výchově a během války se některé její útvary dopustily závažných zločinů proti civilistům i válečným zajatcům. Jeden z nejznámějších případů se odehrál právě v závěru května 1940.

Poslední květnové dny roku 1940 byly pro britské a francouzské jednotky bojující na severu Francie mimořádně dramatické. Německá armáda rychle postupovala k pobřeží a spojenci se snažili udržet přístupové cesty k Dunkerku, odkud probíhala evakuace statisíců vojáků přes Lamanšský průliv. Jednotky ustupující před Němci často bojovaly do posledních zásob munice, aby získaly čas pro záchranu ostatních.

V okolí Wormhoutu kladli britští vojáci německému postupu tvrdý odpor. Část z nich však byla obklíčena a po vyčerpání možností další obrany se vzdala. Příslušníci Leibstandarte zajatce shromáždili a odvedli do hospodářské budovy u nedalekého Esquelbecqu, kde se následně odehrálo vraždění známé jako masakr u Wormhoutu.

Podle pozdějšího vyjádření britského ministerstva obrany bylo v budově pravděpodobně shromážděno přibližně 80 až 90 zajatců, ačkoli některé dobové odhady uváděly odlišné počty. Přesný počet zavražděných se nikdy nepodařilo spolehlivě určit. Výpovědi přeživších nicméně podrobně popsaly, jak němečtí vojáci vhazovali mezi natěsnané muže granáty, stříleli do bezbranných zajatců a pokoušeli se usmrtit i ty, kteří zůstali po prvních útocích naživu.

Mezi britskými vojáky se přitom odehrály také mimořádné projevy osobní statečnosti. Podle svědectví zachycených během poválečného vyšetřování se Stanley Moore a Augustus Jennings vrhli na granáty, aby vlastními těly zmírnili následky výbuchů a ochránili ostatní zajatce. Takové jednání jen podtrhuje bezvýchodnost situace, v níž se odzbrojení muži ocitli.

Z vojenského hlediska již nepředstavovali pro německé jednotky bezprostřední nebezpečí. Složili zbraně, nacházeli se v moci nepřítele a měli být chráněni jako váleční zajatci. Jejich úmyslné zabíjení proto představovalo válečný zločin. Mnohem obtížnější se ovšem ukázalo určit, kdo konkrétně za jeho spáchání nesl velitelskou odpovědnost.

V době masakru převzal Wilhelm Mohnke velení druhého praporu Leibstandarte poté, co byl jeho dosavadní velitel smrtelně zraněn. Právě jeho velitelské postavení a některá pozdější svědectví přivedla britské vyšetřovatele k podezření, že mohl vydat rozkaz nebrat britské vojáky do zajetí.

Po skončení války se případem zabývala britská jednotka War Crimes Interrogation Unit, jejíž příslušníci vyslýchali přeživší vojáky i někdejší členy SS. Mezi důležitými svědky figuroval bývalý příslušník SS Oskar Senf, který Mohnkeho spojoval s údajným rozkazem proti zajatcům. Vyšetřovatelé však naráželi na zásadní problém. Část usvědčujících informací pocházela ze zprostředkovaných výpovědí, někteří svědci odmítali spolupracovat a jiní tvrdili, že si na rozhodující okolnosti již nevzpomínají.

Britští vojáci, kteří masakr přežili, dokázali popsat jeho průběh, ale nedokázali Mohnkeho osobně identifikovat jako důstojníka, jenž vraždění nařídil. Velitel vyšetřovací jednotky Alexander Scotland byl přesto přesvědčen, že Mohnke představuje hlavního podezřelého. K dispozici však neměl dostatečně přesvědčivé důkazy, které by umožnily bezpečně prokázat jeho individuální odpovědnost před soudem.

Situaci komplikovala také skutečnost, že Mohnke po válce padl do sovětského zajetí, a britští vyšetřovatelé jej proto nemohli přímo vyslechnout. Ačkoli byl masakr samotný historicky doložen, otázka konkrétního rozkazu a osobní odpovědnosti zůstala otevřená. Podezření vůči Mohnkemu bylo závažné, nikdy však nebylo potvrzeno pravomocným soudním rozhodnutím.

