Camouflage ve Vilniusu: Při Me and You jsem měl husí kůži

Když ve čtvrtek 15. října zazněla ve vilniuském klubu Kablys skladba Me and You, měl jsem husí kůži. V tu chvíli se ve mně propojily dvě zdánlivě vzdálené životní etapy. Jedna patřila době, kdy jsme hudbu Camouflage pravidelně pouštěli na našich diskotékách a fanouškovských setkáních, zatímco ta druhá se právě odehrávala přímo přede mnou. Na pódiu stál Marcus Meyn, vedle něj Heiko Maile a já mohl na vlastní oči sledovat skupinu, jejíž písně mě provázejí dlouhá desetiletí. Byl to zvláštní a nesmírně příjemný pocit, v němž se vzpomínky na minulost prolínaly s radostí z přítomného okamžiku.

Na koncertě jsem byl společně se svou kolegyní. Měli jsme možnost fotografovat, pořizovat videozáznamy a zároveň si celý večer skutečně užít. Výborný výhled na pódium nám umožňoval sledovat nejen samotné hudebníky, ale také detaily jejich vystoupení, práci se světly a propracované projekce za nimi. Byl to jeden z těch večerů, kdy člověk velmi rychle pochopí, že některé hudební zážitky nelze měřit pouze počtem odehraných skladeb. Jejich skutečná hodnota totiž spočívá především v emocích, které v nás zanechají.

Na českou fanouškovskou scénu vzpomínám dodnes s velkou nostalgií. Dobře si pamatuji malé i velké Depeche Mode parties v Rychnově nad Kněžnou, R-klubu ve Zbuzanech, Národním domě i sokolovně. Byla to setkání lidí, které spojovala především láska k elektronické hudbě, její nezaměnitelné atmosféře a společným zážitkům. Vedle Depeche Mode jsme pravidelně hráli také Camouflage, a to zdaleka nejen jejich nejznámější singly. Skladby jako The Great Commandment, Love Is a Shieldnebo That Smiling Face, ale i řada dalších, měly mezi návštěvníky mimořádný ohlas. Vždycky mě těšilo sledovat, jak dobře na ně fanoušci reagovali. Některé písně dokázaly zaplnit taneční parket, jiné vytvořily atmosféru, při níž se lidé jednoduše nechávali unášet hudbou.

Camouflage měli v tomto prostředí své pevné místo. Přestože bývali často srovnáváni s Depeche Mode, pro mě vždy představovali svébytnou skupinu s osobitým zvukem, melancholickou atmosférou, výraznými melodiemi a precizními elektronickými aranžemi. Především však s nezaměnitelným hlasem Marcuse Meyna, který dokázal jednotlivým skladbám vtisknout mimořádně silný emocionální rozměr. To všechno dohromady vytvářelo hudební svět, který jsem měl rád tehdy a mám ho rád dodnes. A právě proto pro mě měl koncert ve Vilniusu tak zvláštní význam. Najednou jsem nestál za hudebním pultem a nepouštěl jejich skladby ostatním, ale přímo před pódiem, na němž hudebníci tyto melodie přiváděli k životu.

Camouflage přijeli do litevské metropole v rámci turné Rewind to the Future and Goodbye. Večer odstartoval úvodním intrem a titulní skladbou koncertního programu, na kterou navázala That Smiling Face z debutového alba Voices & Images. Už od prvních minut bylo patrné, že skupina nepřijela pouze připomínat minulost. Její koncertní projev byl energický, hudebně precizní a zároveň dostatečně uvolněný, aby jednotlivé skladby nepůsobily jako pouhé reprodukce studiových nahrávek.

Marcus Meyn byl ve výborné pěvecké i pódiové formě. Jeho hlas stále disponuje charakteristickou barvou a schopností přenášet emoce, které jsou pro hudbu Camouflage tak důležité. V melancholických skladbách dokázal být citlivý a naléhavý, v těch rytmičtějších naopak energický a bezprostřední. Sledovat ho z bezprostřední blízkosti bylo skutečným zážitkem. Jeho pohyb, výraz, kontakt s publikem i způsob, jakým jednotlivé skladby prožíval, působily naprosto přirozeně. Nebyla v tom žádná křečovitá snaha dokazovat, že Camouflage stále patří mezi významné představitele synthpopu. Oni to jednoduše předváděli svou hudbou.

Neméně mě zaujal Heiko Maile, jehož práce za klávesovými nástroji byla soustředěná, precizní a přitom plná hudební fantazie. Zatímco Marcus představoval bezprostřední emocionální tvář koncertu, Heiko vytvářel zvukový prostor, v němž se všechny tyto emoce mohly naplno rozvinout. Velké uznání si zaslouží také doprovodní muzikanti. Jochen Schmalbach za bicími dodával elektronickým skladbám výraznější rytmickou energii a živá kytara přinášela další hudební rozměr. Právě propojení syntezátorů, bicích, kytary a Meynova zpěvu vytvořilo mimořádně působivý koncertní zvuk, který v sobě spojoval technickou preciznost s přirozenou lidskou energií.

