Dave Gahan bez Depeche Mode: Devět písní, v nichž hledal světlo mezi vlastními přízraky

Zpočátku slyšíme zastřené broukání, bluesově zabarvenou kytaru a pomalý rytmus. Potom se ozve hlas, který není možné zaměnit. Dave Gahan však tentokrát nepotřebuje elektronické konstrukce Depeche Mode. Stačí mu několik výrazných nástrojových motivů, prostor pro vlastní slova a hudebníci, kteří dokážou jeho vyprávění dodat téměř filmovou podobu.

Album Angels & Ghosts, vydané 23. října 2015, si letos připomíná jedenácté výročí. Druhá společná deska Gahana a britského projektu Soulsavers obsahuje devět původních skladeb, jejichž autory jsou Gahan a Soulsavers. Přestože navazuje na předchozí The Light the Dead See z roku 2012, představuje ještě přesvědčivější propojení zpěvákovy autorské osobnosti s hudebním světem Riche Machina a Iana Glovera.

Nejde přitom o odmítnutí Depeche Mode. Gahan se zde vrací k bluesovým a gospelovým kořenům, které vždy patřily také k důležitým inspiracím jeho domovské skupiny. Rozdíl spočívá v jejich zpracování. Místo dominantní elektroniky dostávají přednost kytary, klavír, varhany, smyčce a gospelové vokály. Produkce ponechává nástrojům dostatek prostoru a zpěvákovi umožňuje pracovat s mnohem jemnějšími odstíny hlasového projevu.

V dobovém rozhovoru pro Pitchfork Gahan zdůrazňoval, že spolupráce se Soulsavers vznikala bez očekávání a tlaku, které přirozeně provázejí nahrávání nové desky Depeche Mode. Rich Machin mu posílal hudební motivy a atmosférické náčrty, na jejichž základě zpěvák rozvíjel melodie a textové obrazy. Výsledné skladby postupně získávaly podobu s dalšími hudebníky, mimo jiné ve studiích Electric Lady v New Yorku a Sunset Sound v Los Angeles.

Samotný název alba je klíčem k jeho pochopení. Gahan v rozhovoru pro Vice vysvětloval, že andělé pro něj představují vztahy s lidmi, zatímco přízraky jsou vzpomínkami na události, místa a okamžiky, které v něm přetrvávají.

Zajímavá je také dramaturgie celé nahrávky. V rozhovoru pro The Quietus Gahan popsal, jak se s Machinem snažili vytvořit album, které bude fungovat jako souvislé dílo. Už během příprav měl představu, že první strana desky začne skladbou Shine a skončí All of This and Nothing, zatímco druhou otevře One Thing a uzavře My Sun. Ostatní skladby měly posluchače přirozeně provést jednotlivými emocionálními polohami.

Právě při souvislém poslechu nejlépe vynikne, že Angels & Ghosts není pouze kolekcí devíti samostatných písní. Vytváří příběh, v němž se osobní vzpomínky střídají s pochybnostmi, výčitkami i pokusy nalézt v životě něco pevného.

Úvodní Shine patří k nejoptimističtějším momentům desky. Její poselství vyrůstá z představy světla, které dokáže člověka povzbudit, propojit s ostatními a připomenout mu, že ani v obtížném období nemusí zůstat sám.

Tentokrát přitom nejde pouze o volnou interpretaci textu. Gahan popsal konkrétní zážitek, který píseň inspiroval. Po mimořádně vydařeném stadionovém koncertě Depeche Mode v Berlíně cítil silné spojení s hudebníky i publikem. Melodie a ústřední myšlenka mu zůstaly v hlavě natolik intenzivně, že si jejich náčrt zaznamenal do telefonu. Když mu Rich Machin později poslal výrazný motiv slide kytary, jednotlivé části do sebe zapadly.