Mohnkeho vojenská kariéra pokračovala i po událostech u Wormhoutu. V dubnu 1941 utrpěl během balkánského tažení těžké zranění nohy, kvůli němuž musel podstoupit amputaci části chodidla. Následovalo dlouhé léčení a zdravotní obtíže, které jej provázely až do konce života. Přesto se po zotavení vrátil do velitelských funkcí a v roce 1943 převzal 26. pluk pancéřových granátníků nově vytvořené 12. tankové divize SS Hitlerjugend.

Tato divize byla tvořena především mladými příslušníky Hitlerjugend, kteří vyrůstali pod silným vlivem nacistické propagandy a ideologické výchovy. Po spojeneckém vylodění v Normandii v červnu 1944 byla nasazena proti britským a kanadským jednotkám. Během bojů se její příslušníci dopouštěli také vražd odzbrojených spojeneckých vojáků, což se po válce stalo předmětem rozsáhlého vyšetřování.

Spojenecké dokumenty zaznamenaly zločiny spáchané příslušníky divize Hitlerjugend a mezi vyšetřovanými útvary figuroval rovněž Mohnkeho 26. pluk. Některá svědectví navíc vyvolávala podezření přímo vůči jeho osobě. Historik Howard Margolian se těmito událostmi podrobně zabýval ve své knize Conduct Unbecoming, věnované vraždám kanadských válečných zajatců během bojů v Normandii.

Ani v tomto případě však Mohnke nebyl za případnou osobní účast na válečných zločinech odsouzen. Doložené vraždění zajatců příslušníky podřízených jednotek samo o sobě ještě neprokazovalo, že velitel vydal konkrétní zločinný rozkaz. Přesto se právě tyto události, společně s masakrem u Wormhoutu, staly důležitou součástí pozdějšího historického hodnocení jeho vojenské kariéry.

V srpnu 1944 se Mohnke stal velitelem 1. tankové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a v prosinci se s ní účastnil německé ofenzivy v Ardenách. Na sklonku války již dosáhl hodnosti SS-Brigadeführer, odpovídající přibližně generálmajorovi Waffen-SS. Jeho posledním významným vojenským úkolem se však nestalo velení rozsáhlé tankové formaci, nýbrž obrana samotného centra nacistické moci.

V dubnu 1945 se Wilhelm Mohnke nacházel v Berlíně, který ze všech stran postupně svírala Rudá armáda. Německá obrana se rozpadala, zásobování kolabovalo a v ulicích hlavního města bojovaly vedle pravidelných vojáků také improvizované jednotky složené z příslušníků Volkssturmu, policie a dalších ozbrojených formací. Hitler se mezitím ukrýval v podzemním bunkru pod zahradou říšského kancléřství, odkud se stále pokoušel řídit válku, jejíž výsledek již nemohl změnit.

Mohnke převzal velení bojového uskupení známého jako Kampfgruppe Mohnke, jehož úkolem bylo bránit vládní čtvrť a prostor říšského kancléřství. K dispozici měl přibližně dva tisíce mužů, převážně příslušníků SS. Proti postupující sovětské přesile však neměli reálnou naději na dlouhodobé udržení pozic. Jednotlivé obranné body byly postupně izolovány a německé velení ztrácelo přehled o skutečné situaci.

Jako jeden z důstojníků odpovědných za obranu prostoru říšského kancléřství měl Mohnke přístup také do Hitlerova bezprostředního okolí. Účastnil se jednání o vojenské situaci a byl svědkem posledních dnů nacistického vedení, které se navzdory katastrofálnímu vývoji stále odmítalo vzdát. Dne 30. dubna 1945 Adolf Hitler spáchal sebevraždu a jeho nejbližší spolupracovníci se začali připravovat na pokus o únik z obklíčeného města.

Mohnke se připojil ke skupině uprchlíků, mezi nimiž byli také Hitlerův pobočník Otto Günsche a sekretářka Traudl Junge. Jejich pokus dostat se přes sovětské linie však skončil neúspěchem. Na začátku května padl Mohnke do rukou Rudé armády a následovalo více než desetileté sovětské zajetí.

Pro sovětské bezpečnostní orgány představoval Mohnke cenného zajatce. Jako vysoký důstojník Waffen-SS, který v posledních dnech války působil v Hitlerově bezprostředním okolí, mohl poskytnout informace o fungování nacistického vedení i o událostech předcházejících Hitlerově smrti. Po zatčení byl opakovaně vyslýchán a část zajetí strávil v nechvalně známé moskevské věznici Lubjanka, později také v zajateckém táboře pro německé důstojníky.