A právě v této atmosféře přišla skladba Me and You. Některé písně máme spojené s určitým obdobím života, konkrétními lidmi nebo vzpomínkami. Stačí několik úvodních tónů a všechno se najednou vrátí. Přesně to jsem prožíval. Poslouchal jsem skladbu, kterou znám tolik let, ale tentokrát přede mnou stál člověk, jehož hlas jí dal podobu, díky níž se mi kdysi dostala pod kůži. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků celého večera a připomínka toho, že hudba má zvláštní schopnost spojovat současnost s tím, co jsme prožili před mnoha lety.

Velkou pozornost jsem během koncertu věnoval také projekcím. Camouflage totiž nepřipravili pouze klasickou světelnou show, ale promyšlenou vizuální scénografii, která jednotlivým skladbám dodávala další významovou vrstvu. Trojice obrazových ploch za hudebníky vytvářela svébytný příběh a prostřednictvím barev, textů, historických záběrů i pohyblivých obrazů rozvíjela atmosféru jednotlivých kompozic. Člověk tak mohl poslouchat známé melodie a zároveň vnímat jejich poselství trochu jiným způsobem.

U skladby Dreaming se na obrazovkách objevovaly části textu písně, které společně s Meynovým zpěvem vytvářely působivé propojení hudby a obrazu. Slova zde získávala další význam a podtrhovala snovou atmosféru kompozice. V kombinaci s jemnějšími elektronickými plochami vznikal prostor, v němž mohl člověk přemýšlet o vlastních představách, touhách i světě, do něhož někdy uniká před každodenní realitou. Právě podobné okamžiky ukazovaly, že hudba Camouflage nestojí pouze na výrazných melodiích, ale dokáže nabídnout také hlubší emocionální prožitek.

Zcela jiný vizuální svět představovala Suspicious Love. Výrazné červené tóny a tváře členů skupiny podtrhovaly emocionální napětí skladby, v němž jsem vnímal vášeň, nejistotu i složitost lidských vztahů. Červená barva zde nepůsobila pouze jako efektní scénografický prvek, ale mohla být chápána také jako symbol silných citů, vnitřních pochybností a křehkosti důvěry. Zajímavě působila rovněž projekce doprovázející Everything, v níž se objevoval nápis Rewind to the Future and Goodbye. Jako by v několika slovech shrnoval samotnou podstatu celého turné – ohlédnutí za čtyřmi desetiletími hudební historie, ale současně i vědomí, že příběh Camouflage zdaleka nekončí.

Výborným zpestřením bylo zařazení slavné Blue Mondayod britských New Order. Její elektronický rytmus a modře laděné projekce vytvořily výraznou proměnu atmosféry a současně připomněly hudební kořeny, z nichž vyrůstala nejen tvorba Camouflage, ale i značná část scény, která nás kdysi spojovala na Depeche Mode parties. Živé provedení této elektronické klasiky mělo energii a velmi přirozeně zapadlo do koncertní dramaturgie.

Jedním z očekávaných vrcholů byla samozřejmě The Great Commandment. Skladba z roku 1987, která otevřela Camouflage cestu k mezinárodnímu úspěchu, zazněla s mimořádnou energií, zatímco za hudebníky se promítal původní videoklip. Minulost a současnost se tak na okamžik setkaly přímo před očima publika. Text písně navíc dodnes nabízí zajímavé zamyšlení nad mocí, manipulací a lidskou ochotou přijímat cizí pravdy. Když jsem skladbu poslouchal a zároveň sledoval historické záběry, znovu jsem si uvědomil, že Camouflage nikdy nebyli pouze skupinou několika chytlavých refrénů. Jejich hudba v sobě často ukrývá mnohem více, než může naznačovat první poslech.

Koncertní program nabídl průřez různými obdobími tvorby skupiny. Zazněly Perfect, We Are Lovers, I'll Follow Behind, Leave Your Room Behind nebo Shine, přičemž nechyběl ani společný blok Fade in Memory a Thief. Každá z těchto skladeb připomínala trochu jinou podobu hudebního světa Camouflage, ale jejich společným jmenovatelem zůstával nezaměnitelný melodický rukopis a schopnost vytvářet silnou atmosféru.

Po hlavní části následovaly dva přídavky. První přinesl Stranger's Thoughts, Neighbours a End of Words. Právě během Stranger's Thoughts se na obrazovkách objevovaly archivní fotografie připomínající historii kapely. Působilo to jako symbolické nahlédnutí do minulosti, kterou Camouflage po celá desetiletí spoluvytvářeli. Staré fotografie v kombinaci se současným vystoupením připomínaly, jak rychle plyne čas, ale zároveň i to, že některé hudební příběhy dokážou přetrvávat napříč generacemi.

