Dave Gahan a Hourglass: Deset písní v zápase s časem

V roce 2007 už Dave Gahan dobře věděl, jaké to je dostat druhou šanci. Za sebou měl období těžké drogové závislosti, boj o vlastní život i dlouhou cestu zpátky. Přesto jeho druhé sólové album Hourglass nepůsobí jako vyprávění člověka, který překonal všechny démony a konečně našel klid. Spíše připomíná rozhovor se sebou samým, v němž některé otázky zůstávají nepříjemně otevřené.

Už samotný název nahrávky napovídá, co Gahana zaměstnávalo. Čas. Nejen jeho ubývání, ale také obavy z promarněných příležitostí, nenaplněných očekávání a budoucnosti, kterou nikdo nedokáže předvídat. Skladby se opakovaně dotýkají víry, sexuality, sobectví, lásky i potřeby mít věci pod kontrolou. Někdy jsou syrové, jindy překvapivě něžné. Spojuje je hlas člověka, který už nechce předstírat, že má na všechno odpověď.

Album vyšlo v Evropě 22. října 2007 u vydavatelství Mute. Gahanovi bylo 45 let a jeho autorské sebevědomí se postupně proměňovalo. Po sólovém debutu Paper Monsters z roku 2003 se prosadil také jako spoluautor tří skladeb na albu Depeche Mode Playing the Angel (2005). Vedle Martina Gorea tak získal vlastní prostor i uvnitř skupiny, s níž byl po většinu kariéry spojován především jako zpěvák.

Na Hourglass spolupracoval s bubeníkem Christianem Eignerem a multiinstrumentalistou Andrewem Phillpottem. Všichni tři se podíleli na autorství i produkci deseti skladeb, které vznikaly v Gahanově newyorském studiu 11th Floor Studios. Výslednou nahrávku smíchal Tony Hoffer.

Oproti kytarovějšímu Paper Monsters dostala tentokrát výraznější prostor elektronika. Neznamenalo to ale návrat k bezpečně známému zvuku Depeche Mode. Eigner, Phillpott a Gahan chtěli zachovat syrovost, spontánnost a také drobné nedokonalosti, které při studiové práci vznikaly. Výsledkem je deska, jejíž podoba se mění podle emocí jednotlivých písní.

Začít album skladbou Saw Something bylo dramaturgicky velmi dobré rozhodnutí. Žádný velkolepý úder bicích ani okázalý elektronický nástup. Hudba se rozvíjí pozvolna a Gahanův hlas vystupuje z jemně gospelově zabarvené atmosféry s neobvyklou zdrženlivostí.

V aranžmá se elektronické plochy potkávají s organičtějšími zvuky. Na nahrávce se podílel violoncellista Kevin Murphy a kytarové sólo nahrál John Frusciante, známý především z Red Hot Chili Peppers. Jejich přítomnost pomáhá vytvářet zvuk, který nepůsobí jako uzavřená elektronická konstrukce. Skladba má prostor dýchat.

Gahan v dobovém komentáři přiznal, že právě Saw Something byla prvním impulsem k další autorské práci. Text už v sobě nosil a potřeboval ho zazpívat. Vypráví o člověku, který očekává ochranu, znamení nebo odpověď od něčeho vyššího. Sám zpěvák ovšem postupně dospěl k poznání, že pasivní čekání nic nevyřeší. Chce-li člověk změnu, musí k ní sám vykročit.

Tento osobní rozpor je ve skladbě dobře slyšitelný. Klidná hudba nevytváří pocit úplného bezpečí. Gahanův zpěv v sobě nese naději, ale také obavu, že nalezené štěstí nemusí vydržet. Jeho interpretace není přehnaně dramatická, a právě proto působí přesvědčivě.

Saw Something nabízí první zásadní myšlenku celé desky: nestačí chtít lepší život, pokud člověk není ochoten přijmout vlastní odpovědnost. Pro Gahana, jehož minulost byla poznamenána opakovanými sebedestruktivními rozhodnutími, má takové poznání mimořádnou osobní váhu.