Na svobodu se dostal 10. října 1955, tedy více než deset let po německé kapitulaci. Vrátil se do západního Německa, usadil se v oblasti Hamburku a postupně si vytvořil nové civilní zázemí. Někdejší generál Waffen-SS začal pracovat v obchodě s automobily a užitkovými vozidly a žil v Barsbüttelu nedaleko Hamburku.

Jeho poválečný život tak získal podobu, která ostře kontrastovala s předchozí vojenskou kariérou. Muž, jenž ještě v dubnu 1945 velel obráncům Hitlerova říšského kancléřství, se po návratu ze sovětského zajetí pohyboval ve světě obchodu a běžných každodenních povinností. Pro lidi, kteří jej znali pouze z tohoto období, mohl představovat bývalého vojáka, který po dlouhém věznění začal znovu.

V Británii však jeho jméno nikdy zcela nezmizelo z povědomí. Přeživší masakru u Wormhoutu a lidé zabývající se osudy zavražděných vojáků nadále usilovali o objasnění okolností zločinu. V sedmdesátých letech se k připomenutí událostí výrazně přičinil duchovní Leslie Aitkin, který shromažďoval svědectví a věnoval se památce obětí.

Další pozornost případ získal v roce 1988, kdy britský labouristický poslanec Jeff Rooker vystoupil v Dolní sněmovně s požadavkem na opětovné prověření masakru. Zajímal se nejen o samotnou odpovědnost za vraždění, ale také o důvody, proč se podezřelí nikdy nedostali před soud a proč některé vyšetřovací dokumenty zůstávaly po dlouhá desetiletí neveřejné.

Britské ministerstvo obrany tehdy potvrdilo, že k vraždění zajatců skutečně došlo, a přislíbilo přezkoumání dostupných materiálů. V lednu 1994 informoval deník The Independento zveřejnění vyšetřovacích spisů, které odhalily především obtíže, s nimiž se britské úřady po válce potýkaly. Někdejší příslušníci SS často mlčeli, jejich výpovědi si odporovaly a některá zásadní tvrzení nebylo možné podložit přímými důkazy.

Ze zveřejněných dokumentů vyplynulo, že vyšetřovatel Alexander Scotland byl o Mohnkeho odpovědnosti přesvědčen. Německé orgány však po opakovaném prověřování dospěly k závěru, že dostupné důkazy neumožňují zahájit trestní stíhání. Mohnke obvinění nadále odmítal a masakr u Wormhoutu zůstal zločinem, za který se nepodařilo dosáhnout odsouzení jeho pachatelů.

V roce 1997 se Wilhelm Mohnke znovu ocitl v centru pozornosti, tentokrát kvůli reportáži německé veřejnoprávní televize NDR. Její investigativní pořad Panorama se zabýval vyplácením státních dávek bývalým příslušníkům nacistických ozbrojených složek a upozornil na případy mužů spojovaných se závažnými válečnými zločiny.

Reportéři John Goetz a Volker Steinhoff zjistili, že mezi příjemci státní podpory figuroval také někdejší generál Waffen-SS Wilhelm Mohnke. Pobíral zvláštní měsíční příspěvek za zdravotní následky zranění nohy, které utrpěl během války. Nešlo přitom o odškodnění za nacistické pronásledování, ale o dávku přiznávanou podle tehdejších německých právních předpisů za válečné poškození zdraví.

Reportáž otevřela citlivou otázku fungování poválečného systému sociálního zabezpečení. Někteří lidé spojovaní s válečnými zločiny mohli při splnění zákonných podmínek pobírat finanční podporu, přestože jejich minulost vyvolávala závažná podezření. Samotná skutečnost, že Mohnke takovou dávku dostával, samozřejmě nepředstavovala důkaz jeho osobní odpovědnosti za vraždění zajatců. Ukazovala však, jak odlišně se jeho válečná minulost promítala do právního postavení a běžného civilního života.

Mohnke se k televizní reportáži odmítl vyjádřit. V té době již byl mužem vysokého věku a většinu života od konce války strávil mimo pozornost široké veřejnosti. Připomenutí jeho minulosti však znovu otevřelo otázky, které se nepodařilo uzavřít ani během desetiletí poválečného vyšetřování.