Z tohoto osobního prožitku vznikla skladba, v níž bluesově zabarvený kytarový riff postupně získává téměř gospelovou mohutnost. Pomalý, ale důrazný rytmus vytváří pevný základ, zatímco doprovodné hlasy rozšiřují jednoduché poselství do podoby společného vyznání. Hudba jako by si uchovávala energii onoho berlínského večera, přestože její tempo a instrumentace mají ke stadionovému rocku daleko.

Gahan zpívá s nezvyklou otevřeností. V jeho hlase zůstává charakteristická drsnost, tentokrát však neslouží převážně temnotě. Naopak dodává povzbudivému textu přesvědčivost člověka, který dobře zná také opačnou stránku života.

Některé verše jsou až nápadně přímočaré, ale v kontextu gospelově vystavěné kompozice jejich jednoduchost nepřekáží. Shine má jasný úkol: otevřít album světlem ještě předtím, než posluchače zavede do mnohem komplikovanějších emocionálních situací.

Po optimismu úvodní písně přichází výrazné ochlazení. You Owe Me lze přeložit jako „Dlužíš mi“ a její naléhavý refrén skutečně připomíná požadavek člověka, který má pocit, že se mu od života nedostalo toho, co si zasloužil.

Pod povrchem se ale skrývá složitější význam. Gahan v dobových vyjádřeních popisoval skladbu jako určité vyřizování účtů se světem i se sebou samým. Hovořil o pohledu do zrcadla, v němž člověk nemusí být spokojený s tím, koho vidí. Současně zdůrazňoval potřebu postavit se vlastní nespokojenosti a začít něco měnit.

Text tak nemusí vyjadřovat pouze obvinění druhého člověka. Může představovat vnitřní konflikt mezi očekáváním, zklamáním a vědomím osobní odpovědnosti.

Pomalý, lehce houpavý bluesový rytmus dodává skladbě zvláštní tíhu. Kytara vystupuje z temně zabarveného doprovodu, smyčcové plochy rozšiřují prostor a Gahanův hluboký hlas chvílemi připomíná člověka vedoucího noční rozhovor s někým, kdo už dávno odešel.

Zpěvák střídá vyčítavý tón s únavou. Refrén nepůsobí jako vítězné prohlášení, spíše jako věta, kterou si člověk opakuje, protože sám neví, co jiného ještě říct.

V tom spočívá přesvědčivost celé skladby. Nehledá rychlé řešení a posluchači nenabízí jednoduché rozdělení na viníka a oběť. Výčitka směřující navenek se může kdykoliv obrátit proti tomu, kdo ji vyslovuje.

Tempted otevírá téma očekávání, osobní identity a obtížně dosažitelného smíření. Vypravěč se ocitá v situaci, kdy nedokáže nebo nechce naplnit představy někoho jiného. Do textu vstupuje postava anděla, která může představovat blízkého člověka, morální autoritu nebo vlastní svědomí.

Není ovšem doloženo, že by tato postava měla jedinou konkrétní předlohu. Gahan připouštěl také souvislost s vlastní veřejnou osobností. Zpěvák, od něhož publikum očekává určitou podobu vystupování, se může dostat do konfliktu s člověkem, kterým chce být mimo jeviště.

Skladba tím přesahuje běžné milostné drama. Pokušení zde nemusí znamenat pouze přitažlivost zakázaného. Může jít o návrat ke starým návykům, útěk před odpovědností nebo ochotu přizpůsobit se cizím očekáváním.

Výrazná elektrická kytara s bluesrockovým charakterem přináší do aranžmá neklid, který kontrastuje s poměrně zdrženlivým tempem. Rytmická složka se nikam nežene. Napětí vytvářejí především kytarové fráze, proměnlivý důraz vokálu a doprovodné hlasy.

Gahan místy zpívá důrazně, jindy téměř prosebně. V jeho projevu se potkává vzdor s potřebou přijetí. Nejde tedy jen o to, zda člověk podlehne určitému pokušení, ale také o otázku, nakolik je ochoten popřít sám sebe, aby vyhověl druhým.