Úvodní singl Kingdom představuje energičtější a přístupnější tvář alba. Rytmus je pevný, elektronické vrstvy vytvářejí monumentální prostor a melodie refrénu má téměř hymnický charakter. K výrazné zvukové stavbě přispívá také basová kytara Grahama Finna a další kytarové party Nika Stoessla.

Přes svou naléhavost ale Kingdom není skladbou o nalezené jistotě. Gahan se zabývá představou lepšího místa, v němž by člověk mohl pocítit bezpečí a smíření. Nemusí přitom jít o nebe nebo posmrtný život. Podle jeho vlastního vysvětlení může takové království existovat přímo tady, pokud dokážeme přijmout život takový, jaký skutečně je.

Zpěvák zároveň spojoval píseň s rodičovstvím. Přiznával, že chce chránit své děti, přestože ví, že nemá možnost uchránit je před všemi nebezpečími. Tím dostává zdánlivě abstraktní úvaha konkrétní lidský rozměr.

Hudebně funguje Kingdom především díky napětí mezi neúprosným rytmem a široce vedeným vokálem. Hluboký Gahanův hlas se v refrénu zvedá nad elektronickou instrumentaci, jako by se snažil překonat hranice, které mu text připomíná.

Skladba nabízí silnou melodii, ale neposkytuje jednoduché vykoupení. Její vznešenost může připomínat duchovní hymnus, zatímco samotné poselství zůstává překvapivě střízlivé. Člověk nemusí čekat na jiný svět. Nejdřív by se měl naučit žít v tom současném.

Po vznešenější atmosféře Kingdom přichází prudký zlom. Deeper and Deeper je fyzická, sexuálně nabitá skladba, která téměř odmítá jakoukoli zdrženlivost.

Tvrdý rytmus, zkreslené zvuky a opakující se motivy připomínají spojení industriální elektroniky s glam rockem sedmdesátých let. Gahan sám uváděl inspiraci interprety jako T. Rex nebo Gary Glitter, ale pod povrchem slyšel především bluesový princip: opakování silného hudebního nápadu, jehož intenzita postupně narůstá.

Nejnápadnější je tentokrát hlas. Zpěvák při nahrávání podle vlastních slov křičel natolik, že mu Christian Eigner doporučoval větší odstup od mikrofonu. Výsledný vokál je hrubý, místy až agresivní. Ztrácí uhlazenost, kterou si posluchači často spojují s jeho projevem v Depeche Mode.

Text pracuje s touhou, pudovostí a potřebou nechat se ovládnout okamžikem. Nejde o romantické vyznání. Spíše o přiznání, že lidská osobnost obsahuje také stránku, kterou nelze vždy sladit s rozumem, morálkou nebo vlastní představou o slušném chování.

Právě jednoduchost hudebního základu umožňuje Gahanovi tento neklid vyjádřit naplno. Opakování nevytváří stagnaci, ale stále silnější tlak. Skladba nepotřebuje komplikovanou harmonii, protože její podstata leží v rytmu a tělesné energii.

Z hlediska textové mnohovrstevnatosti patří Deeper and Deeper k přímočařejším okamžikům desky. To však není její slabina. Působí jako připomínka, že Gahan nechce představit pouze člověka přemýšlivého a kajícného. Součástí jeho osobnosti zůstává také živočišnost, vášeň a touha překračovat hranice.

Ve 21 Days se Gahanův pohled na chvíli odvrací od vlastních vztahů a vnitřních konfliktů směrem k okolnímu světu. Znepokojuje ho atmosféra strachu, kterou člověk vstřebává z informací, společenského prostředí i každodenních událostí.

V dobovém vysvětlení použil obraz věže strachu, kterou společně budujeme a v níž následně sami žijeme. Je to pozoruhodná metafora. Strach zde není pouze reakcí na konkrétní nebezpečí, ale postupně se stává způsobem uvažování.

