Článek
Šest bodů náskoku tři minuty před koncem. Na palubovce jednoho z nejlepších evropských týmů. České basketbalistky měly v úterý 10. listopadu ve španělském Oviedu na dosah výsledek, který by představoval mimořádně povedený vstup do kvalifikace mistrovství Evropy 2027. Místo vítězství však přišla porážka 71:73. Zklamání? Samozřejmě. Jenže právě takové zápasy odhalují nejen kvalitu mužstva, ale také otázky, které bude český ženský basketbal muset v příštích letech řešit. A jednou z nich je obsazení pozice reprezentačního trenéra.
Romana Ptáčková vrátila české basketbalistky mezi světovou elitu
Když Romana Ptáčková v květnu 2022 přebírala národní tým, český ženský basketbal potřeboval novou energii i generační obměnu. Zkušená trenérka, která dlouhé roky budovala Hradecké lvice, přicházela s pověstí odbornice schopné rozvíjet mladé hráčky a vytvářet konkurenceschopné kolektivy. V Hradci Králové získala čtyři ligová stříbra, čtyři bronzy a také Český pohár. Především však dokázala, že kvalitní trenérská práce nemusí být výsadou ekonomicky nejsilnějších klubů.
U reprezentace své schopnosti potvrdila. Sedmé místo na mistrovství Evropy 2023, šestá příčka o dva roky později a především postup na mistrovství světa 2026, kam se Češky vrátily po dvanácti letech. Berlínský šampionát sice skončil patnáctým místem a třemi porážkami, ale samotný návrat mezi světovou šestnáctku nelze zlehčovat. Ptáčková navíc pracovala s týmem, který procházel generační proměnou a musel postupně získávat zkušenosti s nejvyšší mezinárodní úrovní.
Na její práci oceňuji především trpělivost a schopnost využívat potenciál hráček, které nemusejí každodenně nastupovat v Eurolize. Česká reprezentace totiž nemůže stavět pouze na úzké skupině hvězd. Potřebuje širší základnu, vhodně rozdělené role a hráčky připravené přebírat odpovědnost. Ptáčková tento proces významně posunula. Její dobrovolný odchod proto nevnímám jako důsledek neúspěchu, ale jako uzavření důležité etapy, na kterou bude muset nástupce navázat.
Martin Bašta má výsledky. Jedna porážka ale otevřela důležité otázky
Dočasné pověření Martina Bašty považuji za logické rozhodnutí České basketbalové federace. Dosavadní asistent reprezentace zná hráčky, prostředí i nastavený systém. Za sebou má dlouholetou spolupráci s legendární Natálií Hejkovou a jako hlavní trenér dovedl ZVVZ USK Praha v roce 2026 k dalšímu mistrovskému titulu bez jediné ligové porážky. Bylo by nespravedlivé jeho kvalifikaci zpochybňovat.
Ani porážku ve Španělsku bych rozhodně nepoužíval jako argument proti jeho působení. Český tým nastoupil bez důležitých podkošových hráček Julie Reisingerové a Emmy Čechové, chyběly také Gabriela Andělová a Eliška Joklová. Bašta navíc měl kompletní nominovaný tým pohromadě prakticky až den před utkáním. Přesto Češky dokázaly proti bronzovým medailistkám z posledního mistrovství světa otočit nepříznivý vývoj zápasu a ještě v závěru sahaly po vítězství.
Právě utkání ve Španělsku však nabídlo zajímavý basketbalový materiál k zamyšlení. České hráčky proměnily devět z osmnácti tříbodových pokusů, tedy výborných padesát procent. Přesto zaznamenaly 22 ztrát a z devíti trestných hodů využily pouhé čtyři. Španělky přitom ztratily míč jen třináctkrát. Rozdíl v počtu ztrát ukazuje, jak velký význam má na této úrovni kontrola míče a kvalita rozhodování. I velmi dobrá střelba může přijít vniveč, pokud mužstvo nedokáže dostatečně často zakončovat své útočné akce. Češky navíc v první polovině utkání hledaly účinnější způsob obrany situací po cloně na míč, tedy takzvaného pick-and-rollu. Po přestávce obranu zlepšily a dokázaly se vrátit do zápasu.
V tom podle mě leží jedna z největších výzev dalšího reprezentačního cyklu. Nestačí dokázat odehrát dvacet nebo třicet kvalitních minut proti evropské špičce. Rozhodující je udržet koncentraci, organizaci hry a správné rozhodování také ve chvílích, kdy soupeř zvýší obranný tlak. To není kritika Bašty, který s týmem absolvoval teprve první utkání v nové roli. Je to otázka dlouhodobé herní koncepce.
Bašta přitom nabízí poměrně jasnou představu. Chce agresivní celoplošný basketbal, aktivní obranu a rychlý přechod do útoku. Především při současných absencích pod košem dává takové pojetí smysl. Otázkou zůstává, jak bude fungovat proti soupeřům, kteří dokážou českou rozehrávku dostat pod systematický tlak, zpomalit přechodovou fázi a přinutit reprezentaci ke složitému postupnému útoku.
