Čtyřicet let alba Mirrors: Sandra zpívala o lásce i rozpadu světa

Začít popové album mluveným úvodem, který naznačuje nebezpečí a hledání odpovědí, není právě obvyklý způsob, jak navázat na sérii evropských hitů. Sandra to přesto udělala. Její druhou studiovou desku Mirrors otevírá krátká skladba The Second Day, po níž následuje znepokojivá Don't Cry (The Breakup of the World). Teprve potom přichází taneční energie, kterou si posluchači s německou zpěvačkou spojují nejčastěji.

Tento začátek je možná nejlepším důvodem, proč se k albu po čtyřech desetiletích vrátit. Mirrors není radikálním odklonem od Sandřina zavedeného stylu ani pokusem vymanit se z komerčního popu. Za známými refrény se však skrývá více nejistoty a melancholie, než by naznačovala vzpomínka na jeho nejúspěšnější singly.

Album vyšlo 13. října 1986 u společnosti Virgin Records, necelý rok po debutu The Long Play, který Sandru vynesl mezi evropské popové hvězdy. Skladby (I'll Never Be) Maria Magdalena a In the Heat of the Night už dokázaly, že zpěvačka má výrazný hlasový projev i mimořádně schopný producentský tým. Druhá deska měla potvrdit, že tento úspěch nebyl náhodný. Michael Cretu a Armand Volker přitom nespoléhali pouze na osvědčené taneční melodie. Devět skladeb vytvořilo celek, v němž vedle romantické touhy dostaly prostor také strach, nejistota a osamělost.

Rok 1986 nebyl v Evropě pouze obdobím barevné módy, diskoték a elektronických hitů. Dubnová havárie jaderné elektrárny v Černobylu připomněla, jak křehký může být svět, který lidé považují za bezpečný. Přímá souvislost této události se vznikem Sandřiny nahrávky není doložena, ale atmosféra dobových obav představuje zajímavý kontext, v němž lze úvod alba poslouchat.

V přibližně půlminutové The Second Day zaznívá mluvený hlas Timothyho Touchtona. Krátká introdukce následně přechází do Don't Cry (The Breakup of the World), jedné z nejpozoruhodnějších skladeb celé desky.

Na první poslech jde stále o charakteristický synth-pop osmdesátých let. Elektronický rytmus, výrazná melodie, klávesové plochy a pečlivě vystavěný refrén nesou rozpoznatelný rukopis Cretuovy produkce. Hudba nabízí jistotu pravidelného pulzu, zatímco text vyjadřuje obavy z rozpadu světa a hledá naději, že se hrozící katastrofě lze vyhnout.

Píseň lze vnímat jako výraz dobové nejistoty, ale její síla spočívá také v propojení osobní a kolektivní úzkosti. Strach o lidské vztahy se setkává se strachem o budoucnost. Sandra přitom nevolí dramaticky vypjatý způsob zpěvu. Její hlas zůstává melodický, místy až křehký, a právě zdrženlivost vokálního projevu dodává nahrávce zvláštní napětí. Vážnost tématu nenesou okázalé zvukové efekty, nýbrž atmosféra, postupné vrstvení hlasů a refrén, který působí spíše jako naléhavá prosba než obvyklé popové vyvrcholení.

Je to nečekaně silný vstup do alba od zpěvačky, jejíž hudba bývá často spojována především s romantikou a tanečními melodiemi.

Po znepokojivém úvodu se deska obrací k mnohem bezprostřednějšímu zvuku. Hi! Hi! Hi! připomíná jednu z hlavních předností Sandřina tehdejšího repertoáru: schopnost proměnit jednoduchý melodický nápad v refrén, který posluchači zůstane v paměti.

Skladba stojí na energickém elektronickém rytmu, důrazné basové lince a souhře hlavního zpěvu s doprovodnými hlasy. Její výrazný refrén má téměř pokřikový charakter, ale text není pouze oslavou bezstarostné zábavy. Objevuje se v něm potřeba citové odezvy, touha po blízkosti a nejistota, zda druhý člověk odpoví. Rytmus vybízí k pohybu, zatímco slova připomínají, že ani zdánlivě veselá zamilovanost nemusí být jednoduchá.

Ještě přesvědčivěji funguje Innocent Love, první singl vydaný před samotným albem. Jeho albumová verze přesahuje pět minut a oproti kratší singlové podobě poskytuje více prostoru instrumentálním pasážím. Melodie se rozvíjí nad stabilním rytmickým základem, zatímco doprovodné hlasy vytvářejí prostorovou hloubku, která je pro Cretuovy produkce charakteristická.