Hudební podobu skladby určuje neobvykle pojatá baskytarová figura, kterou Gahan spojoval se syrovostí skupiny The Stooges. Na nahrávce se kytarově podílel Graham Finn. Opakující se rytmické a instrumentální motivy vytvářejí neklid, jako by se hudba pohybovala uvnitř prostoru, z něhož nedokáže vystoupit.

Také Gahanův hlas je jiný než v úvodních písních. Méně pracuje s melodickou elegancí a více s úsečným, téměř vyštěkávaným frázováním. Zpěv má naléhavost člověka, který chce upozornit na problém, ale zároveň si uvědomuje, že je jeho součástí.

Při dnešním poslechu se nabízí spojit 21 Days s informačním přetížením, veřejnými konflikty nebo atmosférou permanentní nejistoty. Jde o současnou interpretaci, nikoli o doložený Gahanův komentář k dnešní společnosti. Text přesto obstojí i mimo rok 2007, protože zachycuje obecnější lidský sklon vytvářet si prostředí, kterého se nakonec sami obáváme.

Miracles patří k nejcitlivějším skladbám alba. Po předchozí tvrdosti se hudba ztišuje, elektronické vrstvy získávají vzdušnější podobu a Gahanův hlas přestává tlačit na posluchače. Místo dramatu nastupuje pochybnost.

Text obsahuje zdánlivě neslučitelná stanoviska. Zpěvák odmítá tradiční náboženské představy, přesto přiznává, že se někdy modlí. Nevěří na zázraky v obvyklém smyslu, ale zároveň si uvědomuje, že v životě zažil události, které tak může vnímat.

Gahan tento rozpor nijak nezastíral. Naopak vysvětloval, že jeho texty si odporují právě proto, že si často odporuje on sám.

Zajímavější než samotná náboženská otázka je ovšem jeho poznámka, že Miracles chápe především jako milostnou píseň. Víra se zde týká také schopnosti otevřít se druhému člověku.

Gahan hovořil o své někdejší neschopnosti udržet vztah, aniž by v něm ztratil vlastní identitu. Teprve s odstupem dokázal ocenit význam rodiny a blízkosti. Přesto přiznával, že z lásky má zároveň strach.

Hudba tomuto vnitřnímu napětí nijak nepřekáží. Není přehnaně zaplněná, nechává doznívat jednotlivé tóny a poskytuje hlasu dostatek prostoru. Místy téměř ambientní atmosféra vytváří pocit, že Gahan nemluví k davu, ale pouze k jednomu člověku.

Právě takový způsob interpretace mu sluší. Jeho baryton nemusí být neustále dominantní a teatrální, aby dokázal vyvolat silnou emoci. V Miracles působí nejpřesvědčivěji ve chvílích, kdy připustí vlastní zranitelnost.

Skladba neposkytuje jednoznačnou odpověď na otázku víry. Ukazuje však, že člověk může pochybovat o náboženství, o ostatních i o sobě samém, a přesto neztratit schopnost milovat.

Název Use You může na první pohled vyvolávat představu manipulativního vztahu, v němž jeden člověk využívá druhého. Gahanův výklad je však osobnější a mnohem méně lichotivý vůči sobě samému.

V textu se obrací proti vlastní aroganci, sobectví a sklonu k sebedestruktivnímu chování. Přiznává potřebu něco nebo někoho využívat jako prostředek k úniku před vlastními problémy.

Jeho úvaha se proto neomezuje na minulou drogovou závislost. Podobný princip může fungovat také v mezilidských vztazích. Člověk hledá u druhých potvrzení vlastní hodnoty, bezpečí nebo dočasnou úlevu, aniž by dokázal nabídnout skutečnou blízkost.

Hudební stránka skladby je přitom výrazně přitažlivá. Temný elektronický groove, neúnavný rytmus a drsnější zvukové vrstvy vytvářejí energii, která má daleko blíže k fyzickému prožitku než k pokornému vyznání. Kytarou a doprovodným vokálem přispěl také Niko Stoessl.