Právě tato otevřenost umožňuje poslouchat Temptedpokaždé trochu jinak. Píseň může vypovídat o vztahu dvou lidí stejně přesvědčivě jako o umělci, který odmítá zůstat navždy uvězněný v očekávání svého publika.

První zveřejněnou ochutnávkou alba se stala skladba All of This and Nothing. Z celé devítky patří k nejvýraznějším ukázkám schopnosti Soulsavers propojit jednoduchý hudební motiv s postupně narůstajícím dramatickým účinkem.

Samotný název vystihuje její ústřední rozpor. Vypravěč se přirovnává k přírodním silám, slunci i zemi pod nohama druhého člověka. Jednou jako by disponoval obrovskou mocí, vzápětí popírá vlastní význam.

V textu se objevují obrazy bouře, temné vody a přízraku za oknem. Lze v nich číst úzkost, vzpomínky na minulost i touhu překročit hranici vlastního strachu.

Gahan v dobových vyjádřeních spojoval píseň také s následky svého jednání vůči druhým a s proměnlivým pocitem vlastní hodnoty. Přiznával, že v některých obdobích pociťoval přehnanou odpovědnost, zatímco jindy se sám vnímal jako bezvýznamný. Takový rozpor lze jen obtížně vysvětlit jednou větou, ale v hudbě dostává překvapivě přesvědčivou podobu.

Kompozice začíná poměrně úsporným kytarovým motivem a pravidelnými údery bicích. Další zvukové vrstvy přibývají postupně, melodie nabývá na intenzitě a Gahanův hlas se z intimního vyznání mění v naléhavé prohlášení. Závěrečné opakování ústřední myšlenky tak získává téměř hymnický rozměr.

Pozoruhodné je, že hudba nepůsobí stejně beznadějně jako některé textové obrazy. Její gradace naopak vyvolává dojem, že rozpor mezi vlastní důležitostí a bezvýznamností nemusí člověka nutně zničit.

All of This and Nothing představuje jeden z vrcholů alba. Ne proto, že by nabízela odpověď na otázku lidské hodnoty, ale protože dokáže posluchače přesvědčivě vtáhnout do jejího hledání.

Pátá skladba přináší jeden z nejzajímavějších textových momentů desky. One Thing totiž není pouze písní o milostném vztahu. Je také zamyšlením nad lidskou lhostejností, přetížením informacemi a obtížným hledáním skutečných hodnot.

Gahan v rozhovoru pro Electronic Beats vysvětloval, že chtěl zachytit křehkost člověka ve vztahu k okolnímu světu. V textu se objevuje odkaz na Bowieho Life on Mars?, stejně jako zdánlivě banální představa společného sledování nevkusných televizních pořadů.

Právě tato každodennost má hlubší smysl. Podle Gahana lidé často hledají rozptýlení, aby nemuseli čelit vlastním pocitům. Televize zde představuje jeden z prostředků, kterými se snažíme překrýt vnitřní prázdnotu. Souvislost s Bowiem je přitom obzvlášť zajímavá: Gahan v jeho písni vnímal obraz ztraceného člověka, který se snaží najít vlastní místo ve světě.

Odpověď One Thing je zdánlivě jednoduchá. Tím nejdůležitějším je láska. Nejen romantická, ale také lidská schopnost soucitu, porozumění a vzájemné odpovědnosti.

Oproti předchozím skladbám se zde hudba výrazně ztišuje. Klavírní doprovod, jemné smyčce a zdrženlivé aranžmá umožňují vyniknout jednotlivým slovům. Gahan nepůsobí jako charismatický frontman před tisícovým publikem, ale jako člověk, který si v soukromí pokládá otázky, na něž nedokáže jednoznačně odpovědět.

Melodie má melancholický charakter, přesto v ní zůstává patrná něha. Text vypráví o světě, který dokáže člověka odcizit sobě samému, zatímco hudba vytváří pocit blízkosti a bezpečí.