Wilhelm Mohnke zemřel 6. srpna 2001 v německém Dampu nedaleko Eckernförde ve věku devadesáti let. O tři roky později se jeho jméno dostalo k milionům diváků prostřednictvím filmu Pád Třetí říše německého režiséra Olivera Hirschbiegela, který zachycuje poslední dny Adolfa Hitlera a lidí ukrývajících se v berlínském bunkru.

Mohnkeho ve filmu ztvárnil herec André Hennicke. Jeho postava vystupuje jako zkušený důstojník, který si uvědomuje beznadějnost vojenské situace a protestuje proti zbytečnému obětování civilistů i nedostatečně vyzbrojených obránců Berlína. V některých scénách působí jako člověk, který si navzdory službě nacistickému režimu dokázal zachovat určitou míru rozumu a lidskosti.

Právě toto pojetí vyvolalo kritiku části historiků. David Cesarani a Peter Longerich v dubnu 2005 v britském deníku The Guardian upozornili, že film některé představitele Hitlerova okolí zachycuje příznivěji, než by odpovídalo jejich skutečné válečné minulosti. Zvláštní pozornost věnovali také scéně, v níž Mohnke vystupuje proti Josephu Goebbelsovi kvůli nesmyslnému nasazování starších mužů do bojů. Podle historiků šlo o dramatickou konstrukci, nikoli o věrně doložený rozhovor.

Filmové zpracování tím otevírá zajímavý problém, který přesahuje samotného Mohnkeho. Divák sleduje důstojníka protestujícího proti zbytečnému umírání civilistů, aniž by musel vědět, že tentýž muž byl po válce vyšetřován v souvislosti s vražděním bezbranných britských zajatců. Vzniká tak obraz historické osobnosti založený především na několika dramatických situacích z posledních dnů války.

Je samozřejmě možné, že i člověk oddaný nacistickému režimu dokázal v určité situaci rozpoznat nesmyslnost dalšího krveprolití. Taková okolnost by však sama o sobě nevypovídala o jeho předchozím jednání ani o případné odpovědnosti za válečné zločiny. Právě proto je důležité odlišovat filmovou dramatizaci od historického poznání, které musí vycházet ze svědectví, dokumentů a kritického hodnocení dostupných pramenů.

V Mohnkeho případě navíc existuje zásadní hranice, kterou nelze překročit. Jeho osobní odpovědnost za masakr u Wormhoutu nebyla soudně prokázána. To však nijak nesnižuje závažnost poválečných vyšetřování ani skutečnost, že britští vyšetřovatelé jeho jméno s vydáním rozkazu k vraždění opakovaně spojovali.

Wilhelm Mohnke přežil Adolfa Hitlera o více než půl století. Za tu dobu poznal sovětské věznice, vrátil se do rozděleného Německa, vybudoval si civilní existenci a dožil se doby, kdy se nacistická minulost stala předmětem nových historických výzkumů, veřejných debat i filmových zpracování.

Od masakru u Wormhoutu uplynulo do jeho smrti více než 61 let. Podařilo se shromáždit svědectví přeživších, zdokumentovat vraždění odzbrojených vojáků a identifikovat jednotky, jejichž příslušníci se na zločinu podíleli. Přes veškeré úsilí vyšetřovatelů však nikdy nedošlo k soudnímu rozhodnutí, které by objasnilo Mohnkeho případnou osobní odpovědnost.

V jeho životopisu tak vedle sebe zůstávají dvě skutečnosti. Na jedné straně vojenská kariéra vysokého důstojníka SS, spojená se závažnými podezřeními z válečných zločinů, na druhé desítky let poměrně obyčejného života v poválečném Německu. Zatímco Mohnke mohl po návratu ze zajetí pokračovat ve svém životě, rodiny zavražděných britských vojáků se odpovědi na otázku, kdo vydal rozkaz k jejich zabití, od soudu nikdy nedočkaly.

Mohnke zemřel v roce 2001, aniž by musel před soudem osobně odpovídat na obvinění, která jej provázela po desetiletí. Historikové mohou jeho minulost nadále zkoumat a porovnávat dochovaná svědectví, žádný soud však již jeho případnou vinu nebo nevinu neposoudí. Právě tím zůstává jeho příběh jednou z neuzavřených kapitol poválečného hledání spravedlnosti.