V tom spočívá její nejzajímavější paradox. Hudba je svůdná, zatímco text odhaluje chování, které si zaslouží kritiku. Posluchač může podlehnout rytmu, přestože význam slov tak jednoznačně přitažlivý není.

Gahan se nesnaží působit jako napravený člověk, který má právo hodnotit ostatní. Odkazuje na část své osobnosti, kterou dobře zná a za kterou se zjevně nestydí převzít odpovědnost.

Use You je proto jedním z nejsilnějších okamžiků alba. Nepůsobí jako pohodlná zpověď, po níž automaticky přichází odpuštění. Nechává posluchače setrvat v nepříjemném rozporu mezi tím, co člověk o sobě ví, a tím, jak se někdy skutečně chová.

Někdy se zásadní produkční rozhodnutí neskrývá v přidání dalšího nástroje nebo komplikovaného efektu, ale v odstranění něčeho, co předtím považovali hudebníci za samozřejmé.

Přesně to se stalo u Insoluble. Gahan v roce 2007 přiznával, že skladba málem z alba vypadla. Teprve po výrazném zjednodušení aranžmá, především po odstranění bicích, získala podobu, která mu dávala smysl.

Výsledkem je zvláštní, téměř beztížná atmosféra. Elektronické plochy a hlas už nejsou svázané pravidelným úderem rytmu. Hudba jako by přestala odměřovat čas a dovolila posluchači na chvíli zůstat na místě.

Také samotný název má více významových odstínů. Anglické insoluble může znamenat nejen nerozpustný, ale také neřešitelný. Gahana zaujala představa něčeho, co není možné uchopit, ačkoli člověk cítí jeho přítomnost.

V kontextu alba lze tento motiv spojit s duchovním hledáním, nejasnými vztahy nebo s poznáním, že některé životní zkušenosti nelze jednoduše vysvětlit.

Insoluble nepotřebuje výrazný refrén ani dramatické vyvrcholení. Její účinek vychází z prostoru mezi jednotlivými zvuky a z Gahanova zdrženlivého zpěvu. V tomto ohledu představuje jeden z nejzajímavějších produkčních okamžiků desky.

Zároveň poskytuje potřebný oddech před další skladbou, která se opět výrazněji opírá o rytmus.

Skladba Endless je důležitá nejen kvůli svému významu, ale také kvůli okolnostem vzniku. Gahan s kolegy zkoušeli několik různých podob, než dospěli k finální verzi. Původní tvrdší aranžmá nefungovalo podle jejich představ.

Změnu přinesla zkušenost Christiana Eignera a Andrewa Phillpotta z klubu, kde je zaujal DJ pracující s neobvyklým obrácením rytmického akcentu. Eigner následně vytvořil beat, který se výrazně odchyluje od běžně očekávaného rytmického pohybu.

Na výsledné nahrávce je tento prvek dobře patrný. Skladba má hypnotický účinek, ale její rytmus neposkytuje posluchači zcela pohodlnou oporu. Elektronické vrstvy se postupně skládají do zvláštního proudu, který působí současně uklidňujícím i neklidným dojmem.

Gahan spojoval Endless s představou, že někde na konci životní cesty čeká definitivní odpověď na všechny problémy. Taková naděje ale může být klamná. Člověk se soustředí na očekávanou budoucnost a přehlíží to, co právě prožívá.

V samotném textu se objevuje také motiv intimity a okamžiku, během něhož jako by přestal existovat čas. Prožitek blízkosti umožňuje alespoň na chvíli uniknout neustálému přemýšlení o minulosti a budoucnosti.

Právě zde zaznívají i přesýpací hodiny, které daly jméno celému albu.

Tento obraz nabízí zajímavý způsob čtení desky. Přesýpací hodiny obvykle připomínají konečnost. Gahan v dobových rozhovorech ale upozorňoval také na možnost obrátit je a začít znovu.

Není to příslib, že lze vymazat vlastní minulost. Spíše připomínka, že člověk může změnit svůj vztah k přítomnosti.