Refrén může někomu připadat až příliš přímočarý. Jenže právě jeho jednoduchost odpovídá ústřední myšlence. Nehledá komplikovanou filozofickou odpověď, ale připomíná hodnotu, kterou ve stále hlučnějším světě snadno přehlížíme.

V Don't Cry se Gahan obrací k člověku, který prožívá strach, bezmoc a bolest. Text pracuje s obrazem ženy uvězněné v nepříznivé situaci, zatímco vypravěč se ji snaží povzbudit a přesvědčit, že její utrpení nemusí být konečné.

Skladba nabízí několik možných výkladů. Může připomínat příběh problematického vztahu, ale také obecnější zkušenost s člověkem, kterému chceme pomoci, přestože nedokážeme zcela porozumět jeho situaci.

Podstatným motivem je neschopnost vysvětlit vlastní lásku. Gahan se v dobových vyjádřeních přiznával, že právě tato obtížně vyslovitelná oddanost jej osobně vystihuje. Je možné někoho hluboce milovat, a přitom nedokázat přesně pojmenovat, proč tomu tak je.

Hudebně se Don't Cry vrací k výraznějšímu bluesrockovému zvuku. Pomalý rytmus, syrověji znějící kytary a gospelové vokály vytvářejí naléhavou atmosféru. Důležitá je zejména práce s postupnou gradací: píseň nepotřebuje zrychlovat, aby její emocionální intenzita rostla.

Zajímavý je také způsob vzniku doprovodných hlasů. Gahan v rozhovoru pro Rolling Stone vzpomínal, že některé jeho původní vokální nápady inspirovaly nahrávání gospelového sboru ve studiu Electric Lady.

Sbor zde nepůsobí jako pouhá ozdoba. Rozšiřuje osobní uklidňování do podoby téměř společné prosby, v níž se individuální bolest stává něčím obecně lidským.

Gahanův hlas zní zranitelně, ale neztrácí pevnost. Jako by se snažil dodat naději někomu, komu sám nemůže slíbit jistotu. A právě tento rozpor mezi touhou pomoci a vědomím vlastních možností dává skladbě její nejsilnější okamžiky.

Pokud má Angels & Ghosts skutečně intimní jádro, nachází se pravděpodobně právě zde.

Lately zachycuje stav psychického vyčerpání, odcizení a postupného vyhasínání emocí. Vypravěč ztrácí kontakt s okolním světem, obtížně vnímá blízkost druhého člověka a současně prosí o další šanci.

Nabídka společného odplutí může představovat touhu po skutečném útěku, ale také metaforu návratu k citové blízkosti. Nejde pouze o opuštění určitého místa. Důležitější je překonat stav, v němž člověk přestává nacházet smysl ve svém každodenním životě.

Gahan označil Lately v rozhovoru pro The Quietusza pravděpodobně svou nejoblíbenější píseň z alba. Přiznal, že ji psal v období sklíčenosti a chtěl v ní najít způsob, jak se z tohoto rozpoložení dostat.

Podstatný je jeho vlastní pohled na melodii. Zatímco text zachycuje temnější duševní stav, hudba podle něj člověka postupně pozvedá. Právě v této protichůdnosti se skrývá největší síla skladby.

Klavírní doprovod a zdrženlivé aranžmá ponechávají značný prostor hlasu. Dlouhé fráze umožňují vnímat jemné změny Gahanova projevu. Zpěvák nepotřebuje dramatické výkřiky ani mohutný sbor. Podstatnější je způsob, jakým některé verše nechává téměř bezbranně doznít.

Oproti výrazněji vystavěným skladbám zde Soulsavers pracují s menším množstvím zvukových podnětů. Výsledek přitom nepůsobí chudě. Naopak: posluchač má možnost soustředit se na detaily, které by v bohatším aranžmá mohly zaniknout.

Lately možná není tak okamžitě zapamatovatelná jako Shine nebo All of This and Nothing. Její kvalita však spočívá v emocionální otevřenosti a ochotě připustit, že někdy je mnohem obtížnější přiznat vlastní slabost než předvést pěveckou sílu.

