Depeche Mode a Freelove: Slib lásky, za kterým se skrývá strach

Nejzajímavější na skladbě Freelove není samotný příslib svobodné lásky. Je to nejistota, která mu předchází. Martin Gore napsal píseň o člověku, který nabízí náklonnost bez podmínek, ale zároveň dobře ví, proč se jí někdo může bát. Dave Gahan tuto myšlenku zpívá s takovou zdrženlivostí, že místo velkého romantického vyznání vzniká téměř důvěrný rozhovor.

Depeche Mode přitom měli za sebou dvě desetiletí kariéry a řadu skladeb, v nichž se láska prolínala s vinou, touhou, závislostí nebo pocitem bezmoci. Freelove na tuto tradici navazuje, ale obrací její perspektivu. Nesnaží se druhého člověka získat za každou cenu. Nabízí mu možnost přestat se bránit.

Píseň vyšla původně na albu Exciter v květnu 2001. Jako třetí singl z této desky se dostala na britský trh 5. listopadu téhož roku prostřednictvím vydavatelství Mute. Její pětadvacáté výročí tak připadá na 5. listopadu 2026. Odstup čtvrtstoletí umožňuje ocenit něco, co vedle slavnějších hitů skupiny nemuselo být na první poslech tolik patrné.

Název Freelove může evokovat bezstarostnost, sexuální svobodu nebo představu vztahu bez závazků. Goreův text však nabízí podstatně intimnější výklad. Jeho ústředním tématem je možnost přijmout lásku bez strachu z dalšího zranění.

V úvodních slokách se zpěvák obrací k někomu, kdo se před blízkostí uzavírá. Nesoudí ho ani nepřesvědčuje o jeho omylu. Naopak připouští, že člověk má po bolestných zkušenostech důvod být opatrný. Refrén potom přináší nabídku vztahu bez skrytých podmínek a očekávání.

Nejsilnější okamžik přichází ve chvíli, kdy se perspektiva promění. Vypravěč přestává být pouze tím, kdo druhému rozumí. Přiznává, že před láskou sám utíkal a při hledání pravdy rovněž narážel na vlastní nejistotu.

Tento posun je pro pochopení skladby zásadní. Zpočátku stojí proti sobě dva lidé, z nichž jeden nabízí pomoc a druhý se bojí. Postupně však vychází najevo, že jejich zkušenost je podobná. Závěrečné vyznění už nestojí pouze na nabídce jednoho člověka druhému, ale na možnosti sdílet něco společně.

Opakované ujišťování, že láska nic neskrývá a nic nepožaduje, může na papíře působit až příliš přímočaře. Ve spojení s hudbou však připomíná spíše pokus přesvědčit sebe sama, že důvěra je znovu možná.

Není nutné tvrdit, že právě takový význam Martin Gore zamýšlel. Je to ale interpretace, kterou podporuje vývoj textu od porozumění cizí bolesti k přiznání vlastní zranitelnosti.

Velkou část působivosti Freelove vytváří její zvuková střídmost. Depeche Mode zde nesázejí na monumentální syntezátorové motivy ani na dramatický rytmický nápor známý z některých starších nahrávek.

Původní albová verze plyne přibližně šest minut. Rytmus je klidný a pravidelný, elektronické textury vytvářejí jemné napětí a aranžmá ponechává dostatek prostoru melodii i hlasu. Hudba se nesnaží neustále upozorňovat sama na sebe. Jednotlivé fráze tak postupně získávají emocionální váhu.

Tato střídmost má ovšem i svou slabinu. Melodický a dynamický vývoj je poměrně pozvolný a při méně soustředěném poslechu může delší albová verze působit jednotvárně. Kdo však přijme její tempo, dostane prostor vnímat i drobné proměny atmosféry, které by ve výraznějším aranžmá snadno zanikly.

Významnou roli v celkové podobě alba Exciter sehrál producent Mark Bell, známý také díky elektronickému projektu LFO a spolupráci s Björk. Jeho produkční přístup Depeche Mode vzdálil od hutnějšího rockově-elektronického zvuku předchozího desetiletí směrem k jemnějším, často minimalistickým strukturám.

Na studiové podobě Freelove se podíleli také zvukový inženýr Gareth Jones, Paul Freegard a mixážní inženýr Steve Fitzmaurice. Oficiální kredity uvádějí rovněž brazilského perkusistu Airta Moreiru. Propojení elektronických rytmů s perkusivními prvky pomáhá vytvářet atmosféru, která nepůsobí chladně ani mechanicky. Hudba má pevný základ, ale nepůsobí strnule.

Stejně důležitý je Gahanův vokál. Nesnaží se posluchače ohromit silou hlasu nebo dramatickými gesty. Volí měkčí, zdrženlivější projev, v němž mají význam i drobné změny důrazu a frázování. V některých okamžicích jako by zpíval s jistotou člověka, který konečně našel odpověď. Jindy v jeho projevu zůstává slyšitelná pochybnost.

Při přípravě singlového vydání dostala skladba ještě jednu důležitou podobu. Remixu se ujal Flood, producent spojený s některými z nejzásadnějších alb Depeche Mode, včetně Violatora Songs of Faith and Devotion.

Jeho přibližně čtyřminutový Flood Mix se stal hlavní verzí standardního britského CD singlu. Oproti albové nahrávce nabízí výraznější rytmický tah, kompaktnější stavbu a bezprostřednější účinek.