Zajímavý je především text. Vypravěčka odmítá představu, že skutečný cit mohou nahradit šperky, luxus nebo materiální zabezpečení. Touží po upřímném vztahu, nikoli po okázalých důkazech bohatství. Ve spojení s dokonale uhlazenou produkcí vzniká působivý paradox: téměř luxusně znějící nahrávka vypráví o tom, že opravdová láska se koupit nedá.

Innocent Love zároveň patří k dobrým příkladům toho, proč Sandřin pěvecký projev fungoval. Nestál na mohutném hlasovém rozsahu ani komplikovaných ozdobách. Jeho předností byla světlá barva hlasu, jemně zastřené frázování a schopnost spojit zdrženlivost s melodickou naléhavostí. V prostředí technicky propracovaného elektronického popu tak její zpěv působil osobně a přístupně.

Ačkoli obě skladby využívají podobný hudební jazyk, každá vyvolává trochu jinou emoci. Hi! Hi! Hi! je přímočařejší a hravější, zatímco Innocent Love nabízí vedle výrazného refrénu i větší melodickou rozmanitost. Na albu se díky tomu vzájemně doplňují, aniž by působily jako dvě verze stejného hitu.

Významnou část identity Mirrors určuje Michael Cretu, producent, aranžér a jeden z hlavních tvůrců hudebního materiálu. Na produkci se podílel také Armand Volker, jehož přínos by neměl zůstávat ve stínu slavnějšího spolupracovníka. Důležitou úlohu měli rovněž Hubert Kemmler, známý jako Hubert Kah, a textař Klaus Hirschburger. Kemmler navíc patřil mezi doprovodné zpěváky.

Původní vydání alba uvádí mezi použitým studiovým vybavením mimo jiné systémy PPG, Akai, Linn 9000, Oberheim Xpander nebo Yamaha DX7. Důležitější než samotné názvy zařízení je ovšem způsob, jakým se elektronické prostředky proměnily v hudbu současně taneční, melodickou a prostorově bohatou.

Syntezátory zde nejsou pouhou náhradou tradičních nástrojů. Vytvářejí prostředí, v němž se skladby odehrávají. Krátké rytmické motivy přinášejí pohyb, delší klávesové plochy dodávají nahrávkám vzdušnost a vrstvené vokály propojují jednotlivé části aranžmá. Produkce má bohatý zvuk, aniž by se v něm ztrácela hlavní melodie.

Dobře je to patrné u Midnight Man. Skladba má přímočarý tah, rychle postupuje k melodickému jádru a neodbočuje od svého tanečního charakteru. Vedle vážněji laděného začátku alba působí téměř jako návrat na známé území. Podobný zvukový rukopis však udržuje jednotlivé písně pohromadě.

Právě tato důslednost představuje zároveň určitou slabinu. Některé skladby pracují s podobným rytmickým základem, způsobem vrstvení hlasů a stavbou refrénů. Pokud melodie není tak výrazná jako u Innocent Love nebo Hi! Hi! Hi!, projeví se podobnost aranžmá mnohem citelněji.

Například Two Lovers Tonight nabízí příjemně plynoucí romantický pop, ale její melodie nezanechává stejně silný dojem jako nejpovedenější okamžiky desky. Nejde o vyloženě slabou nahrávku, spíše o skladbu, která dobře ukazuje hranice jinak účinného producentského receptu. Zvuková preciznost totiž sama o sobě výjimečný refrén nenahradí.

Mirrors se nesnaží pravidla melodického evropského synth-popu přepisovat. Jeho autoři dobře věděli, jakou hudbu posluchači od Sandry očekávají, a v zásadě jim ji nabídli. Nejpůsobivější okamžiky však vznikají tam, kde se tato důvěrně známá forma setká s méně očekávaným emocionálním obsahem.

Kdo zná Sandru převážně prostřednictvím jejích největších hitů, mohl by snadno přehlédnout závěrečnou část alba. Právě zde však Mirrors získává citlivější, méně okázalou podobu.

Mirror of Love patří mezi méně připomínané skladby, přesto dobře vystihuje náladu celé desky. Motiv zrcadla lze chápat jako obraz vztahu, v němž člověk hledá potvrzení vlastní hodnoty a současně se obává ztráty blízkosti. Text se vrací k přání, aby milovaný člověk zůstal, zatímco hudba vytváří snovou atmosféru.