Není náhodou, že právě tuto skladbu měl Gahan sám tak rád. Nabízí mu prostor, v němž nemusí nic předstírat.

Osmá píseň může při prvním poslechu působit jako klasické vyprávění o víře, smrti a očekávání duchovní záchrany. Text obsahuje náboženské obrazy, připomíná blízkost konce a opakovaně se vrací k potřebě zpomalit.

Jedna zdánlivě biblická narážka však skrývá překvapivě osobní příběh.

Gahan v rozhovoru pro Vice vysvětlil, že zmínka o Ježíši žijícím v centru Los Angeles odkazuje také na skutečného člověka jménem Jesus, kterého znal v době svého pobytu ve městě. Muž, který se pohyboval v oblasti ulice St. Andrews, pro něj tehdy představoval důležitou osobu.

Jde o slovní hříčku, v níž se náboženská symbolika setkává se vzpomínkou na konkrétní životní etapu. Gahan přiznával, že mu tato narážka s odstupem času připadá úsměvná, přestože období, k němuž se vztahuje, pro něj nebylo jednoduché.

Právě tato okolnost mění způsob, jakým lze The Last Timeposlouchat. Není pouze úvahou o spasení. Je také návratem do minulosti, kdy Gahanův život vypadal podstatně jinak a touha po záchraně měla velmi osobní význam.

Pomalý, lehce kolébavý rytmus, výrazná basová linka, prostorově znějící kytara a smyčcové aranžmá vytvářejí atmosféru melancholického westernu. Jako by skladba doprovázela osamělého poutníka, který po letech prochází místy, k nimž se už nechce vracet.

Gahanův zpěv je vyrovnanější než v dramatičtějších momentech alba. Místy působí téměř odevzdaně, což odpovídá motivu neodvratně plynoucího času. Přesto v něm zůstává napětí člověka, který si uvědomuje vlastní minulost, ale stále hledá odpověď na otázku, co s ní má udělat.

Propojení autobiografické vzpomínky, duchovní symboliky a filmově vystavěné hudby činí z The Last Time jednu z nejzajímavějších skladeb desky. A zároveň dokazuje, že ani vážně působící Gahanovy texty nemusíme vždy číst bez náznaku ironie nebo osobního humoru.

Závěrečná My Sun navazuje na motiv světla z úvodní Shine, ale zachází s ním mnohem komplikovaněji.

Tentokrát už světlo nepředstavuje pouze radost a sdílenou energii. Vynořuje se jako příslib, že ani po období bolesti a vnitřních zápasů nemusí být všechno ztraceno.

Text pracuje s protiklady hříchu a svatosti, temnoty a slunečního světla, touhy a viny. Vypravěč si uvědomuje vlastní nedokonalost, ale současně potřebuje věřit, že člověk není navždy definován svými minulými chybami.

V kontextu Gahanova životního příběhu se nabízí čtení skladby jako osobního smíření s minulostí. Nelze ji však redukovat pouze na jeho někdejší problémy se závislostmi. Její význam je obecnější: každý člověk může prožívat období, kdy potřebuje znovu objevit důvod pokračovat.

Kytarový motiv, klidnější tempo a postupně mohutnící instrumentace vytvářejí prostor pro poslední velkou gradaci alba. Bluesově zabarvený zvuk se propojuje s orchestrálními prvky a výsledná atmosféra má blízko k filmové hudbě. Smyčce a doprovodné hlasy dodávají skladbě slavnostnější rozměr, aniž by zcela potlačily její melancholii.

Gahan tentokrát nepotřebuje okázalá gesta. Nejsilnější okamžiky vznikají tam, kde nechává jednotlivé fráze přirozeně doznívat a dovoluje nástrojům převzít vyprávění.

Závěrečná instrumentální gradace pak přináší pocit završení, který ale není totožný s bezstarostným štěstím. My Sun zůstává písní člověka, který svou minulost nezapomněl.