Endless tak patří k nejpropracovanějším okamžikům alba. Neobvyklý rytmus, atmosférická elektronika a zdánlivě jednoduchý text se vzájemně doplňují. Hudba vytváří dojem nepřetržitého pohybu, zatímco slova hledají možnost se na chvíli zastavit.

A Little Lie má výrazně gotickou atmosféru. Z pomalého rytmu, kytarových textur a temně zabarvených harmonických vrstev vystupuje Gahanův hlas s dramatickým důrazem. Skladba připomíná postpunkovou estetiku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale zároveň obsahuje zvláštní bluesovou těžkopádnost.

Sám zpěvák zmiňoval vliv Johna McGeocha a skupiny Siouxsie and the Banshees. V rytmu zase nacházel spojitost s hudbou Johna Lee Hookera nebo Muddyho Waterse. Na studiové nahrávce se kytarově podílel i Tony Hoffer, který celé album smíchal.

Tohle spojení gotického dramatu a pomalého bluesového pohybu je jednou z nejzajímavějších zvukových kombinací na Hourglass. Hudba má slavnostní až hrozivý nástup, ale její rytmus se nikam nežene. Postupuje těžce, téměř neochotně.

Gahan přitom vysvětloval, že si ve skladbě do určité míry dělá legraci sám ze sebe. Bombastický začátek kontrastuje s vědomím, že doba některých životních gest už pominula.

V tom je A Little Lie zajímavější než běžná temná balada. Člověk, který si léta budoval image charismatického a nebezpečně působícího rockového zpěváka, dokáže s určitým odstupem nahlédnout vlastní teatrálnost.

Název lze proto chápat také jako obraz drobného sebeobelhávání. Každý člověk si o sobě vytváří příběh, který nemusí zcela odpovídat skutečnosti. A čím déle v něm žije, tím obtížnější může být připustit, že některé role už mu nepatří.

Výrazná hudební stylizace tak dostává překvapivě civilní význam. Gahan neodmítá svou minulost ani pódiovou identitu, ale dokáže ji pozorovat s odstupem. A místy i s ironií.

Závěrečná Down se od předchozích skladeb odlišuje tak výrazně, že může při prvním poslechu překvapit. Elektronická tvrdost ustupuje civilnějšímu aranžmá s countryovým nádechem. Na nahrávce zní dobro kytara Karla Rittera a doprovodný hlas Jenni Muldaur.

Pomalý rytmus a střídmá instrumentace vytvářejí prostor pro jeden z nejotevřenějších Gahanových vokálních výkonů na celé desce.

Skladba se obrací k jeho minulosti. Sám ji označoval za poslední ohlédnutí k období, kterým se zabýval už na albu Paper Monsters. Připomíná dobu, kdy podle vlastních slov nebyl skutečným účastníkem svého života.

Je to nepříjemná formulace, ale vystihuje zkušenost člověka, který se prostřednictvím závislosti postupně vzdálil okolnímu světu i sobě samému.

Zajímavé je, že Down nepůsobí jako slavnostní završení cesty k uzdravení. Gahan připouštěl, že myšlenky na únik prostřednictvím alkoholu se mohou občas vracet. Minulost tedy není definitivně uzavřenou kapitolou.

Hudební zpracování tomuto přiznání odpovídá. Chybí velké elektronické gesto, teatrální refrén nebo vítězná melodie. Zůstává hlas, několik výrazných instrumentálních vrstev a vědomí, že některé zápasy člověk vede po celý život.

Právě Down ukazuje, proč by bylo chybou vnímat Hourglass jako jednoduchý příběh o překonání závislosti a nalezení štěstí. Gahan žádný takový definitivní závěr nenabízí.

Místo toho připouští, že dokázat žít jinak neznamená ztratit paměť na to, jak snadno mohl všechno pokazit.

Pro závěr desky je to mimořádně účinné rozhodnutí. Po všech otázkách o víře, lásce, touze a ubíhajícím čase nepřichází odpověď, ale střízlivější pohled na vlastní život.