Druhý přídavek nabídl You Turn a nakonec Love Is a Shield. Pro mě šlo o nádherné zakončení celého večera. Jedna z nejslavnějších melodií skupiny, původní videoklip promítaný za hudebníky a skladba, jejíž poselství je stále stejně srozumitelné. Láska jako ochrana, opora a něco, co nám pomáhá překonávat nejistotu. Právě takové chvíle připomínají, že hudba nemusí potřebovat složité analýzy, aby dokázala člověka zasáhnout. Někdy stačí jen poslouchat a nechat na sebe její atmosféru působit.

Po přibližně 105 minutách bylo po všem, ale v hlavě mi jednotlivé melodie zněly ještě dlouho. Byl to jeden z těch koncertů, po kterých člověk nemusí hledat slova, aby věděl, že právě prožil něco výjimečného.

Kdybych měl vysvětlit, proč pro mě bylo vilniuské vystoupení Camouflage tak výjimečné, nemohl bych zůstat pouze u hudby. Důležitou součástí celého příběhu je totiž člověk, se kterým mě v poslední době spojilo nové přátelství – Radomír Holiš, známý jako DJ Agent Orange.

Radek patří mezi dlouholeté propagátory Camouflage v České republice a na Slovensku. Jeho vztah ke skupině dávno přesáhl běžné fanouškovství. Věnuje se její propagaci, spravuje českou a slovenskou fanouškovskou komunitu a s hudebníky udržuje osobní kontakty. Na našem nově navázaném přátelství si velmi vážím především jeho lidského přístupu, ochoty pomáhat a společného hudebního zájmu. Právě díky jeho podpoře se podařilo otevřít cestu k novinářské akreditaci na vilniuský koncert, což pro mě osobně znamenalo opravdu hodně.

Radkovi proto patří moje velké a upřímné poděkování. Nejen za zprostředkování potřebných kontaktů a pomoc při získání akreditace, ale především za důvěru a vstřícnost, s níž nám pomohl uskutečnit tento hudební zážitek. Stejně upřímně bych chtěl poděkovat litevskému hudebnímu promotérovi Vaidasu Stackevičiusovi, řediteli agentury M.P.3, za velmi příjemnou komunikaci, profesionální přístup a spolupráci při zajištění naší účasti. Díky jejich pomoci jsme se s kolegyní mohli koncertu zúčastnit také v novinářské roli, připravit vlastní fotografie a videozáznamy a nyní se o tento mimořádný večer podělit s dalšími čtenáři a fanoušky.

Pomyslnou tečkou za celým zážitkem bylo také setkání s členy Camouflage po koncertu a možnost pořídit společné fotografie. Pro někoho možná drobnost, pro člověka, který jejich hudbu poslouchá dlouhá desetiletí, ale okamžik s mimořádnou osobní hodnotou. Mám radost, že se právě prostřednictvím hudby mohou rodit nová přátelství a vznikat zážitky, které by člověk ještě před časem vůbec nečekal. Vilnius pro mě díky tomu nebude spojený pouze s výborným koncertem, ale také s lidmi, jejichž vstřícnosti a přátelství si nesmírně vážím.

Camouflage se nyní nacházejí v zajímavém období své kariéry. Připravují deváté studiové album Undark, jehož vydání je plánováno na rok 2027. Marcus Meyn v rozhovoru pro litevskou veřejnoprávní televizi LRT naznačil, že novinka bude hudebně pestrá a nabídne jak experimentálnější kompozice, tak charakteristické melodické skladby. Je příjemné vědět, že skupina, která vznikla v roce 1983, má stále chuť tvořit, koncertovat a hledat nové hudební cesty. Oliver Kreyssig sice již nevystupuje na pódiích, nadále však zůstává součástí skupiny a podílí se na její společné tvorbě.

Z vilniuského Kablysu jsem si odnášel mnohem víc než fotografie a videozáznamy. Především radost z mimořádně povedeného koncertu, uznání k hudebníkům, kteří si po více než čtyřiceti letech zachovali svou identitu, a také připomínku toho, jak důležití mohou být lidé, které nám hudba přivede do života. Když dnes přemýšlím o všech těch někdejších Depeche Mode parties, na nichž jsme hráli Camouflage a sledovali nadšené reakce návštěvníků, napadá mě, jak zvláštní cestu člověk někdy urazí. Tehdy jsem jejich skladby pouštěl ostatním, o mnoho let později jsem stál ve Vilniusu před jejich pódiem, fotografoval je, poslouchal a znovu prožíval emoce, které jejich hudba dokáže vyvolat.

A když zazněla Me and You, měl jsem husí kůži stejně jako kdysi. Možná právě v tom spočívá největší kouzlo hudby. Nedokáže zastavit čas, ale někdy nám dovolí na chvíli se vrátit tam, kde nám bylo dobře. Současně nám připomene, že i v přítomnosti mohou vznikat nové vzpomínky, které s námi zůstanou napořád.