Viktor Pruša? Zajímavá alternativa s jasnou trenérskou filozofií
Pokud bych měl České basketbalové federaci doporučit jméno, které by při hledání dlouhodobého trenéra neměla přehlížet, byl by to Viktor Pruša. A rozhodně ne pouze kvůli výsledkům brněnských Žabin.
Pruša patří mezi trenéry, kteří dlouhodobě pracují v prostředí náročného klubového basketbalu, evropských soutěží i mládežnických reprezentací. Se Žabinami opakovaně dosáhl na ligové finále a vybudoval tým, který představuje nejvýraznějšího domácího konkurenta pražského USK. Ani v aktuální sezoně nechybějí výsledky. Brňanky sice neuspěly v kvalifikaci do Euroligy, ale v EuroCupu Women mají po čtyřech utkáních základní skupiny čtyři vítězství. Nejde tedy pouze o úspěchy na domácí scéně.
Ještě důležitější je pro mě jeho přístup k samotné hře. Pruša otevřeně hovoří o správném prostorovém rozestavení hráček, tempu, obranných principech a především o jasně definovaných rolích. Za jeden z ukazatelů naplnění své filozofie označuje hranici alespoň dvaceti asistencí a dvaceti bodů z rychlého protiútoku. V této představě je patrný důraz na kolektivní pojetí basketbalu, ve kterém není důležité jen zakončení, ale také pohyb bez míče, vytváření prostoru a spolupráce jednotlivých hráček.
Netvrdím, že by šlo o revoluční systém nebo něco, co Martin Bašta neuznává. Oba trenéři preferují rychlou a aktivní hru. Rozdíl bych proto nehledal ve zjednodušeném srovnání jejich basketbalových filozofií, ale především ve zkušenostech, které mohou do reprezentace přenést. Bašta dlouhodobě pracuje v prostředí USK, kde je přirozeným požadavkem vítězit a obstát v konkurenci evropské elity. Pruša naopak opakovaně buduje tým, který musí hledat cestu, jak konkurovat silnějšímu domácímu rivalovi a zároveň se prosazovat v evropských pohárech. Právě zkušenost s hledáním způsobů, jak překonávat rozdíly v individuální kvalitě a podmínkách, může být pro českou reprezentaci zajímavá.
Dalším argumentem je jeho dlouhodobá práce s mládežnickými národními týmy. Pruša zná hráčskou základnu, která bude v dalších letech postupně přecházet do seniorské kategorie. U reprezentace přitom nejde pouze o výběr dvanácti momentálně nejlepších basketbalistek. Důležité je také rozpoznat, které hráčky mají potenciál převzít větší odpovědnost, jak je zapracovat do systému a jak jim dát prostor k růstu bez ztráty výsledkové konkurenceschopnosti.
Ani Prušu však nelze představovat jako trenéra bez neúspěchů. České basketbalistky do devatenácti let obsadily na domácím mistrovství světa 2025 pod jeho vedením až třinácté místo. Reprezentace do dvaceti let pak v roce 2026 skončila sedmá na evropském šampionátu divize B, což na postup mezi elitu nestačilo. A v domácí ligové soutěži Žabiny dál nedokázaly prolomit nadvládu USK, kterému v posledním finále podlehly 0:3 na zápasy. To všechno jsou legitimní otázky, na které by při případném výběrovém řízení musel nabídnout odpovědi.
Přesto jeho trenérský profil považuji za natolik zajímavý, že by měl být součástí seriózní diskuse. Zkušenosti z evropského klubového basketbalu, dlouhodobá práce s českými hráčkami, znalost nastupující generace a srozumitelně formulovaná herní koncepce vytvářejí kombinaci, kterou bych při hledání reprezentačního trenéra nepodceňoval.
Český ženský basketbal dnes nestojí na začátku nové éry. Romana Ptáčková už položila základy, na kterých lze stavět. Martin Bašta má právo ukázat, že je dokáže dále rozvíjet, a zaslouží si k tomu spravedlivé podmínky. Hledání dlouhodobého trenéra by však nemělo být formalitou ani automatickým potvrzením současného řešení. Mělo by být skutečnou odbornou diskusí o tom, jak bude česká reprezentace vypadat za dva, čtyři nebo šest let.
Osobně bych chtěl vidět národní tým, který bude nejen konkurenceschopný proti evropským favoritům, ale také schopný pravidelně zvládat vyrovnané koncovky, omezovat zbytečné ztráty a vytvářet prostor pro další generaci českých basketbalistek. Takový tým nevznikne pouhou změnou jména na trenérské lavičce. Potřebuje dlouhodobou koncepci, trpělivost a schopnost propojit klubový basketbal s reprezentací.
A právě proto bych dal Viktoru Prušovi šanci přesvědčit federaci, že takovou koncepci dokáže nabídnout. Neznamená to, že Martin Bašta není správným trenérem. Znamená to, že český ženský basketbal má více kvalitních odborníků a při rozhodování o své budoucnosti by měl jejich možnosti skutečně porovnat.