Srovnání s Depeche Mode se album pochopitelně nevyhne. Gahanův hlas je natolik charakteristický, že i jeho sólové nahrávky automaticky připomínají skupinu, s níž dosáhl největších úspěchů.

Podstatnější je ovšem rozdíl v samotné skladatelské práci.

Martin Gore dokáže velmi často vystavět píseň kolem silné melodie, nezaměnitelného harmonického postupu nebo přesně formulovaného emocionálního konfliktu. Jeho skladby obvykle obstojí i tehdy, když z nich odstraníme většinu studiové produkce.

Gahan spolu s Eignerem a Phillpottem volí na Hourglassponěkud jinou cestu. Mnohem více spoléhají na rytmus, zvukovou atmosféru, repetitivnost a postupné vrstvení. Hudba tak někdy připomíná souvislý emocionální proud, v němž je důležitější celkový prožitek než jeden nezapomenutelný refrén.

Tento přístup přináší silné okamžiky, ale také určitá omezení. Ne všechny skladby mají stejně výraznou melodickou identitu. Některé motivy se rozvíjejí poměrně dlouho a Gahanův dramatický vokální projev může v určitých pasážích znít předvídatelně.

Na druhé straně právě tato otevřenější hudební stavba dovoluje jeho hlasu projevovat se jinak než v písních Depeche Mode. V Deeper and Deeper je téměř neovladatelný, v Miracles křehký, v 21 Days úsečný a v Downunaveně smířený.

Zpěvák zde nepotřebuje dokazovat, že umí interpretovat skladby Martina Gorea. Může zkoušet, jak daleko dokáže posunout vlastní autorský projev.

Velkou zásluhu na výsledku mají také Christian Eigner a Andrew Phillpott. Jejich práce není pouze technickým zázemím Gahanových představ. Společně vytvářejí hudební prostředí, které jeho textům dodává fyzickou sílu, napětí a často i zajímavý kontrast.

Dobová hudební kritika přijala Hourglass různě. Část recenzentů oceňovala návrat k elektronice, zvukovou rozmanitost a emocionální přesvědčivost Gahanova zpěvu. Jiní poukazovali na slabší melodickou invenci a na skutečnost, že se jeho sólová tvorba stále pohybuje v blízkosti estetiky Depeche Mode.

Oba pohledy mají své opodstatnění.

Některé skladby by skutečně mohly být kratší nebo melodicky sevřenější. Přesto by bylo nespravedlivé měřit hodnotu Hourglass výhradně počtem výrazných refrénů. Nejsilnější okamžiky alba totiž nevznikají z okamžité hitovosti, ale z propojení konkrétního osobního tématu s odpovídajícím hudebním prostředím.

Saw Something stojí na střetu naděje a nejistoty. Kingdom hledá bezpečí v životě, který nelze ovládnout. Use You odhaluje sobectví bez pohodlných omluv. Insolubledokazuje, že odstranění rytmu může změnit celé emocionální vyznění skladby. A Down uzavírá nahrávku bez předstíraného vítězství nad vlastní minulostí.

Devatenáct let po vydání je možná nejzajímavější poslouchat Hourglass nikoli jako vedlejší projekt slavného zpěváka, ale jako jednu z důležitých etap jeho autorského hledání.

Gahan tehdy začínal být jistější ve vlastní skladatelské roli. Neznamenalo to, že se stal druhým Martinem Gorem, ani že překonal všechny své umělecké limity. Našel však způsob, jak do hudby promítnout zkušenosti, které nemohl nikdo jiný prožít za něj.

K názvu alba se tak nakonec vracíme trochu jinak než na začátku. Přesýpací hodiny odměřují čas bez ohledu na naše přání. Lze je obrátit, ale nelze vrátit chvíle, které už uplynuly.

Dave Gahan na Hourglass nenabízí návod, jak se s tím vyrovnat. Předkládá deset skladeb člověka, který se o to stále pokouší.

A právě tím si jeho druhé sólové album zaslouží pozornost i dnes.

Hodnocení: 8/10