Působivost skladby nevychází z dramatického příběhu. Spočívá v melodické plynulosti, opakování a pocitu, že za romantickými slovy zůstává cosi nedořečeného. Její zvuk nevyžaduje okamžitou pozornost tak důrazně jako největší singly, ale při soustředěném poslechu dokáže nabídnout jiný druh intenzity.

Ještě větší emocionální prostor dostává závěrečná Loreen. Balada, která se v listopadu 1986 stala třetím singlem z alba, představuje jednu z nejcitlivějších poloh Sandřina tehdejšího repertoáru.

Text oslovuje člověka procházejícího smutkem a nejistotou. Místo jednoduchého milostného příběhu nabízí snahu porozumět někomu, kdo se v životě ztrácí. Sandra zpívá zdrženlivěji, melodie nikam nespěchá a klávesový doprovod ponechává hlasu dostatek prostoru. Výsledkem není sentimentální balada založená na přehnaném dramatickém účinku, ale píseň, jejíž melancholie působí přirozeně.

Závěr Mirrors je z dramaturgického hlediska výmluvný. Album otevřelo varováním před rozpadem světa a uzavírá ho příběhem člověka, kterému se možná rozpadá jeho vlastní život. Mezitím zazněly romantické i taneční skladby, ale pocit nejistoty z hudby nikdy úplně nezmizel.

Tato souvislost nemusí znamenat záměrně vytvořený koncept. Přesto dává posluchači možnost vnímat jednotlivé písně jako více než pouhou kolekci komerčně úspěšných nahrávek.

Mirrors se v době vydání dostalo na 16. místo německého albového žebříčku a na 13. příčku ve Švýcarsku. Komerční úspěch předchozí desky The Long Play sice nepřekonalo, přesto potvrdilo Sandřino pevné postavení na evropské popové scéně. K jeho nejvýraznějším singlům patřily Innocent Love a Hi! Hi! Hi!, následované skladbami Loreen a Midnight Man, která vyšla samostatně v roce 1987.

Z dnešního pohledu ale nejsou nejzajímavější prodeje ani umístění v žebříčcích. Podstatnější je, jak hudba obstála mimo dobu, pro kterou vznikla.

Některé produkční postupy jsou s osmdesátými lety neodmyslitelně spojené. Charakter elektronických bicích, výrazné syntezátorové barvy i způsob vrstvení refrénů okamžitě prozrazují období vzniku. Tyto prvky však automaticky neznamenají, že hudba zestárla špatně. Naopak tvoří její identitu.

Co funguje i po desetiletích, je především melodická jistota a schopnost pracovat s náladou. Nejlepší skladby nepotřebují nostalgii jako omluvu. Obstojí díky své stavbě, výraznému vokálu a promyšlenému aranžmá.

Album zároveň nabízí zajímavý pohled na další vývoj Sandřiny tvorby. Zpěvačka už před jeho vydáním dokázala, že zvládá i melancholičtější materiál, ale Mirrors tuto polohu začlenilo do širšího hudebního celku. V některých okamžicích lze rozpoznat předpoklady pro atmosféričtější tvorbu, která se výrazněji prosadila na pozdějších nahrávkách, zejména na albu Into a Secret Land z roku 1988.

Bylo by přehnané označovat Mirrors za neprávem zapomenuté mistrovské dílo. Není jím a ani jím nemusí být. Má své méně výrazné okamžiky, místy až příliš spoléhá na osvědčenou produkci a nenabízí takovou hudební proměnu, jakou někteří interpreti dokázali mezi první a druhou deskou uskutečnit.

Jeho hodnota spočívá v něčem jiném. Dokázalo rozšířit Sandřin hudební svět, aniž by ztratilo charakter, díky němuž si získala evropské publikum. A v nejlepších okamžicích ukázalo, že za elektronickými rytmy a chytlavými refrény může být ukryta mnohem složitější emoce.

Při opětovném poslechu proto stojí za to neomezovat se na nejznámější singly. Vážný úvod, nenápadnější Mirror of Love a melancholická Loreen prozrazují o charakteru alba možná více než jeho největší hity.

Čtyřicet let po vydání je tak Mirrors zajímavé nejen jako připomínka Sandřiny úspěšné kariéry, ale i jako příklad popu, který dokázal mluvit o nejistotě a lidské zranitelnosti, aniž by se vzdal své melodické přístupnosti. A právě v tom spočívá důvod, proč stojí za to poslouchat tuto desku celou, od prvních znepokojivých vteřin až po poslední tóny Loreen.

Hodnocení alba: 8/10