A právě proto působí jako vhodná tečka za albem, jehož úvodní skladba vznikla z pocitu téměř dokonalého štěstí během koncertu v Berlíně. Mezi těmito dvěma okamžiky se odehrává všechno podstatné.

Největší předností Angels & Ghosts je soudržnost jeho hudebního světa. Soulsavers neskládají pouze doprovod ke známému hlasu. Vytvářejí prostředí, v němž se Gahanovy texty mohou rozvíjet bez nutnosti podřizovat se výraznému elektronickému aranžmá.

Bluesové kytary, gospelové sbory, smyčce i prostorně vystavěné kompozice působí jako součást jedné hudební řeči. Právě díky ní album připomíná souvislé vyprávění, nikoli náhodnou kolekci devíti skladeb.

Neméně důležitý je samotný Gahanův pěvecký projev. Ve skladbách Depeche Mode bývá jeho hlas často zasazen do výrazně strukturovaného zvukového prostředí, kde musí obstát vedle syntezátorů, rytmických sekvencí a dalších elektronických vrstev. Se Soulsavers dostává větší prostor také jeho přirozená barva, lehká drsnost a schopnost měnit intenzitu bez výrazných hlasových gest.

Zejména v Lately nebo One Thing je patrné, jak účinně dokáže pracovat se zdrženlivostí. Nejde pouze o technickou vyzrálost zpěváka, ale o schopnost přesvědčivě vyjádřit nejistotu, únavu nebo obyčejnou lidskou něhu.

Tato hudební jednota má ovšem i své omezení. Převaha pomalejších a středních temp znamená, že deska nabízí méně výrazných rytmických kontrastů. Některé skladby pracují s podobným způsobem gradace a jejich účinek se při souvislém poslechu může částečně překrývat.

Ani Gahanovy texty nejsou vždy stejně přesvědčivé. Obrazy světla, hříchu, vykoupení a lásky někdy působí příliš obecně. Určité výhrady k přímočarosti textů a převládajícímu hudebnímu výrazu se ostatně objevily už v dobových recenzích The Guardian a Pitchfork. Příznivější hodnocení například na AllMusic naopak vyzdvihovalo působivost orchestrálních aranží a schopnost spolupráce dodat známým hudebním postupům osobitý charakter.

Rozdílné reakce dobře vystihují povahu celé nahrávky. Posluchač, který očekává výrazné experimenty nebo překvapivé kompoziční zvraty, může být zklamán. Kdo však přijme její klidnější tempo a soustředí se na práci s hlasem, dynamikou a náladou, objeví mnoho působivých momentů.

S odstupem jedenácti let je především patrné, jak důležitou roli tato spolupráce sehrála v Gahanově autorském vývoji. Jeho sólová dráha už dávno nebyla pouhým doplňkem Depeche Mode. Se Soulsavers našel hudební prostředí, v němž mohl uplatnit vlastní skladatelské ambice a interpretovat osobní témata bez nutnosti přizpůsobovat je zvukové identitě domovské skupiny.

Angels & Ghosts tak stojí za pozornost nejen jako samostatné album, ale také jako dokument umělecké zralosti zpěváka, jehož hlas patří k nejrozpoznatelnějším v moderní populární hudbě.

Možná nejzajímavější na celé desce je, že Gahan v těchto devíti písních nevystupuje jako člověk, který definitivně porazil všechny své démony. Spíše jako někdo, kdo se s nimi naučil žít a dokáže se na vlastní minulost podívat bez potřeby cokoliv přikrášlovat.

Na začátku alba zpívá o světle, které člověka obklopuje během výjimečného okamžiku. V závěrečné My Sun už má toto světlo jiný význam. Není samozřejmostí, ale něčím, co je třeba znovu hledat.

Právě rozdíl mezi těmito dvěma podobami naděje dává Angels & Ghosts smysl i jedenáct let po vydání. A připomíná, že mimo Depeche Mode dokáže Dave Gahan nabídnout mnohem víc než jen další příležitost poslechnout si jeho nezaměnitelný hlas.

Hodnocení alba: 8/10