Dobové recenze tuto změnu zaznamenaly. Švédský hudební magazín Release vyzdvihl důraznější rytmus a pocit vyššího tempa. Německý Metal.de zase upozornil na elektronicky výraznější charakter remixu, v němž podle recenzenta ustupují kytary více do pozadí.

Osobně považuji obě verze za smysluplné, přestože každá funguje trochu jinak. Albová nahrávka má výhodu pozvolného emocionálního vývoje. Floodův remix dokáže hlavní melodii a sdělení přiblížit během podstatně kratší doby. První vybízí k soustředěnému poslechu, druhá ukazuje, že stejná píseň může obstát také jako výrazný popový singl.

Přesto mám blíže k původní verzi. Rychlejší cesta k refrénu totiž nemusí být vždy cestou k silnějšímu zážitku. V případě Freelove je podstatná i cesta, kterou posluchač k hlavnímu vyznání prochází.

Z komerčního hlediska se Freelove nezařadila mezi nejúspěšnější singly Depeche Mode. V britské hitparádě dosáhla 19. místa a v hlavním singlovém žebříčku vydržela tři týdny.

Takový výsledek nelze vydávat za mimořádný triumf. Zároveň však vůbec nevypovídá o tom, jak nahrávka obstojí s odstupem času.

Album Exciter vyvolávalo rozdílné reakce. Část recenzentů oceňovala jeho zvukovou propracovanost a ochotu experimentovat. Jiní upozorňovali na nedostatek výrazných skladeb. Například Pitchfork v květnu 2001 uznal kvalitu studiové produkce, ale samotnému materiálu vytýkal nedostatek přesvědčivých hudebních nápadů.

Freelove podle mého názoru patří k písním, které takovou kritiku alespoň částečně vyvracejí. Nepřináší neobvyklou kompozici ani převratné melodické řešení. Její předností je soulad mezi jednoduchou písňovou stavbou, zvukovou atmosférou a emocionálním obsahem.

Singlové vydání navíc ukázalo otevřenost Depeche Mode vůči velmi odlišným hudebním přístupům. Vedle Floodovy úpravy vznikly remixy Bertranda Burgalata, Console, Schlammpeitzigera nebo DJ Muggse, známého zejména ze skupiny Cypress Hill.

Muggsova výrazněji kytarově orientovaná verze představuje zajímavý protipól. Přináší tvrdší zvukové pojetí, ale současně podle mého názoru oslabuje část křehkosti, která činí původní píseň výjimečnou. Při jejím poslechu je dobře patrné, že větší zvuková razance nemusí automaticky znamenat silnější emocionální účinek.

Za pozornost stojí také instrumentální B-strana Zenstation. Její elektronicky experimentální charakter nabízí další pohled na zvukové hledání skupiny v tomto období, přestože sama o sobě nedosahuje emocionální síly hlavního singlu.

Samostatnou kapitolu představuje oficiální videoklip režiséra Johna Hillcoata. Je zasazen do prostředí New Orleans a pracuje s téměř snovou představou pojízdného pódia, které přitahuje kolemjdoucí. Ti postupně podléhají atmosféře náklonnosti a vzájemné blízkosti.

Obrazové pojetí je podstatně otevřenější a smyslnější než samotná nahrávka. Zatímco hudba zachycuje především vnitřní nejistotu, videoklip převádí nabídku lásky do veřejného prostoru a společného prožitku. Obě podoby se doplňují, aniž by musely vyprávět přesně totéž.

Dnes může Freelove působit nenápadně. Nemá okamžitý dramatický účinek Personal Jesus, monumentálnost Never Let Me Down Again ani mimořádně silný popový refrén Enjoy the Silence. Její působivost stojí na jiných základech.

Nahrávka nabízí jednoduchou, ale obtížně uskutečnitelnou představu: dát druhému člověku najevo náklonnost, aniž bychom za ni předem požadovali jistotu, odměnu nebo záruku.

Text lze samozřejmě číst také skepticky. Existuje vůbec láska bez podmínek? A může něco podobného nabídnout člověk, který sám přiznává vlastní strach?

Skladba na tyto otázky nedává jednoznačnou odpověď. Její síla spočívá v zachycení chvíle, kdy se dva zranitelní lidé rozhodují, zda ještě dokážou jeden druhému věřit.

Po čtvrtstoletí proto Freelove nevnímám jako zapomenutý pokus o další hit. Je to jedna z méně okázalých nahrávek Depeche Mode, které ukazují, že skupina dokázala působit přesvědčivě i bez velkých zvukových gest.

Martin Gore napsal píseň o lásce bez skrytých podmínek. Dave Gahan jí dal hlas člověka, který ví, jak obtížné může být takové nabídce uvěřit. A hudební zpracování ponechalo dostatek prostoru, aby mezi těmito dvěma polohami vzniklo napětí.

Hudební technologie se za pětadvacet let změnily, stejně jako způsob, jakým dnes hudbu posloucháme. Strach z odmítnutí a touha po přijetí však zůstávají.

Největším paradoxem Freelove tak je, že její nejsilnější stránkou není samotný příslib svobodné lásky. Je jí odvaha přiznat, že se jí bojíme.

Hodnocení: 9/10